Ostrava - Ostravský aktivista Sri Kumar Vishwanathan (49) varuje před sílícím konfliktem mezi romskou menšinou a majoritní společností. Považuje jej za známku klíčícího nacismu v Česku.
"Děje se tu něco podobného, jako ve 30. letech v Německu. Extremisté se snaží k tažení proti Romům získat majoritu. Ve skutečnosti se tu ale vůbec nejedná o Romy, ti slouží jen jako záminka. Určité politické síly tuší, že právě tudy vede cesta k moci," tvrdí Vishwanathan.
Připouští, že problémů v soužití mezi Romy a majoritou v některých městech skutečně přibývá, vinu však vidí na straně státu a obcí. Řešení je podle něj v rukou samotných Romů, kteří musí získat sebevědomí, důvěru ve vlastní schopnosti a vůli vybřednout ze dna společnosti. "Musí projít něčím podobným, jako bylo české národní obrození," soudí muž, patřící v Česku k lidem s nejrozsáhlejšími zkušenostmi v práci mezi Romy a dalšími sociálně vyloučenými.
Rozhovorem s Vishwanathanem pokračují deníky Aktuálně.cz a Insider v sérii článků, jimiž mapují kořeny sílícího konfliktu mezi Romy a bílou majoritou.
Zakladatel občanského sdružení Vzájemné soužití, rodák z indického státu Kérala, původní profesí učitel, do Ostravy přišel po povodních v roce 1997, aby pomohl vytopeným Romům. Ve městě už zůstal a vydobyl si respekt jako znalec romské problematiky, těšící se důvěře Romů i českých úřadů.
Konflikt s radnicí
V posledních měsících se však jeho pozice zhoršila. Vishwanathan se silně angažoval v problému ostravského Přednádraží, kde nechaly úřady vystěhovat několik zchátralých domů proti vůli jejich převážně romských nájemníků. Vishwanathan se dostal do konfliktu s radnicí centrálního ostravského obvodu i magistrátu. Nabádal Romy, aby se stěhování bránili, čímž podle úředníků a politiků mařil úřední rozhodnutí.
Sdružení Vzájemné soužití pak dokonce přišlo o nájemní smlouvu na obecní prostory, v nichž léta působilo.
Proč se konflikt Romů s majoritou v posledních letech tak vyhrocuje?
Souvisí to se zhoršením ekonomické krize, lidé se cítí nejistější, s tím souvisí růst protiromských nálad. Ale problémy s Romy se taky hodně zveličují. Nesmíme propadat hysterii.
Ale v řadě českých měst s přílivem nové romské populace problémů objektivně přibývá. Skutečně na řadě míst roste kriminalita, přibývá nepořádku. Rostoucí napětí nemůžete přičítat jen předsudkům nebo hysterii...
Romové dlouhá léta žili ve větším počtu v některých částech Ostravy. Protiromské nálady byly i dřív, ale nikdy tu nedocházelo k ostrým konfliktům. Teď je tu ale jednak vítr zvenčí - extremisté se snaží proti Romům získat majoritu, určité síly tuší, že tudy vede cesta k moci. A pak - hlavně kvůli developerským zájmům - vidíme snahu čistit některé lokality od Romů. Z Vítkovic už je prakticky vystěhovali, z centra města, z Mariánských Hor. Teď je na řadě Přívoz, poslední část Ostravy, kde je v posledních padesáti letech kontinuální převážně romské osídlení.
Zažité stereotypy o Romech
Jak takové hromadné vystěhovávání vypadá v praxi?
Romům se neprodlužují nájemní smlouvy. Například po stížnostech okolí. To může být někdy odůvodněné, ale taky jsme našli spoustu případů, že stížnosti nejsou oprávněné.
Typický příklad: Dověděli jsme se, že jedna rodina porušuje soužití v domě a na základě toho jim nebyla prodloužena nájemní smlouva v Ostravě-Jih. Lidi z našeho týmu Pomocná ruka šli do toho domu a ptali se sousedů, kteří sepisovali petici proti romským nájemníkům. A zjistili, že v tom domě žije pán, zaujatý proti Romům. Stojí a čeká na sebemenší zvuk z jejich bytu. Nepřeje si ze zásady, aby tam žili. Ten petici vyvolal.
A když se ptali dalších lidí v domě, proč ji podepsali, zda měli osobně s tou rodinou problém, říkali: "Ne." A v okolních domech říkali: "My ty Romy vlastně neznáme, petici donesla k podpisu kamarádka, tak jsme to podepsali." Všichni lidi mají zažité, že cikáni jsou hluční, tak to berou jako fakt. Stejným slovům přikládáme různou váhu podle toho, kdo je říká: Když řekne Rom: mne tento pán šikanuje, má to menší váhu, než když Nerom přijde na úřad a řekne: ta romská rodina je hlučná. Tady je problém.
Averze vzniká taky tím, že velký počet Romů žije ze sociálních dávek. Lidem, kteří chodí do práce, vadí často už jen to, že vidí romské sousedy sedět celé dny venku a hlasitě klábosit...
Jistě, to dráždí. Lidi to vnímají jako neférovost. Jenomže často se šíří hlavně domněnky, ne fakta. U majoritní společnosti sílí přesvědčeni, že Romové se mají dobře, i když nic nedělají. Ale když mluvíte s Romy, zjistíte, že jich spousta maká.
Všechny kopáčské firmy používají Romy. Romové vždycky pracovali, je mýtus, že se v historii živili jen krádežemi. Nedávno jsem byl v zámku ve Vranově nad Dyjí, kastelán tam ukazuje "cikánské hřebíky" - doklad, že stavitelé slovanských hradů a zámků využívali práci cikánských kovářů. Za socialismu starší generace také pracovala, na Ostravsku dělali většinou v dolech a hutích. I dnes pracují, spousta ovšem načerno.
To je ale protizákonné, a hlavně neetické, pobírat sociální dávky a načerno si vydělávat, ne?
Víte, kolik já znám lidí z majority, kteří berou dávky a pracují načerno? Taky znám samozřejmě plno Romů, kteří pracovat nechtějí a nemají pro to motivaci. Na druhou stranu je jich spousta, kteří by pracovat chtěli, ale nemají příležitost. Mimochodem - naše občanské sdružení zaměstnává asi 50 lidí, víc než polovina jsou Romové.
Problém je v tom, že věříme různým klišé, která historicky vznikají, ale neplatí stoprocentně. Největší nebezpečí je v nekritickém přejímání klišé. Přesně to se stalo ve 30. letech německému národu, a ten nakonec celý podlehl barbarskému myšlení. Je důležité nepodléhat snadným jednoduchým zobecněním, hysterii nebo slepé víře.
Jaká jsou nejrozšířenější klišé týkající se Romů?
Především, že se Romové mají lépe než bílí. Lidi říkají: "Já pracuju za blbých 20 tisíc, cikán nepracuje a stejné peníze dostane od státu." Ale už nevidí, že z těch dvaceti tisíc jde 15 majiteli ubytovny za mizerné bydlení. Znám Romy, kteří mají hlad, nemají na jídlo.
Zákon platí pro všechny stejně. Není to tak, že když přijde cikán na úřad a hodně křičí, dostane na dávkách o 10 tisíc víc. Úřednice, která by takto fungovala, by sama ztratila práci. Tahle představa, to je přesně ten folklor, který se nekontrolovaně šíří. Musíme se ale snažit držet čistotu myšlenek, nepropadat hysterii a barbarství.
Co myslíte barbarstvím?
Typickou představu, že problém s Romy lze vyřešit tím, že odejdou - kamkoliv. Ale to není řešení. Dějiny ukázaly, že takto to nefunguje, že když vyčistíte společnost od Židů, neodstraníte frustrace a pnutí. Ten ďábel je v nás. Najdou se jiné symboly, jiné záminky frustrace. Třeba důchodci, nebo tělesně postižení.
Město Ostrava spouští velký projekt sociální inkluze, jehož cílem je snížit romskou nezaměstnanost. Vybrané rodiny mají šanci dostat byt, pokud budou pracovat a řádně se starat o děti. Za rodiny ručí sociální neziskové organizace. Desetiletým programem má protéci až miliarda korun. Jak ho hodnotíte?
Obávám se, že ta miliarda poslouží jen tomu, aby Romové zůstali tam, kde jsou dnes. Že jednotlivé neziskovky, sociálka nebo Charita budou hlídat své ovečky a za velké peníze je budou vodit za ruku. Ale když peníze dojdou, zavřou se různá sociální centra, klubovny, poradny - vše se vrátí do původních kolejí. Romy není možné považovat za ovečky, které má někdo pást a stále jim říkat, co mají dělat.
Ale i vaše občanské sdružení se snaží Romy motivovat ke změně životního stylu pomocí bytů. Zaměřujete se na sociálně vyloučené lokality, vedete jejich obyvatele k tomu, aby domy svépomocí opravovali. V čem je rozdíl?
Romové - až na malou část - nejsou kočovníci, většinou mají vztah k městům, kde po generace žijí. Musí jen získat sebevědomí, pocit sounáležitosti. Když jsme přišli na Liščinu (romské sídliště, které se s aktivní účastí nájemníků podařilo opravit, takže lokalita dnes nemá ráz ghetta - pozn.red.) a vysvětlovali lidem, že chceme to prostředí zlepšit, nejdřív nám nevěřili, že se může něco změnit.
A dnes? Domy tam jsou opravené, je to asi jediná lokalita u nás, kde hodnota nemovitostí během krize stoupla o 300 procent. Dnes může Liščina fungovat s minimální sociální podporou. Mimochodem - hodně lidí odtud pracuje. I když je pravda, že často načerno. A to tam žili lidi, kteří byli po povodních v roce 1997 označeni za nepřizpůsobivé, dlužníci, prostě skupina, považovaná za neschopnou žít s majoritou bez problémů.
Čím jste na tamní Romy zapůsobili?
Přesvědčili jsme je, že změna má smysl a je reálná. Když jsme jim poprvé navrhovali, že dáme kolem domů lavičky, oni mávali rukou, že to nemá cenu, že je stejně hned někdo ukradne. Tak jsme s nimi o tom mluvili: ptali jsme se každého: "A to ukradneš ty? To ty je tady nechceš?"
Stavěli jsme tam dětské hřiště, nainstalovali jsme čtyři kovové nosníky, do druhého dne skutečně zmizely. Svolali jsme všechny děti, povídali jsme si, co to znamená. Že Romům teď už opravdu nebude nikdo věřit, nikdo nedá peníze na opravy fasád a zvelebování okolí. A ptali se jich, kdo na to doplatí? Děti o tom mluvily doma. A ještě ten večer se přiznali kluci, kteří nosníky ukradli a prodali za pár drobných do sběru. Ti samí kluci pak pomohli postavit nosníky nové.
Od té doby tam stojí a lidi se o to hřiště starají. Nikdo už to neukradl. Lidi se naučili respektovat výsledek společné práce. Ti lidé před tím nikdy nedělali nic společně. Až na Liščině se naučili něco společného tvořit. Získali sebedůvěru, víru, že něco mohou změnit.
Romský problém lze podle vás řešit posilováním jejich sebedůvěry?
Jistě. Dokud Romové neuvěří, že mohou vybřednout ze dna, nebudou se o nic pokoušet. Romský chlap, který jde a ukradne bílé holčičce z uší náušnice, je člověk, který si sám sebe neváží. Kdo má trochu respektu k sobě, něco takového neudělá.
Takže se v nich snažíme posilovat hrdost, sebedůvěru. Proto se třeba u nás každý pátek scházejí romské ženy a společně zpívají romské písničky. Jde o to, aby slyšely svůj společný hlas, aby se naučily zpívat naplno, hrdě.
Děláme setkání lidí z romské komunity, kde každý může vznést námitky, diskutovat o problémech. Aby cítili pospolitost, učili se překonávat rozdíly a řešit sousedské problémy.
Romové se musí spojit, získat hrdost, najít společný hlas. Až se to povede, můžeme mluvit o zakládání romských sejmů po Ostravě, jakési romské samosprávy. Pak budou Romové moci přijít a říct: „Dejte nám práci". Tak, jako se to povedlo na Liščině, kde jsme se domluvili s investorem a zaměstnali lidi na opravách domů. Bez emancipace uvnitř romské komunity nic samo nepůjde. A emancipace je spolurozhodování, schopnost nést odpovědnost.
Představa, že posilováním hrdosti a sounáležitostí Romů lze řešit problém jejich soužití s majoritou působí dost idealisticky…
I mně trvalo 15 let, než jsem pochopil, že nejdůležitější je, naučit Romy získat sebevědomí, hrdost a vnitřní sílu. Ale pak najdou cestu, jak řešit i jednotlivé problémy, jako je kriminalita a posílání dětí do školy. Chceme, aby se romské sebevědomí časem projevilo i u voleb a Romové získali vlastní zástupce na radnicích. Věřím, že do pěti let budeme mít v Ostravě silnou romskou komunitu, romské zastupitele, romskou inteligenci.
U majority bych ocenil, kdyby pochopila, že to, co se teď ve společnosti děje, ohrožuje hlavně ji samou. Romové se stmelí, tuto krizi přežijí, přežili už jiná těžká období. Já nemám strach o Romy, ale o bílé Čechy.
