Rozhovor - Přestože je letošní podzim nabitý skvělými koncerty, na ten z uplynulého čtvrtka se jen tak rychle nezapomene. Skotští Biffy Clyro právě prožívají svoje možná nejúspěšnější období - kritiky skvěle přijatá deska Opposites i získané ocenění od britského magazínu NME pro nejlepší kapelu to potvrzují. Především se však trojici podařilo vyřešit problémy uvnitř kapely, o kterých v médiích dokážou povídat s upřímnou vstřícností. Biffy Clyro jsou srdcaři, o čemž nás během rozhovoru přesvědčil i basák James Johnston.
Aktuálně.cz: Pro Opposites jste připravili kolem čtyřiceti písní, z těch jste vybrali dvacet. Kde jste vzali tolik nápadů?
James Johnston: Písně napsal Simon. Poslední dva roky před albem jsme strávilil hodně na cestách, to je docela obtížné psát. Když jsme se vrátili domů, Simon začal psát písně a bylo jich hrozně moc. Inspirace přicházela především z frustrace z období, ve kterém jsme se nacházeli. Život prostě není lehký, o tom je i tohle album. Proto je jedna část o tom, že si myslíte, že se nedá nic změnit a není cesty ven. Druhá je o tom, že dokážete v životě cokoliv budete chtít, pokud si za tím půjde. Abych odpověděl na otázku, proč je těch písní tolik - Simon je velký pracant a napsal hodně skvělých písní. Proto jsme se ocitli ve výhodě, nemuseli jsme těžce vybírat deset písní a říkat si, která z nich je ta nejlepší.
A.cz: Média se vás ptají na velmi osobní věci, jako Benovy problémy s alkoholem nebo Simonovy rodinné problémy. Jak těžké pro vás je tohle sdílet takřka s celým světem?
Každý člověk je jiný a stejně tak je tomu i v naší kapele. Strávili jsme společně více než polovinu života a moc pro sebe navzájem znamenáme. Já si myslím, že sdílení podobných těžkých období života možná může pomoci někomu jinému, kdo se potýká s něčím podobným. A to by bylo jenom dobře. Nikdo nevede dokonalý život, každý má problémy - určitě i Barack Obama (smích). Říká se, že pokud se někomu s problémem svěříte, stane se z něj poloviční. Já si myslím, že na tom něco je. O problémech je potřeba mluvit, i když je to hodně těžké.
A.cz: Před Opposites jste dokonce uvažovali o rochodu, dokážete si vůbec představit, co byste dělal jiného?
Samozřejmě jsem se o tom jednu dobu snažil přemýšlet. Je to ale těžké, už jako teenageři jsme si přáli mít kapelu a když tedy nastala ta doba, že jsem o tom uvažoval, řekl jsem si: Co to dělám? Chci, abychom hráli dál a chci překonat problémy, které máme, rozhodně nechci skončit.
A.cz: Všechno je tedy teď v pořádku, až na problémy s Trentem Reznorem. Jak k té rozepři došlo?
(Smích) Poprvé jsme na festivalu v Readingu byli jako headlineři. Několikrát jsme tam už hráli, ale tentokrát opravdu jako headlineři. On hrál před námi, Nine Inch Nails jsou velká kapela, mají toho na pódiu spoustu, stejně jako my. Trent se do nás opřel, přitom to byla jeho chyba. Hodně let jsme jezdili jako předskokani velkých kapel a podmínky rozdělení prostoru na pódiu pro každou z kapel se prostě nesměly nikdy porušit. Přesto jsme se snažili to nějak vyřešit, dát Nine Inch Nails víc prostoru, než měli původně potřebovat, komunikovali jsme i s produkcí festivalu a myslím, že jsme se opravdu snažili vyjít vstříc a udělali, co bylo v našich silách. On ale nebyl spokojený, napsal něco na Twitter a udělal z toho veřejnou věc. Byl jsem fakt naštvanej, protože tohle se prostě nedělá, bylo to hodně dětinské. My jsme nic špatně neudělali, on se ale přesto snažil přesvědčit svoje fanoušky, že mají být naštvaní na nás.
A.cz: Na Readingu taky Simon zapálil svou kytaru. Bude to už stálá složka vašich koncertů?
Jo, bylo to hodně efektní (smích). On to teda opravdu nechtěl udělat, Simon není Jimi Hendrix (smích). Je to docela nebezpečná zábava. Poprvé jsme hráli na Readingu někdy v roce 2001, tehdy někdy v poledne na úplně nejmenší stagi. Reading je pro nás velkou částí našeho života a zahrát si tu v roli headlinerů byla pro nás pocta. Momentálně zas není tolik britských kapel, které jsou headlinery britských festivalů, byli jsme na to hrdí. Je to zároveň cesta ukázat mladým britským kapelám, že to má smysl.
