Požár v Českém Švýcarsku ještě ani nebyl dohašený a síla, s jakou se příroda dokáže vypořádat s ničivým živlem, se už ukazovala. "Působilo to jako zázrak. Plocha byla na několika místech úplně černá, někde ještě hořela, ale už tam rašily kapradiny hasivky orličí," vzpomíná na loňské léto mluvčí Národního parku České Švýcarsko Tomáš Salov.
V tu dobu se oblast vzpamatovávala z vůbec nejhoršího požáru v historii samostatného Česka. Hořet začalo v noci na 24. července mezi Hřenskem a Pravčickou branou. Oheň se v úmorném vedru a suchu rychle rozšířil. Než se zhruba šesti tisícům nasazených hasičů podařilo požár zcela uhasit, stihly plameny spálit asi osminu plochy národního parku.
Viník pohromy, které padlo za oběť i několik domů v Hřensku a Mezné, bude zřejmě brzy potrestán. Muži obviněnému z úmyslného založení požáru hrozí až patnáct let za mřížemi. Než se les z katastrofy zcela vzpamatuje, bude trvat podstatně déle.
Proměna už je ale v plném proudu. "Je znát, že hořelo, ale kam se podíváte, tam něco raší, roste nebo dokonce kvete," popisuje mluvčí Salov.
S výjimkou několika míst blízko lidských obydlí se vedení národního parku rozhodlo jít cestou přirozené obnovy. Nejenže jde o snadnější a levnější variantu, než je umělé vysazování stromků, přírodní procesy zároveň zajistí, že na místě vyroste bohatší les odolnější proti dalším požárům nebo následkům změny klimatu.
Jako první se těsně po požáru objevily kromě kapradin i houby. A to takzvané antrakofilní druhy, kterým prostředí spáleniště mimořádně vyhovuje. Najít je lze třeba v lesních ohništích. V ohromném množství na kmenech mrtvých stromů vyrostly také václavky, některé měly až třiceticentimetrové klobouky.
Už na podzim začaly na místě rašit i první stromky, zejména břízy. Ty patří spolu s olšemi nebo topolem osikou mezi takzvané pionýrské dřeviny. Svůj název dostaly od slova pionýr ve smyslu průkopník - mají velmi lehká semena a snadno kolonizují místa, jako je právě spáleniště.
Na konci zimy zase vyrostly mechy, hlavně zkrutek vláhojevný. "Dosáhl takového rozměru, že už v únoru kopce vypadaly zlatozelené, působilo to dojmem travnaté louky," popisuje Salov. Na jaře se pak dále rozšiřovaly břízy.
Dnes tak plocha Českého Švýcarska tvoří jedinečnou zeleno-hnědou mozaiku. "Nezarůstá všude úplně stejně. Záleží, jestli jde o severní, nebo jižní svah. Někde převáží byliny, někde dřeviny," říká mluvčí Tomáš Salov. Na mnoha místech si lze všimnout také fialových či bílých květů náprstníku. "To je sice rostlina, kterou považujeme za ne úplně původní, ale není to třeba řešit, protože spontánně zmizí, až povyroste obnovený les," dodává Salov.
Klíčí také první duby a buky. Jejich čas ale teprve přijde. V příštích desetiletích se porost pionýrských dřevin začne pomalu rozpadat a do lesa se dostane více světla. A to dá právě dubům a bukům šanci se rozšířit. Les Českého Švýcarska se postupně stane doubravou s příměsí jiných dřevin.
Bude ale trvat asi 140 let, než les skryje veškeré stopy po tom, že zde někdy hořelo. Už nikdy ale zdejší porosty nebudou vypadat tak jako před požárem, kdy jej tvořily zejména uměle vysazené smrky a borovice.
"Když necháme les, který shořel, samovolnému vývoji, tak to organismům jedině prospěje. Smrkové monokultury, které na některých místech parku byly, shoří a les si najde svou cestu vývoje, který bude odpovídat i současným změněným klimatickým podmínkám," vysvětlil před rokem Aktuálně.cz biolog Přemysl Bobek z Botanického ústavu Akademie věd.
