Rozhovor - Ze všech velkých britpopových kapel byli Suede rozhodně tou nejtemnější a klenuté balady alba Dog Man Star navždy patří do výkladní skříně této hudební vlny. Po přelomu tisíciletí, kdy se Suede rozpadali, už však kouzlo androgynního zpěváka Bretta Andersona bylo dávno pryč, a tak když na rok 2013 pětice ohlásila návrat s novou studiovou deskou, hudební publicisté se tvářili přinejmenším skepticky a vypadalo to pouze na uspokojování těch nejvěrnějších fanoušků.
Nahrávka s názvem Bloodsports navazuje na zlatou éru z první poloviny devadesátých let a její zvuk má do moderní kytarovky na míle daleko. Naštěstí ale stárnoucím klukům ze Suede zůstal talent na velké melodie a i schopnost dojímat posluchače. Proto se zprvu nenápadný comeback zvrhl v to, že se o pětici po dvaceti letech znovu psalo jako o nejlepší nové kapele.
Skupina, která vydláždila cestu na vrchol pro Blur nebo Oasis, je tak znovu ve výtečné formě a bude ji teď chtít prokázat i naživo. Před českými fanoušky nikdy takovou příležitost neměla, ale to se už zanedlouho změní. Svou českou premiéru totiž Suede odehrají v sobotu 16. listopadu v Praze, konkrétně ve Velkém sále Lucerny.
Pokud byste zvažovali návštěvu jen kvůli tomu, abyste si poslechli ty nejzářnější položky v diskografii, tak pro vás koncert možná nebude to pravé.
„Kapela se musí posouvat dopředu, jinak umře. Miluju většinu našich starých skladeb, ale nechtěl jsem se vracet jenom proto, abychom je přehrávali," řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz baskytarista a zakládající člen kapely Mat Osman. A dále se rozpovídal třeba o tom, proč kapelu i po více než dvaceti letech od založení stále fascinuje téma lásky.
Aktuálně.cz: Vždy jste byli spojováni se škatulkou britpop, a když se podíváte na současnou situaci - Blur jsou zpátky, Pulp loni koncertovali, Oasis se rozpadli, ale oba Gallagherové hrají pořád to samé - nepřipadáte si trochu, jako byste byli zpátky v devadesátých letech?
Mat Osman: Ne, to opravdu ne. Měli jsme štěstí, že naše nová deska byla výborně přijatá, a tak když dneska koncertujeme, hrajeme také pro spoustu osmnácti nebo devatenáctiletých lidí. Pro ně jsme úplně nová kapela, na kterou narazili náhodou na Spotify. Nechceme spoléhat na nostalgii a na to, že o nás bude psát jenom NME. Je to pro nás celé nová výzva.
A.cz: Takže při reunionu nešlo o žádné spoléhání na zavedené jméno Suede?
Jsme teď úplně nová kapela a to je důležité. Kdyby to mělo být o nostalgii, kdyby na nás chodili lidi, protože nás před dvaceti lety nestihli, tak bychom do toho nešli. Kapela se musí posouvat dopředu, jinak umře. To je důvod, proč jsme udělali novou desku. Miluju většinu našich starých skladeb, ale nechtěl jsem se vracet jenom proto, abychom je přehrávali.
A.cz: V jednom rozhovoru jsem četl, že jste o sobě vždycky přemýšleli jako o kapele pro holky. Proto mě napadlo, jestli jste se před návratem neobávali, že by z vás teď mohla být kapela výhradně pro ženy ve středním věku?
Nemám žádný problém se ženami ve středním věku (smích). Ale myslím si, že jsme celou dobu oslovovali docela široké spektrum lidí. Jenom jsme byli kapela na té jemnější a dramatičtější straně. Pokud jsem něco na britpopu vždy nesnášel, tak to, jak byl klukovský.
A.cz: Bloodsport nicméně nemá úplně zvuk, který by zapadal do dnešních hitparádových žebříčků. Byl to záměr?
Máme náš vlastní zvuk, je to takový hluk, jaký děláme. Někdy je zrovna v módě a někdy zase není. Když jsme začínali, nikdo se o naši kapelu nezajímal. Dramatická a emocionální hudba tehdy moc nefrčela. Ale v polovině devadesátých let se to úplně obrátilo a na přelomu tisíciletí to taky bylo skvělé. Pokud tvoříte od srdce a upřímně, tak se někdy můžete absolutně vymykat době. Nikdy jsme se pořádně nezměnili.
A.cz: Dokonce vás pořád zajímá i to samé téma. Nová deska je celá o lásce a o jejich různých aspektech.
Celá myšlenka pro desku byla úplně jednoduchá. Měla to být deska o dvou lidech, o vztahu. V první skladbě se měli potkat, v poslední se měli rozejít. Mezitím mělo dojít na všechny fáze vztahu - poblouznění, zamilovanost, žárlení, závislost jednoho na druhém a tak dále. Mělo to být o samotném vztahu, ne o něčem z vnějšího světa.
A.cz: Vyvinul se za ta léta váš pohled na věc?
Určitě ano, polovině z nás je dnes čtyřicet. Když jsme se dali znovu dohromady, bylo pro mě docela jednoduché pořád dělat hudbu pro teenagery, to může i v pětačtyřiceti dělat kdokoliv. Ale s texty je to úplně jiné. Už nemluvíte jako v pětadvaceti. Snažíte se tam chytřeji dostat nějaké drama, určitou nejednoznačnost, to, jak to mezi lidmi funguje.
A.cz: Ještě pořád k tomu používáte poetický jazyk, ve kterém je řada metafor. Z takového způsobu promluvy člověk nevyroste?
V tom, jak Brett (Anderson, pozn. red.) píše texty, rozhodně je romantický a poetický náhled. Jednou ze schopností hudby je, že vezme každodenní věci a udělá je něčím neobyčejným. Svět kolem nás je tak trochu šedivý a obyčejný, zato život samotný není. Hudba se do této neobyčejnosti dokáže položit. My asi nikdy nebudeme kapela, co by o věcech mluvila přímočaře. Francis Bacon jednou řekl: „Úlohou umění je prohlubovat tajemství," a tenhle citát se mi vždycky líbil. Hudba se nachází až někde za jazykem a věci nijak nevysvětluje.
A.cz: Znamená to tedy, že láska je pro vás pořád tajemství?
To samozřejmě ano. A myslím si, že to je pro nás taky velká lekce. Sám neznám nikoho, kdo by nezestárl a nepřemýšlel někdy stylem: „Bože, myslel jsem si, že teď už tomu budu rozumět." Myslím si, že každý člověk si pak na smrtelné posteli zase řekne: „No, myslel jsem si, že touhle dobou už budu rozumět životu." (smích) A přitom neví o nic víc, než když mu bylo patnáct, což je strašné. Když mně bylo patnáct, o světě jsem věděl úplně všechno, ale pak se to všechno nějak posralo. (smích)
