Ochranný dohled ukládaný z politických důvodů nepodléhá - na rozdíl od jiných zásahů do práv - odškodnění podle zákona o soudních rehabilitacích z roku 1990. Rada nyní vládě doporučila, aby ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO) připravila analýzu možností, jak za ochranný dohled poskytnout odškodnění. "Rada vnímá jako důležité se s touto křivdou minulosti vyrovnat," stojí v předkládací zprávě.
Rada argumentuje tím, že ochranný dohled byl výrazným zásahem do svobody pohybu či pobytu a soukromého a rodinného života. Jeho součástí byla například povinnost hlásit se orgánům Státní bezpečnosti. "Tato omezení často byla doprovázena i dalšími ústrky v praxi ze strany státních orgánů, jak dokumentují svědectví Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných," podotkla rada.
Zákon o ochranném dohledu byl účinný od července 1973. Opatření mělo přispět k "dovršení nápravy odsouzeného" a ukládalo se na jeden až tři roky. O dohledu rozhodoval soud - ukládal ho nebezpečným recidivistům, ale mohl jej uložit i těm odsouzeným, u nichž nebylo možné předpokládat, že "povedou řádný život pracujícího člověka" - například vzhledem k jejich dosavadnímu způsobu života.
Ochrannému dohledu soudci původně podrobovali pachatele obecné kriminality, v 80. letech ho však nařizovali i tzv. vězňům svědomí, tedy lidem stíhaným za jejich projevy proti komunistickému režimu.
"Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných evidoval šestnáct případů ochranného dohledu uloženého vězňům svědomí. Tento seznam není a nemůže být úplný, protože zahrnuje pouze ty případy nespravedlivého stíhání a odsouzení, o nichž se výbor dozvěděl," konstatovala rada. Odhadla, že odškodnění by mělo náležet desítkám lidí.
O šikaně disidentů jsem nevěděla, tvrdí Válková
Server Info.cz letos v lednu napsal, že na šikaně disidentů se svým obhajováním institutu ochranného dohledu podílela i současná vládní zmocněnkyně Válková. Ta to označila za pomluvu a podala trestní oznámení, v němž odmítla tvrzení historika Petra Blažka, že o zneužívání dohledu musela vědět.
Válková se několik dní po zveřejnění článku rozhodla nekandidovat na ombudsmanku. Zdůvodnila to však svým někdejším členstvím v komunistické straně, nikoliv spoluprací s Urválkem. Odstoupit z funkce vládní zmocněnkyně odmítla, což zapříčinilo odchod dvou členů rady vlády pro lidská práva.
