Dva týdny před volbami se dá říct, že máme naslibováno. Nic zásadního už se nejspíš neobjeví. Agenda, se kterou přicházejí politické strany, se nezmění.
Pokusím se na volební sliby podívat z té lepší stránky. Bez ironie, myslím to upřímně.
Napřed je potřeba přihlédnout k tomu, že jsou to jen volební sliby, ne Písmo svaté. Že tomu nemůžete až tak věřit a ve vlastním zájmu byste neměli propadat iluzím. Spíš to brát tak, že vám tu teď strany sestavily jakousi soupisku „věcí, o kterých se mluví". Které jsou, nebo by měly být, v hlavním proudu veřejné diskuse.
Pak se ve volebním slibomatu dá najít i leccos povzbuzujícího.
Jeho materiální podstatu tvoří obligátní položky: jistoty, bezpečnost, blahobyt. Tam se těžko dá vymyslet něco převratného. Ale dobrá zpráva je, že relevantní a zavedené strany až tolik nenadbíhají sociálním vášním. Většinou si nezahrávají s obrazem „nepřizpůsobivých" jako nepřátel, neštěpí společnost. To je krok k lepšímu - vždyť minule třeba ODS vyvěsila plakáty „Vezmeme dávky těm, kteří odmítají pracovat".
Pozoruhodné je, jak se do volební nabídky, nebo přinejmenším její těsné blízkosti, přesunula některá nová témata. Kvalita a původ potravin. - Lichva, exekuce, dluhy. - Právo na informace, otevřený stát. - Předražené veřejné zakázky, především ty stavební. - Hazard a herny. - Tzv. šmejdi zneužívající důvěřivosti důchodců. - Byznys s chudobou a ubytovnami. A tak dále. Ve volební kampani se řeší čínský česnek a jeden pražský kandidát dokonce z plakátů slibuje „Stop chátrajícím budovám".
To není náhoda, to politiky nenapadlo jen tak z plezíru. Aby se takové věci dostaly mezi volební hesla, muselo se o nich napřed mluvit jinde. Dřív než politici je nastolila média, aktivisté nebo prostě jen lidé, co se zajímají o veřejné dění.
Klidně si tu ohřeju novinářskou polívčičku a připomenu Zemanovo skandální osočení médií jako ostrovů negativní deviace. Teď je to totiž dobře vidět: nebýt toho, co média zveřejnila, tak jsou některé volební kampaně - i ta Zemanovců - sotva poloviční. Se „zloději" a „bordelem" by se jaksi zápasilo hůř.
V souvislosti s volbami proniká do politiky řada otázek, které dřív stály na okraji. Třeba hazard. Dřív to vypadalo, že jsou pro politický mainstream marginální. Ukázalo se, že tomu tak není, a je dobrá zpráva, že se je podařilo nastolit. Nejde teď o to, jestli je lépe vyřeší ta či ona strana. Hlavní je, že když se do politické diskuse dostaly, už jen tak nezmizí.
Což umožní, aby pojem „kvalita života" měl stále širší význam a neklouzal do vulgárního materialismu.
Tohle je samozřejmě vědomě optimistický úhel pohledu. Jiná důležitá témata strany v kampani prakticky pomíjejí, nebo je používají spíš k primitivní mobilizaci. Typickou ukázkou je Evropská unie, euro a český evropský zájem.
A politici skrze média a veřejnou diskusi nasáli i jiné věci. Ani ten největší optimista nemůže tvrdit, že volební kampaň je xenofobie a nesnášenlivosti prostá. A nevidět, že když jeden z lídrů prohlásí, že by si Romové měli pořídit vlastní stát, nezvedne se žádná vlna rozhořčení, jeho soupeři neprotestují a dál mu podávají ruku.
Měřeno kampaní, sliby a hesly, politici se letos rozhodli, že s obzvláštní péčí předvedou, jak „naslouchají lidem". Což má i svoji odvrácenou stranu jménem populismus, ale celkově to kvalitě demokracie, která stojí a padá se zájmem o veřejné dění, prospěje. A tady optimistův předvolební deník končí …
