Lednový kašel, nic moc zvláštního. Pro sedmnáctiletou studentku gymnázia Lauru to trochu zvláštní bylo, jako malé dítě nestonala. Potíže se zdály zprvu jako běžná viróza. Během tří dnů se ale začala dusit. Matka ji odvezla do motolské nemocnice, kde Lauře udělali všechna virová a bakteriální vyšetření, včetně testů na případné autoimunitní onemocnění. Nezjistilo se nic, co by vysvětlovalo, proč je Lauře den ode dne hůř.
"Po dvou týdnech v nemocnici jsem byla už tak zesláblá, že jsem potřebovala, aby mi mamka pomohla vstávat z postele." Lauře museli dát kyslíkovou masku. "Nechápala jsem, co se děje a proč se její stav tak rychle zhoršuje," říká její matka.
Dívka rychle ztrácela síly. Lékaři se zoufale snažili najít příčinu toho, proč je jí tak zle. "Chodili za mnou několikrát denně. Měli dlouhé seznamy otázek a stále se mě ptali na nové věci. Jestli jsem nepobývala na nějaké stavbě, zda jsem nepřišla do styku se zvířaty. Byla vidět jejich bezradnost, že nemohou přijít na to, co mi je," vzpomíná Laura.
Nevěděla, jestli se probudí
Její stav se mezitím prudce zhoršil. V sobotu 27. ledna lékaři řekli, že Lauru uvedou do umělého spánku, aby si její plíce odpočinuly. "Rozbrečela jsem se. Nevěděla jsem, co to znamená, jestli se vůbec ještě probudím. A tak jsem si na poslední chvíli přála nechat se pokřtít."
Na oddělení dětské pneumologie přišel nemocniční kaplan. "Svěcenou vodu nesl na nemocničním tácku, na kterém se jindy připravují injekční stříkačky. Byl to pro mne neskutečně silný zážitek."
Ještě než Laura usnula, oslovila ji sestřička z dětské pneumologie. Odepla si z krku svůj řetízek s křížkem a dala ho Lauře. "Zavěsila mi ho nad postel a řekla, pojď se domluvit, že všechno dobře dopadne a zase mi ho vrátíš." Lauřina maminka vzpomíná, jak jejich bolest prožívali osobně ošetřující lékaři i sestry. "Byli na nás všichni moc hodní. Sami mají děti v podobném věku, a tak měli s námi velký soucit."
Málokdo z lékařů v tu chvíli ale věřil, že se dívku podaří nakonec zachránit. "Její stav byl natolik vážný a postižení plic tak dramatické, že bylo téměř vyloučené, aby se plíce opět samy zregenerovaly. Navíc se stále nepodařila najít příčina jejího stavu," říká profesor Robert Lischke, přednosta chirurgické kliniky FN Motol.
Až později lékaři její případ uzavřeli jako diagnózu takzvaného Hamman-Richova syndromu. Odborná literatura tento syndrom popisuje jako "vzácné, smrtelně nebezpečné onemocnění postihující plicní tkáň. I přes maximální péči je tento stav v řadě případů smrtící," popisuje tuto diagnózu odborná literatura."
Tu noc, kdy Lauru uvedli do umělého spánku, byla maminka celou noc v nemocnici s ní. Čísla na přístrojích byla zlověstná. Ukazovala, že jí v těle chybí kyslík a hodnoty se stále snižují. Krátce poté připojili Lauru na přístroj ECMO, který zajišťuje mimotělní oběh. Plíce přestanou úplně pracovat a krev pacienta okysličuje přístroj. "Ležela tam, všude kolem hadičky. Prožila jsem v nemocnici hodně těžkých dnů, ale tenhle byl asi nejhorší."
Hledání vhodného dárce
Naděje, že Lauřiny plíce se dají opět pořádku, se každým dnem zmenšovala. "Pacientku jsme museli zařadit na čekací listinu pro transplantaci plic. Stále jsme byli v dilematické situaci, jestli je transplantace skutečně nutná, a zda se plíce během připojení na ECMO neuzdraví. Takové případy jsme tu totiž měli," říká profesor Lischke a dodává:
"Případ této pacientky byl pro nás výjimečně složitý v tom, že jsme nevěděli, co selhání plic způsobilo. Naprostá většina ostatních pacientů, kteří podstupují transplantaci jakéhokoliv orgánu, svou diagnózu zná," vysvětluje profesor Lischke.
Zatímco Laura ležela v umělém spánku, nad jejím případem se radili lékaři různých specializací, nejen z celé motolské nemocnice. "Svolali jsme takzvané superkonzlium i s odborníky z jiných nemocnic, abychom měli jistotu, že transplatnace je to správné rozhodnutí," dodává profesor.
Když Lauru zařadili na čekací listinu, její matka věděla, že se vhodný dárce nemusí vůbec najít. "Lékaři mě upozorňovali na to, že hledání je vždycky dost složité."
Po třech týdnech se dárce naštěstí našel. Laura ale vyhráno neměla. Vůbec nebylo jasné, jestli tělo pacientky v tak kritickém stavu náhradní orgán přijme.
Dívka se probudila z umělého spánku po více než měsíci. Mezitím jí lékaři voperovali nové plíce a v bezvědomí také prožila vlastní 18. narozeniny. Ještě několik dnů až týdnů poté vnímala všechno kolem sebe jen v jakési mlze. "Vše, co se mezitím dělo, jsme jí vyprávěli několikrát, ještě dlouho jí vůbec nedocházelo, co má vlastně za sebou," vzpomíná její maminka.
Po operaci přišly ještě opakované komplikace. Transplantace plic patří k nejnáročnějším výkonům. I přes veškeré problémy ale Laura s každým dalším dnem od operace sílila. Samotní lékaři byli nad jejím uzdravováním překvapeni. "Případ této pacientky budeme určitě publikovat jako naprosto výjimečnou kauzistiku v mezinárodních odborných časopisech," říká profesor Lischke. To, že se Lauru podařilo zachránit, je podle něj dílem spolupráce všech lékařů a sester z mnoha různých oborů - chirurgů, pediatrů, plicních lékařů, anesteziologů a dalších.
Úplně vyhráno ale Laura nemá ani dnes. Bude muset stále brát léky na potlačení imunity, aby tělo neodmítalo transplantované plíce. Nesmí proto zatím raději chodit do školy ani do kaváren, protože nesmí přijít do styku s žádnou infekcí. Obyčejná viróza by teď pro její tělo mohla být fatální.
Příští rok ji čeká maturita, a tak studuje doma. Udělala si také řidičský průkaz, protože zatím nesmí ani do MHD.
Jednu věc jí ale lékaři přeci jen povolili. Maturitní ples, který se konal před několika týdny, si ujít nenechala. "Měla jsem na něm lékařský doprovod," směje se. "Pozvala jsem na ples totiž i paní doktorku Doušovou z dětského plicního oddělení, se kterou jsme se v nemocnici spřátelily. Všem ošetřujícím lékařům i sestrám zůstanu navždy nesmírně vděčná."
Video: První Čech s umělým srdcem? Operace pro něj byla jedinou šancí, nemohl se jí dočkat, říká Netuka
