reklama
 
 

Sadista s básnickým jménem. Estébák Mácha umlácení faráře Toufara nikdy nelitoval

19. 11. 2018 13:02
Byl sadistickým vyšetřovatelem Státní bezpečnosti, který se podílel na mučení a vraždě číhošťského kněze Josefa Toufara v únoru 1950. Ladislav Mácha se dožil 95 let, zajištěn vysokým důchodem a kvalitní péčí českého zdravotnictví. Za své činy si odseděl pouhých 14 dní vazby v roce 1968 a necelý rok odnětí svobody v roce 2002. Přečtěte si profil muže, který svých brutálních činů z 50. let minulého století nikdy nelitoval. Mácha zemřel před pár týdny, jak v pátek informovalo Aktuálně.cz.

V kádrovém posudku z šedesátých let minulého století stojí lakonické: "Mácha Ladislav, nar. 19. 6. 1923 ve Višňové, okr. Příbram, národnosti české, ženatý, člen KSČ od 1. 6. 1945, v bezpečnosti od 10. 7. 1945. V průběhu služby byl hodnocen jako iniciativní, pracovitý, průbojný pracovník."

Jaký životní příběh se skrývá za tímto bodovým výčtem? Kopíruje bezmála celé české dramatické 20. století. Máchovo dospívání však rozhodně nenasvědčovalo tomu, pro co se později rozhodne a čemu bude sloužit. Některé informace poskytl autorovi těchto řádek sám bývalý příslušník StB, některé jeho sestra Jana Janečková, řada průkazných dokumentů je roztroušena po českých archivech.

Odbojář se šrámem na noze

Modrooký a ramenatý Ladislav Mácha pocházel ze šestičlenné rodiny, otec Josef byl manipulantem na pile, dřevařem a později lesním hajným. Obecnou školu navštěvoval ve Višňové a vyučil se automechanikem u firmy JAS v Praze. Sám později ve vzpomínkách napsal: "Po vyučení jsem zůstal u firmy za podmínek 1 Kčs na hodinu. Protože nebylo možné se za těchto podmínek uživit, provedl jsem tehdy s ostatními spoludělníky akci proti tomuto vydřidušskému systému a podařilo se nám docílit zvýšení mezd o 50 až 100 procent."

V katolické církvi byl Mácha pokřtěný brzy po narození v kostele sv. Kateřiny ve Višňové. Jako malý kluk ministroval a chodil na poutě na Svatou Horu. Z církve pak vystoupil rok po válce, což bylo nutné pro jeho budoucí kariéru ve strukturách komunistické Státní bezpečnosti.

Na podzim 1941 byl Ladislav Mácha totálně nasazen do pražské továrny Aero a po nějakém čase navázal spojení s odbojovou skupinou Srp a kladivo, působící v Příbrami. Osmnáctiletý mladík se stal kurýrem mezi odbojáři a Prahou a působil tak až do svého zatčení gestapem v únoru 1944. Následoval jeho vězeňský transport do Terezína, Drážďan, Frankfurtu, Štětína, Golnova, Toruně, Poznaně, Breslau a opět do Drážďan, kde byl v lednu 1945 odsouzen na osm a půl roku.

Za pár týdnů se mu při bombardování Drážďan podařilo uprchnout z věznice a dostat se zpět na Příbramsko, které dobře znal a kde se mohl spolehnout na pomoc rodiny. Navíc se v brdských lesích napojil na partyzánskou skupinu, spolupracující se sovětským zpravodajským výsadkem, vysazeným v tomto prostoru.

"V této skupině jsem setrval až do osvobození. Dne 9. května jsem byl při večerní obchůzce napaden čtyřmi neznámými muži (buď příslušníky SS, nebo Vlasovových útvarů), z čehož vznikla přestřelka, při níž jsem byl lehce zraněn do levé nohy," uvádí Mácha ve vlastním životopisu, uloženém v Archivu bezpečnostních složek (ABS).

Za svoji odbojovou činnost je Mácha vyznamenán Válečným křížem 1939. Cesta do řad SNB je otevřena. Zvlášť když v Příbrami v pravou chvíli potkává důležitého muže: "Při likvidaci partyzánských jednotek v brdských lesích jsem přešel na přání soudruha majora Schramma z ÚV KSČ ke Sboru národní bezpečnosti," popisuje znovu později ve svém životopise. Mácha nastupuje jako osvětář neboli politruk do výcvikového střediska Zbiroh, kde také skládá služební přísahu: "Přísahám při všem, co jest mi svato, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budu vždy věren a oddán Československé republice, jejímu presidentovi a vládě."

Stalinovi slouží celá rodina

Mladý, ambiciózní a fyzicky dobře vybavený příslušník SNB pendluje mezi kurzy a doškolováním. Žádá umístění na stanici někam blíže k domovu, jenže zasáhne jeho vzor a ochránce major Schramm, a tak Mácha přechází do Mladé Boleslavi, kde se stává referentem Zemského odboru bezpečnosti a od 1. ledna 1948 příslušníkem OV StB. V únoru 1948 aktivně připravuje v Nymburce komunistický převrat a zaměřuje se na destabilizaci demokratických stran.

Jenže vzápětí se Mácha musí stěhovat zpátky do Prahy. Hlavním důvodem je jeho služební horlivost a v důsledku toho "profláknutí" právě při nymburské akci. Na ministerstvu vnitra je nejdříve zařazen na "referát lidovců", aby se po čase ujal vedení 2. oddělení, do jehož kompetence spadaly centrální úřady, školy a kultura. Mácha je bdělý, sleduje rozhlas a pravidelně odebírá tisk, Rudé právo, Světové rozhledy, Tvorbu, Za trvalý mír a Lidovou demokracii.

"Patřil jsem k propagátorům co nejvyššího vzdělání našich orgánů. Jasně jsem tvrdil, že kluk se čtyřmi měšťankami nemá naději v boji s nepřítelem, který má doktorát nebo studoval teologii," píše později ve svém životopise.

Mácha ale nemyslí jen na sebe. Ke kariéře dopomůže své nejmladší sestře Janě, pracující v té době v dobříšském řeznictví, a vytáhne ji do Prahy. Jana Máchová je přijata do řad SNB a následně se provdá za kolegu z StB Oldřicha Janečka. Mácha v té době poznává o rok mladší soudružku Věru Šarochovou, v té době referentku v kancelářích Státní bezpečnosti, kterou po krátké známosti požádá o ruku.

Při společných Vánocích velká komunistická rodina připijí na zdraví soudruha Gottwalda. Věra Máchová je později povýšena na kapitánku a působí jako vedoucí šifrovacího oddělení StB. Manželství, které zůstalo bezdětné, potrvá až do počátku sedmdesátých let, kdy Máchova žena umírá.

Josef Toufar trýzněný

"Hvězdná chvíle" Ladislava Máchy přichází na konci ledna 1950. Jako velitel šestičlenné Instruktážní skupiny StB je pověřen nečekaným úkolem. Co nejrychleji "realizovat", tedy vyšetřit zákulisí číhošťského případu a usvědčit vesnického faráře Josefa Toufara z podvodného jednání. Šlo o případ, kdy se o třetí neděli adventní 1949 pohyboval při Toufarově kázání v malém číhošťském kostelíku oltářní křížek a zůstal podivuhodně vykloněn a vychýlen.

Komunistický aparát se rozhodl z této tajemné události učinit exemplární případ, knězi nasadit masku zločince a podvodníka, který na příkaz Vatikánu hýbal křížkem, a připravit s ním velký monstrproces. Toufar byl z číhošťské fary na konci ledna 1950 unesen a tajně odvezen do valdické věznice, kde již byl připraven Mácha se svou skupinou.

"Ještě než jsme do Valdic odjeli," prohlásil o rok později estébák Hrabina, "bylo nám Máchou sděleno, že se jedná o neobyčejně závažný politický případ, na kterém má zájem jak ministr národní bezpečnosti, tak ÚV KSČ, a také nám řekl, že tam jedeme z příkazu soudruha prezidenta Gottwalda. Byli jsme si vědomi, jaký úkol nás čeká. Mácha však dle mého názoru viděl v celém tomto případě hlavně svoji možnost pro osobní cíle, pro svoji kariéru."

Vyšetřovatelé z StB se ocitají na mrtvém bodě. Nemají proti Toufarovi žádné důkazy a přes stupňující se psychický a fyzický nátlak trýzněný a nevinný kněz odmítá podepsat lživé prohlášení, že s křížkem manipuloval.

Mácha se pro své brutální metody bude později odvolávat na příkazy shora: "Když ani po druhém týdnu vyšetřování jsme se nemohli vykázat v případě Toufara výsledkem, bylo mi řečeno, že nám to trvá moc dlouho a že soudruh prezident Gottwald říkal, že se s tím nějak sereme. Ve čtvrtém týdnu jsem viděl, že není možné rozumným způsobem Toufara vyslýchat, a proto jsem přikročil já, s. Němec a s. Řezníček k ostřejší formě výslechu," tvrdí později vyšetřovatelům.

Sadistické mučení jako v koncentráku 

Jak ve valdické realitě vypadala ostřejší forma? Sedmačtyřicetiletý kněz byl zatažen do podzemní betonové kobky, svlečen, přivázán řemeny na lavici nebo pověšen za ruce na hák ve zdi a surově mlácen či bičován třemi až čtyřmi soudruhy. Ti se po dopolední exekuci šli kolem poledne naobědvat, prospat z únavy a na vyčerpaného Toufara, ležícího ve vymrzlé cele, vletěli znovu vpodvečer. Dokonce došlo k tomu, že někteří ze skupiny museli Máchu brzdit v jeho násilných útocích.

Jeden z nich v roce 1968 prohlásil: "Když jsme viděli, že Mácha Toufara úplně sadisticky týrá, tak jsme ho trochu krotili. Máchova odpověď byla, že soudruh Stalin říká, že třídní nepřítel se musí zničit a že my jsme srabáci." Estébák Hrabina později vypovídal: "Toufar naříkal a sténal bolestí. Bylo patrno, že je v dezolátním stavu - nemohl se nejenom sám pohybovat, ale nemohl ani pořádně sedět a velmi těžce mluvil." Při prověrce v roce 1963 prohlásil Roman Stehlík, velitel církevního oddělení velitelství StB v Praze: "Podle mého názoru Mácha Toufara ubil."

Když 25. února 1950, paradoxně v den výročí komunistického převratu, Josef Toufar začne umírat po bezmála měsíčním mučení, pokusí se ho Státní bezpečnost ještě rychle zachránit pro připravovaný proces a dopraví ho do pražského luxusního zdravotnického zařízení, kde je operován špičkovým lékařským personálem. Po operaci je kněz převezen na pokoj a střežen třemi příslušníky Státní bezpečnosti, mezi nimiž je Věra Kantorová. Ta později pronese: "Toufar byl mlácen takovým stylem, jako si pamatuji z koncentračního tábora, kde jsem byla zavřená za války. Vyšetřovatelé používali množství gestapáckých metod."

Snášenlivý soudruh v zahraničním obchodu

Toufar ve večerních hodinách umírá. StB řeší, co s jeho mrtvým tělem a také kdo je odpovědný za farářovu smrt. Podporučík Mácha dostává důtku, je odvolán z velení Instruktážní skupiny a "za trest" přidělen do kádrového a školského odboru MV. Působí na katedře StB při škole SNB v Liběchovicích. Jeho měsíční plat se v té době pohybuje kolem 5000 Kčs.

Mácha pedagog a školitel budoucích příslušníků StB se na novém místě našel. "Velmi dobře se staral o výchovu a školení instruktorů, ukázal se jako člověk iniciativní, který neustále hledá nové formy výuky instruktáže a výcviku. Při této funkci plně dovedl uplatňovat zkušenosti načerpané v operativní práci," uvádí se v jeho dobovém posudku z roku 1951. Nakonec je povýšen do hodnosti kapitána, při zaměstnání stihne vystudovat jedenáctiletku s maturitou a právnickou fakultu.

Šok však pro Máchu znamená 5. říjen 1963, kdy je zproštěn výkonu služby a od 5. ledna 1964 propuštěn ze služeb MV. Důvod? Používání nezákonných metod. JUDr. Mácha stále nemůže pochopit, že takovéhoto potupného vyhazovu a zrady se mu dostalo za věrné služby straně a bezpečnosti. Nerozumí ani tomu, proč je proti němu zavedeno disciplinární řízení. Stěžuje si na ÚV KSČ, o audienci žádá i prezidenta Novotného, který jej ale nepřijme.

Mácha naříká a píše na všechny strany: "Jsem předmětem persekuce. Není možno žít tak, aby byl člověk celý život persekuován," píše se v jeho dopise na ÚV KSČ z října 1963. Jenže jak tato "persekuce" ve skutečnosti vypadá? Nastupuje jako právník v podniku zahraničního obchodu Technoexport, poté přechází do Pragoexportu. A konečně od r. 1966 zakotví na ministerstvu lesního a vodního hospodářství jako odborný referent v odboru kontroly. Teplá a finančně výhodná místa. Zatímco jeho oběť, ubitý Josef Toufar, je dlouhá léta zahrabán pod falešným jménem v Praze-Ďáblicích.

Vina bez trestu

V roce 1968 se poprvé dostává na veřejnost kauza smrti Josefa Toufara zásluhou novináře Lidové demokracie Jiřího Brabence. Mácha je pro podezření z trestného činu vraždy zatčen a vzat do vazby. Za vrchol sadistova výsměchu lze považovat jeho tehdejší výpověď: "Když jsme s Němcem a Řezníčkem přišli do cely, řekl jsem Toufarovi, že je nám to nemilé, že na něm musíme provést exekuci, protože na nás tlačí čas. Toufar si ochotně lehl na lavici doprostřed cely, boty si zul napřed sám. My tři jsme jej střídavě mlátili, a Toufar potom prohlásil, že nám to rád vysvětlí."

Po dvou týdnech je Mácha i přes protesty veřejnosti propuštěn z vazby a na konci roku 1968 konstatuje Vyšší vojenská prokuratura, že Máchu "nelze vinit z tr. činu vraždy, ale svým jednáním přivodil Toufarovi především fyzickým násilím mučivé útrapy. Všechny výše uvedené tr. činy jsou však promlčeny."  JUDr. Mácha podává trestní oznámení na novináře Brabence a díky nastupující normalizaci se vrací na vysoké posty.

Od roku 1970 působí "na základě usnesení ÚV KSČ v rámci kádrové posily" jako ředitel a posléze tajemník sekretariátu ústředního ředitele Československého rozhlasu Jána Riška. Počíná si tam jako agilní normalizátor - fízluje a kádruje podřízené, donáší na řadu zaměstnanců, píše udání.

Teprve až v polovině 90. let se Máchovou vinou začal zabývat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a díky práci nedávno zemřelého vyšetřovatele ÚDV Adolfa Rázka stanul Mácha před senátem Obvodního soudu Praha 6 při hlavním líčení 23. listopadu 1998. Ten uznal obžalovaného vinným ze spáchání několika trestných činů a vyměřil mu trest v trvání pěti let nepodmíněně.

Obžalovaný se proti tomuto verdiktu odvolal, ale Městský soud v Praze potvrdil závěr obvodního soudu, snížil mu však trest na dva roky nepodmíněně. Z vymyšlených zdravotních důvodů však obžalovaný odmítal nastoupit výkon trestu a skrýval se. Nakonec byl v lednu 2002 zatčen a eskortován do věznice. Po uplynutí necelé poloviny trestu byl podmínečně propuštěn.

Skrývající se Mácha

Se stárnoucím, ale stále vitálním a agresivně jednajícím Máchou jsem měl možnost několikrát hovořit. Poprvé to bylo na podzim 1998, kdy jsem ho doprovázel od soudní budovy domů. Překvapivě mě neodehnal, a tak jsem s ním procházel dejvickými ulicemi, pokládal mu různé otázky a on krátce odpovídal nebo mlčel.

Jednou, těsně než nastoupil do tramvaje, jsem se Máchy zeptal, zdali něčeho v životě lituje. On se na chvíli zarazil a povídá: "Jo. Možná toho, že jsem se nestal lesníkem jako otec." - "Proč?" - "Byl bych býval na čerstvým vzduchu, a ne v uzavřených kancelářích, ve kterých jsem celý život pracoval."

Naposledy jsem se s ním setkal krátce letos na jaře. Svůj život dožíval, skrývaje se před světem, v Českých Budějovicích. Už to dávno nebyl ten ramenatý bijec, ale starý penzista, na kterém byla patrná počínající demence. Nasupenost a zlost na svět mu však zůstala. Nenáviděl polistopadový systém a cítil se pronásledován. Viděl jsem, jak ho číhošťský případ stále pronásleduje.

Podotkl, že sleduje aktuální dění. Ke své nelibosti se dožil veřejné rehabilitace Josefa Toufara, jeho pohřbení v Číhošti i počátku beatifikačního procesu. A komentoval to nadávkou, se zavilým skřípáním zubů. Nenahlédl svoji zločineckou úlohu a neprojevil ani krapet lítosti nad svými činy. Prohlašoval se stále za strážce socialismu před "kriminálním zločincem Toufarem" a znovu se vymlouval, podobně jako po válce nacističtí zločinci, na rozkazy velitelů: "Řídil jsem se rozkazem soudruha Gottwalda. To mi bylo svatý, víte!" A zabouchl dveře.

Autor je básník a spisovatel. Příběhu života a tragické smrti faráře Josefa Toufara se věnuje dlouhodobě. Napsal o něm i knihu "Jako bychom dnes zemřít měli" (Nová tiskárna Pelhřimov, 2012).

VIDEO: Kněz Tomáš Petráček k blahořečení faráře Toufara. 

Lidé se k němu modlí, žádají ho o přímluvu a je mnoho hodnot, které může moderní české společnosti a českému člověku dát, vypočítává důvody, proč má být páter Toufar blahořečen, kněz Tomáš Petráček. | Video: Daniela Drtinová |  13:52

autor: Miloš Doležal | 19. 11. 2018 13:02

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama