Rozhovor - Když vloni oznámili Thurston Moore a Kim Gordon rozpad svého manželství a tím i Sonic Youth, byla to pěkná rána fanouškům, kteří věřili, že hudební kariéra a dlouholetý vztah se nevylučují. Pro všechny zklamané tu je ale ještě jedna kapela, v jejíž čele stojí manželská dvojice, která i po bezmála třiceti letech společně vydává skvělou hudbu. Jsou to Yo La Tengo, generační vrstevníci Sonic Youth, jejichž jádro tvoří manželská dvojice Ira Kaplan a Georgia Hubley. Ve středu 6. listopadu dorazí veteráni nezávislého rocku do žižkovského Paláce Akropolis představit svoji novou desku Fade.
Yo La Tengo nikdy neměli obří hity ani neprodávali miliony desek, jejich vliv na generaci devadesátkového alternativního rocku i indie revoluce následné dekády je ale obrovský. Hráli Velvet Underground ve filmu, dostali za úkol natočit psychedelickou znělku pro seriál Simpsonovi a stvořili soundtrack k snímkům jako Shortbus nebo Game 6 a hlavně vydávali skvělé desky, jejichž počet se letos zastavil na číslu osmnáct.
Kapela z New Jersey vždycky disponovala antihvězdnou, intelektuální image a osmnáct desek vydaných od roku 1986 tvoří obdivuhodně vyrovnanou diskografii, kterou se může pochlubit málokterá kapela. Přesto zrovna poslední položka - letošní nahrávka Fade v mnohém vybočuje. Po dvaceti letech vystřídal Rogera Moutenota na pozici producenta John McEntire (Tortoise) a sami Yo La Tengo v promomateriálu popisují výsledek jako své nejpřímější, nejosobnější a nejsoudržnější album s tématy, které se týkají života i stárnutí.
Když ale po Iru Kaplanovi chci, aby se rozpovídal o tom, co ovlivnilo natáčení alba Fade, dostojí své pověsti notorického tajnůstkáře a odpovědi se vyhne. Yo La Tengo ostatně vždycky zastávali názor, že za ně nejlépe mluví hudba samotná a všechno ostatní je zbytečné.
Aktuálně.cz: Yo La Tento existují už skoro třicet let, což se zdá skoro nemyslitelné z pohledu dnešních kapel, jejichž kariéra je často mrtvá už po druhém albu. Samozřejmě, že spousta věcí se změnila, ale dovedete si představit, že byste byli dnes v pozici nováčků? Jaké je tajemství dlouhověkosti vaší kapely?
Ira Kaplan: Nejsem si jistý, jestli je to až takové "tajemství", ale když jsme založili kapelu, bylo to protože jsme milovali muziku. Ono to možná zní trochu hloupě (a nebo hodně hloupě), ale existuje i spousta jiných důvodů, proč začít s hudební kariérou. Nás hraní pořád baví, což je ten nejlepší recept jak přežít tři dekády. A když jsme u té dlouhověkosti, tak musím zmínit, že deset dní po pražském koncertě hrajeme v New Yorku show na počest třicátých narozenin našich kamarádů The Scene Is Now. Právě jsme na Facebooku zveřejnili coververzi skladby Yellow Sarong. Jsou ještě o rok starší než my, takže v tom nejsme sami.
A.cz: Minulý rok vyšla o Yo La Tengo biografie (Jesse Jarnow - Big Day Coming: Yo La Tengo and the Rise of Indie Rock). Jaký je to pocit zařadit se mezi kapely, které mají vlastní knihu?
Byl jsem nedávno na webu jednoho našeho oblíbeného knihkupectví, portlandských Powell's Books a tu knihu tam mají v nabídce společně s knihami od a nebo o Neilu Youngovi, Bonnie "Prince" Billym nebo Neilu Peartovi. Kdo by se v této společnosti necítil šťastný?
A.cz: Vždycky jste byli kapela, která moc nechtěla otevírat světu své soukromí, vlastně jste o sobě nikdy moc nechtěli mluvit. Jak těžké bylo otevřít se autorovi knihy?
No, my jsme se mu vlastně vůbec neotevřeli a ani nás do toho nenutil. Nám se líbil jeho nápad, že o nás napíše knihu a on si vydupal, že za odměnu s ním budeme párkrát mluvit. Tahle část nebyla zrovna naše nejoblíbenější, ale když jsme si už jednou plácli...
A.cz: Řekl bych, že i vaše nové album Fade je celkem osobní. John McEntire je poprvé váš producent, je to začátek něčeho nového?
Řekl bych, že všechno co děláme je nějak osobní, včetně věcí, které tak na první pohled nevypadají - řekněme třeba Condo Fucks (pseudonym YLT pod ním natočili album Fuckbook - pozn. red.). A všechno, co děláme, by se dalo popsat jako začátek něčeho nového, abych použil tvá slova.
A.cz: Jak moc desku ovlivnil zážitek s hurikánem Sandy?
Když se podíváš na naše rozhovory, zjistíš že moc často nemluvíme o přímých vlivech a tato odpověď nebude výjimkou. Někdy jsou vlivy vědomé a někdy nevědomé, na natáčení desky má vliv spousta věcí, ale tak či onak mi přijde, že nemá smysl je v rozhovorech rozebírat.
A.cz: Fade sbírá skvělé recenze a deska vám dokonce vybojovala nejvyšší umístění v žebříčku Billboardu. Sledujete tyhle věci?
Samozřejmě! Mluvíš s někým, kdo na střední škole každý týden poctivě studoval žebříčky v Billboardu. Že bodujeme takhle vysoko je super, ale rád bych podotknul, že singl Nuclear War bodoval v roce 2002 na čísle deset mezi nejprodávanějšími fyzickými singly. Což je skvělý výsledek až na to, že tehdy se už moc singly neprodávaly.
A.cz: Vy jste vždycky byli velkými fanoušky populární kultury - komik Fred Armisen ze seriálu Portlandia s vámi nedávno hrál u Jimmyho Fallona, natočili jste také alternativní znělku Simpsonů. Pořád vás baví sledovat, co se v těchto oborech děje?
Populární kultura se během posledních let radikálně změnila. Kdysi všichni sledovali Batmana, protože ve středu a ve čtvrtek v 7:30 nic jiného podobného nevysílali. Nyní jsou možnosti nekonečné a sdílené zážitky jsou zcela jiné. Ať už si o tom myslím, že je to dobře nebo špatně, je to součást našeho světa, tudíž to nutně ovlivňuje naši hudbu. A i kdybychom kompletně ignorovali svět kolem nás, i to by byla svým způsobem ovlivnění.
A.cz: Ve vaší diskografii jsou desítky coververzí. Berete je jako poctu svým hrdinům? I když jste jednu kompilaci nazvali Murdering classics - Vraždění klasiků. Jaká je nejšílenější coververze, kterou jste kdy udělali?
Nehrajeme coververze proto, abychom někomu skládali poctu, tedy kromě několika případů, kdy jsme přispěli na tribute alba. Pro nás je to hlavně zábava a taky nám jejich hraní pomáhá nacházet nové přístupy k psaní vlastních písniček. Nedávno jsme na svatbě našich kamarádů hráli See Those Eyes od Altered Images (skotská novovlnná kapela ze začátku 80. let - pozn. red.). To bylo něco, co by se mohlo zařadit hodně vysoko na seznamu našich nejšílenějších coververzí.
A.cz: Ve vaší diskografii je ale k nalezení třeba i předloňské EP Here to Fall s hiphopovými remixy od De La Soul, RJD2 nebo Pete Rocka. Chtěli jste udělat něco opravdu šokujícího?
My jsme věděli, že to lidi překvapí a byli jsme za to rádi, když se to stalo, ale nebyla to úplně naše motivace. Když už jsme přesvědčili skladatele Richarda Evanse, aby napsal smyčcové aranže pro skladbu Here to Fall, zdálo se nám, že dalším přirozeným krokem bude, když skladbu necháme zremixovat. Každý kapele doporučuji, aby si alespoň jednou za svoji kariéru nechala od rappera Pete Rocka říct svoje jméno.
A.cz: Váš aktuální koncertní program se sestává ze dvou hodinových částí - v první odehrajete pomalé, "tiché" skladby a ve druhé rychlé a hlučné. Nestali jste se tak trochu svojí vlastní předkapelou? Jak to funguje?
Hledali jsme co možná nejefektivnější způsob, jak předvést poklidnější materiál z Fade. Kvůli logistice s organizováním turné, jsme si dopředu nasmlouvali osm týdnů šňůry, aniž bychom tušili, jestli se to opravdu reálně dá zvládnout. Nakonec to ale dopadlo tak, že nás to hraní dvou odlišných setů hodně baví. I proto v tom pokračujeme i na téhle šňůře.
A.cz: V Praze jste poprvé hráli skoro přesně před dvaceti lety - v prosinci 1993. To byl pro Yo La Tengo celkem zásadní letopočet, poprvé jste nahrávali s vašim dvorním producentem Rogerem Moutenotem a podepsali Matadoru a album Painful z tohoto roku je považováno za přelom ve vaší kariéře. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Souhlasím, že album Painful pro nás bylo v něčem přelomové. Aniž bych chtěl nějak podkopávat důležitost Rogera a přestupu k Matadoru, zásadní byl už rok 1992, protože jsme začali psát materiál na Painful a hlavně se James (basák James McNew - pozn. red.) přestěhoval z Providence k nám do Brooklynu, takže jsme vůbec poprvé mohli jako kapela zkoušet každý den a soustředěně pracovat na písničkách.
