Socioložka: StarDance tmelí rodiny, je pornografií pohody. Ebenův humor je za hranou

Veronika Michalčíková Veronika Michalčíková
Aktualizováno 16. 12. 2023 23:00
V sobotu vyvrcholila 12. řada StarDance. Očekává se, že živý přenos z finále na České televizi sledovalo více než milion diváků. Socioložka Irena Reifová, která se věnuje výzkumu televizních pořadů, v rozhovoru pro Aktuálně.cz říká, že soutěž je u lidí oblíbená díky své pozitivní atmosféře. Formát pořadu je ale podle ní zpátečnický.
Moderátoři StarDance Marek Eben a Tereza Kostková
Moderátoři StarDance Marek Eben a Tereza Kostková | Foto: Česká televize

StarDance je se zhruba 1,5 milionu diváků nejsledovanějším sobotním pořadem. Jinak tomu nebylo ani u letošní řady. Proč diváky tento koncept tak baví? Co je fascinuje na tancujících celebritách?

U nás je tento formát adaptovaný do podoby, kterou bych označila jako "feel good" televize, což z něj podle mě dělá vyhledávaný atraktivní obsah. Sálá z toho pohoda, pozitivita, sounáležitost, laskavost, vzájemná pomoc a solidarita všech zúčastněných. Pozitivity nemáme v každodenním životě úplně nadbytek. Je to něco, co v široké veřejnosti schází, a StarDance funguje jako takový sobotní doping.

Je pochopitelné, že tato potřeba vzniká. Může pramenit z konkrétních událostí typu války, postpandemická situace, klimatická krize, inflace a zvyšující se sociální nerovnosti. Další příčinou je obrovská míra stresu, ve kterém západní společnost žije. Náš život se změnil na soutěž, konkurenci, neustálé podávání výkonů a zvládání nároků, které se zvyšují. Tento tlak už z daleka nesouvisí jen s řídícími pozicemi. Máme potřebu excelovat skoro v každé oblasti. Když se žena stane matkou, soutěží nebo se před ostatními matkami předvádí. Důchodci soutěží v cestování nebo v úspěchu dětí - v jejich vzdělání a kariéře.

Výsledkem potřeby pozitivity je tento výjimečně populární vyčnívající formát. StarDance je vlajková loď každého roku, ve kterém se natáčí. Je to naprosto konzervativní, maloměšťácký pořad, který uspokojuje potřebu pozitivity tím, že vytváří iluzi luxusu, atraktivity, blyštivého světa, který ale popírá řadu věcí a otázek. Snaha o dojem pozitivity, noblesy a elegance je tak úporná, že tím podle mě vzniká až pornografie pohody.

Může v tom, že je StarDance tak populární, hrát roli i fakt, že je oblíbený u všech věkových kategorií?

Podle výsledků sledovanosti je mezi více než 1,5 milionu diváků asi 150 tisíc dětí. Schopnost tmelit rodiny je určitě jeden z důvodů popularity. Sledování televizních pořadů se strašně individualizovalo. Každý je zavřený u své obrazovky, společné sledování televize v obýváku ustoupilo a stává se vzácným a neobvyklým. Osmnáctiletá dcera mojí kamarádky říkala, že na poslední díl StarDance pojedou k babičce a budou se dívat všichni. Jako takové malé Vánoce.

Odborná porota po každém tanečním vystoupení rozdává bodová hodnocení. O tom, kdo vypadne, ale rozhodují diváci. Nicméně není výjimkou, že posílají do dalších kol páry, které od porotců moc bodů nedostaly. Čím je to způsobené?

Rozhodování diváků se do jisté míry používá už dlouho. Jde o vtáhnutí diváků, o zeslabení nerovnosti mezi nimi a účinkujícími. Každý se tak může stát do jisté míry tvůrcem pořadu. Není divu, že toho lidé využívají.

Těžko říct, jaké jsou konkrétní motivace pro to, aby vybírali jinak než porota. Může to být i schválnost. Potřeba odchýlit se od autority. Rozhodně hrají roli i sympatie pro outsidery, kteří mají na první pohled méně šancí než ostatní. Diváci můžou sami sebe považovat za podobně znevýhodněné v nějaké oblasti. A tímto realizují svou představu spravedlnosti, které ve skutečném světě nemůžou dosáhnout.

Nevyvolává to u soutěžících a části diváků frustraci?

Speciálně v tomhle ročníku se objevila vlna diváků protestujících proti tomu, že dlouho postupoval Josef Maršálek. V případě outsiderů, kteří měli velkou přidanou hodnotu, například bavičskou jako pan Pavlásek, se taková opozice nevytvořila. Vůči panu Maršálkovi se vytvořila hlavně na sociálních sítích. Lidé psali, ať už nehlasují pro Maršálka, protože kvůli němu vypadávají ti, kteří umí opravdu tancovat. To ale mohlo jeho příznivce naopak podpořit. Najednou se z toho stává lehký boj, kdy už nejde tak moc o Maršálka, jako o snahu uhájit vlastní pozici.

Tradiční součástí každého ročníku je charitativní večer, během kterého mohou diváci přispívat na Centrum Paraple. V letošním roce se vybralo více než 20 milionů korun. Jak je možné, že jsou Češi schopni během jednoho večera poslat tolik peněz?

Popravdě nevím. V české kultuře je ale jednorázové charitativní přispívání velmi oblíbené. Češi evidentně dokážou pomáhat velmi výrazně, výše příspěvků je až šokující, ale jen krátkodobě. Dlouhodobé, třeba i minimální příspěvky u Čechů moc běžné nejsou. Roli v tom hraje rychle přicházející a také rychle opadající dojetí a sentiment.

Během letošního ročníku zaznívá názor, že by pořad typu StarDance neměla veřejnoprávní televize vůbec vysílat, protože se jedná o komerční koncept. V rozhovoru pro Lidovky.cz to uvedl například mediální expert Jan Jirák.

Nejsem striktně přesvědčená, že to do veřejnoprávní televize nepatří. Otázka je, jestli to tam patří v této podobě. Diváckou funkci, například tmelení, ale plní dobře.

V rakouské verzi této soutěže se už v roce 2011 objevil na tanečním parketu čistě mužský pár. V italské verzi v roce 2016, v americké před dvěma lety ženský. V Česku k ničemu takovému nedošlo. Proč to tak je?

Programový ředitel ČT Milan Fridrich v podcastu Ondřeje Austa řekl, že StarDance spojuje národ. To ale znamená, že nás spojuje heteronormativita, sexualismus, konzervatismus a neochota klást si otázky, které narušují stereotypy. V současné podobě je StarDance zpátečnický pořad a nepatří na žádnou obrazovku nebo do veřejného prostoru. Problematický je především z hlediska pojímání těla, genderových rolí a vytváření norem. Letos jsem se byla podívat na tanečních lekcích pro mládež. Bylo běžné, že spolu tančily dvě dívky, dva chlapci nebo někdo tančil sám.

Myslíte, že je účast stejnopohlavních párů reálná i v českém prostředí? Stáli by o to čeští diváci?

Je to reálné. Nemyslím si, že by rakouští diváci byli výrazně otevřenější nebo méně úzkoprsí. Je to otázka odvahy. Každopádně by se musela změnit podoba. Marku Ebenovi by asi nikdo nevěřil, že s jeho zemitým humorem najednou nadšeně podporuje méně ortodoxní genderové principy. Ten pořad se od roku 2006 nezměnil.

Co tomu tedy v českém prostředí brání?

Podle mě se Česká televize bojí reakcí a ztráty na popularitě. V populaci je deset až dvacet procent lidí, kteří jsou velmi staromilští. Odvozuji to z počtu lidí, kteří na společenské změny podle výzkumů reagují tak, že raději hledají dezinformace, které je popírají. Domnívám se, že Česká televize je takhle strašně konzervativní i skrz preventivní opatrnost. Snaží se vyhýbat radikálním progresivním tématům, která by vyvolala veřejnou debatu. Nechce se dostat do situací, kdy bude znevýhodněna.

Běžnou věcí se v jiných zemích stává i to, že se soutěže účastní paralympionici nebo lidé se zdravotním postižením. V Česku k tomu kromě výjimečného charitativního dílu nedochází. Opět mě napadá otázka, proč? Je to tím, že na to česká společnost není připravena?

Tanec je propojený s tělem a StarDance pracuje s konceptem tělesné normality a neutrality. Těla lidí, kteří vystupují, nevysílají žádná výrazná sdělení. Jsou dokonalá, krásná, často vysportovaná, štíhlá, bez jakýchkoliv defektů, kazů nebo nedokonalostí.

Pokud se vyskytne soutěžící, který do toho nezapadá, je výjimkou. V zástupu dokonalých těl vždycky působí jako ten jiný. V každé řadě je někdo s nadváhou nebo obezitou. Je na to upozorňován, sám to přijme, snaží se s tím pohrávat formou sebeironie, která je ale jen dalším způsobem potvrzování odlišnosti. Ta může mít různé podoby - komickou, sebezesměšňující. To je třeba u Josefa Maršálka.

V téhle dimenzi je pořad ale nejprogresivnější. Fenomén lidí s tělesným postižením zapracovává alespoň formou speciálního charitativního večera. Každopádně nepůsobí jako běžní účastníci. StarDance upozorňuje, že jsou to ti druzí, jiní než ostatní. I tím, že v tomhle kole nikdo ze soutěžících nevypadává, ukazují, že jsou křehcí, mají to ve srovnání s námi, kteří jsme zdraví, už tak dost těžké a musíme s nimi zacházet v rukavičkách.

Vypovídá to něco o české společnosti?

Možná se tím ukazuje jakési zápecnictví, uzavřenost, potřeba být ochráněn vůči nejistým vlivům. Nechci ale říct, že je takový každý.

Moderátor Marek Eben v soutěži působí už od počátku. Přestože je považován za neodmyslitelnou součást tohoto pořadu, začínají diváci upozorňovat na netaktnost a nevhodnost jeho humoru. Používá dvojsmysly a má sexistické narážky. Kde mají Češi míru toho, co jim v tomhle směru přijde ještě v pořádku? A nepřekročil ji už Eben?

Pro mě ji překročil už dávno. Jeho projev s sebou nese spoustu známek sexuální objektivizace, fetišizace, nazírání na lidské bytosti jako na věci nebo předměty. V semifinálovém díle řekl Ivě Kubelkové, která tam stála jako žena, "krásná noha". Zaměňuje osobu za část těla.

Tito lidé ale často nechtějí nikoho zranit. Jedou v zažitých stereotypech toho, co je vtipné, co funguje a co mají lidé rádi. Nemůžeme měnit úmysl, s jakým to bylo řečeno. Rozhodně si nemyslím, že je Marek Eben zlý člověk, který chce někomu ublížit. To je podle mě důvod, proč jeho humor mnozí omlouvají, obzvlášť, pokud jej osobně znají.

Spoustu lidí si bez něj StarDance neumí představit.

To je určitě pravda. Televizi veřejné služby ale platíme proto, aby kreativně uvažovala nad tím, kdy je dobré zopakovat staré věci a kdy je potřeba z mantinelů pohodlí a opatrnosti vykročit, protože to může být společensky prospěšné. Tuhle úvahu podle mě vůbec neudělali.

Mluví se o tom, že bude odcházet Tereza Kostková.

Ano, ona je tam nicméně strašně důležitá. Pozitivita je daná i tím, že jsou prezentováni jako dobrá parta, ne jako soupeři. Podporují se, dávají do toho srdíčko. Tereza Kostková je ve StarDance nositelem péče a empatie.

 

Právě se děje

Další zprávy