"Ženy bojují za svá práva od vzniku Afghánistánu v roce 1919, nemám pocit, že by se tato bitva někdy zastavila, a teď pokračuje i pod vládou Tálibánu," říká Rahimi k tomu, že během dvou let teokratické vlády radikálního hnutí ztratily ženy v Afghánistánu možnost studovat, pracovat, podnikat, svobodně se rozhodovat o svém životě nebo pohybovat se na veřejnosti.

A podobně vyostřená je situace i v sousedním Íránu, kde smrt Mahsy Amini odstartovala kromě boje za rovnoprávnost žen také sérii zatýkání, poprav a nejrůznějších útoků.

"Moje mamka je negramotná. Neumí arabskou ani českou abecedu, umí se akorát podepsat a mobilem spolu komunikujeme tak, že mi posílá hlasové zprávy. Na to, že opravdu nikdy nechodila do školy, je snad jedna z nejemancipovanějších žen v mém životě," popisuje Rahimi vlastní zkušenost s bojem za ženská práva pod fundamentální vládou.

Zároveň dodává, že stále existují části Afghánistánu, kde se ženy mohou učit. "Někde je Tálibán vstřícnější a dívky mohou chodit alespoň do základních škol nebo navštěvovat různé kurzy," dodává novinářka.

Rahimi vadí, že západní společnost nahlíží na afghánské i íránské ženy jako na nečinné. "Máme tendenci o nich mluvit, že jsou pasivní a čekají, až je někdo přijde zachránit, ale to není pravda. Dělají opravdu hodně," oponuje novinářka, že v diaspoře je snadnější volat po radikálnějších společenských změnách, než pokud jste stále v zemi, kde k útlaku dochází. "Když v tom žijete, přemýšlíte realističtěji," dodává Rahimi.

Celý rozhovor si můžete pustit v úvodním videu nebo si ho poslechnout ve své oblíbené podcastové aplikaci.