Koho volit? Volby nejsou křižovatkou do nebe či pekla

Martin Fendrych Martin Fendrych
20. 9. 2013 10:10
Komentář: Člověk má volit svobodně. Chci malou stranu? Dám jí hlas, jinak neprojde.
V letošních předčasných volbách jde možná víc o Miloše Zemana než o střet levice a pravice.
V letošních předčasných volbách jde možná víc o Miloše Zemana než o střet levice a pravice. | Foto: Vojtěch Marek

Volby za pět neděl, prý důležité, dokonce zásadní, křižovatka, ale koho volit? To je teď asi nejčastější otázka: „Koho budeš volit?" ptají se lidé na potkání. Velmi častá odpověď zní: „Já nevím, fakt nevím." Nebo taky: „Tip bych měl, ale netroufnu si, nemá to cenu."

Politika je vnímána nikoli chladně, s odstupem, čistě rozumově, ale míchá se nám do života, stala se z ní cloumající emoce. Ostatně politika vždycky vyvolávala pohnutí, zážitky libosti a nelibosti. V době, kdy roste vztek (emoce), nespokojenost, ba dokonce nenávist (velmi silná emoce), zdá se politika zároveň důležitá a zároveň cizí, každopádně však lidmi mává jak zimnice.

Slyšíme rady, koho volit. Novinář Petr Skočdopole, který pracuje pro server motejlek.com, napsal nedávno na svém Facebooku (sociální síť, na níž emoce bublají velmi pilně): „Ptáte se mě ve stovkách dopisů, koho budu volit, takže: Bez ohledu na pro každodenní práci nepoužitelného Karla Schwarzenberga, jeví se v těchto volbách jako jediná možná varianta TOP 09. Zeleným bych to taky rád hodil, zejména by můj hlas dostal Ondrej Mirovsky, ale na parlament to stačit nebude." - Jasná rada, jasný postoj, který není nijak zdůvodňován, stojí na osobě dotazovaného. Jiné osobnosti zase doporučují volit ČSSD, často jako stranu, která jediná může zabrzdit autoritářské tendence našeho expanzivního hradního pána, Miloše Zemana.

Pavel Bělobrádek, předseda lidovců, to má těžké. Někteří voliči se bojí dát hlas malé straně, že se nedostane do sněmovny.
Pavel Bělobrádek, předseda lidovců, to má těžké. Někteří voliči se bojí dát hlas malé straně, že se nedostane do sněmovny. | Foto: Jan Langer

Dnes jako po roce 1968 - deziluze

Nedávno v Praze vznikl Klub na obranu demokracie (KOD). S několika přáteli ho založil známý politolog Bohumil Doležal, za minulého režimu signatář Charty 77. Na výročí 21. srpna 1968 klub vydal manifest, kde mimo jiné stojí: „Demokratický způsob vládnutí se pomalu mění v autoritativní a demokratické politické strany ani ústavní instituce tomu nejsou schopny nijak účinně čelit."

Podle Doležala je situace zlá - připomíná mu období po srpnu 1968, kdy nejprve v zemi vyrostl obří pocit vzájemnosti, ale brzy následoval propad a deziluze. Stejný propad prý zažívá česká společnost nyní.

KOD zveřejnil svůj názor na předčasné volby. Je to pohled neemotivní, klidný, analytický. Členové klubu veřejnost upozorňují, že se u nás nenápadně změnil způsob vládnutí: „Neexistuje Poslanecká sněmovna, stávající vláda se opírá pouze o pověření prezidenta, přitom má jediná zákonodárnou iniciativu, zákonná opatření předkládá Senátu, kde má ústavní většinu ČSSD spolu s KSČM a SPOZ. V tomto uspořádání dochází k velkému soustředění moci do jedněch rukou a rovnováha mezi mocí výkonnou a mocí zákonodárnou se výrazně vychýlila ve prospěch exekutivy."

Doležal a jeho přátelé popisují, že politika je roztříštěná, rozvrácené velké strany nejsou schopny společně vzdorovat tlaku prezidenta. Proto KOD nečeká, že nadcházející volby nějak zásadně změní situaci. Klub apeluje na občany, aby demokracii budovali odspodu, byli maximálně aktivní ve své, lokální úrovni. Mají „udržovat a rozšiřovat prostor pro svobodnou diskusi a politický dialog".

Je to klidný, leč varovný hlas. Dobré je, že Bohumil Doležal nepřeceňuje blížící se volby, nedělá z nich křižovatku, z níž se dá jít buď do nebe, nebo do pekla. Kdyby to tak bylo, hrozilo by, že část aktivních voličů bude po volbách absolutně znechucena, frustrována a veřejný prostor nadlouho, ne-li navždy opustí.

Klub na obranu demokracie doporučuje volit zavedené strany. Ty nové, jako Úsvit Tomia Okamury, bývají nevypočitatelné.
Klub na obranu demokracie doporučuje volit zavedené strany. Ty nové, jako Úsvit Tomia Okamury, bývají nevypočitatelné. | Foto: Vojtěch Marek

Volič má zůstat svobodný

Tyto volby budou důležité, každé jsou pro správu veřejných věcí samozřejmě důležité, ale nemají, nebudou mít žádnou ultimativní, konečnou platnost. Nejde o život. Pro KOD je zjevně zcela legitimní postoj nejít volit. Logicky - pokud nemám komu dát hlas, pokud mě nikdo opravdu nepřesvědčil, proč bych se do volební místnosti hnal? Proč bych měl volit „se skřípěním zubů"? Co je to za svobodnou volbu? Opravdové, nepředstírané znechucení z politiky v nic jiného než „nejít volit" vyústit nemůže.

A naopak, pokud mám koho volit (Skočdopole, jak píše na Facebooku, by to rád hodil zeleným, ale netroufne si, protože „na parlament to stačit nebude"), pak ho volit mám a nevymlouvat se na to, že „se tam nedostane". Jak by se malá strana mohla dostat do sněmovny, když ji lidé sice chtějí, ale pro jistotu nevolí?

Klub na obranu demokracie myslí i na ženy a muže, kteří váhají, avšak k urnám půjdou: „Občanům, kteří se rozhodnou volit, doporučujeme, aby dali svůj hlas některé ze zavedených demokratických stran, které mají naději ve volbách uspět, tedy ČSSD, KDU-ČSL, ODS, Straně zelených či TOP 09."

Dobré je, že ta rada není pravá nebo levá. Ono o pravost nebo levost nyní vlastně nejde. Jde o obranu českého parlamentního systému, demokracie. Zavedenou stranou jsou i komunisté (KSČM), demokracií se divoce zaklínají, ale my s nimi máme 41 let trvající totalitní zkušenost. Volit je znamená prahnout po nesvobodě.

Koho volit? Jít volit? Volič má za každých okolností zůstat svobodný. Nemám koho volit, tak tam nepolezu. Mám koho volit, ale není jisté, že strana v konkurenci uspěje? No a co? Kolikrát nějaká strana uspěla a nebylo to k ničemu. Chci volit velkou stranu? Proč ne. Jen se nebát.

 

Právě se děje

Další zprávy