Advokátní kancelář Miketa a partneři

Jaklovecká 1249/18

710 00 Ostrava - Slezská Ostrava

Okresní státní zastupitelství v Ostravě

k č.j. 3 Zt 634/2004

7108 00 Ostrava - Poruba

Navrhovatel: Zdeňek Kořistka, r.č. 570724/1408, bytem Horymírova 2914/112, Ostrava

Zastoupen: JUDr. Jiřím Miketou, advokátem AK Miketa a partneři, se sídlem v Ostravě -

                   Slezské Ostravě, Jaklovecká 18

Podnět k prošetření usnesení  o odložení věci ze dne 23.12.2005

Jednou

Žádám zdvořile o prošetření zda bylo skutečně důvodné odložení věci podezřelých     J. V. a M. D. podle § 159 a odst. 1 věta první trestního řádu, v níž bylo dle § 158 odst. 3 tr. řádu Policií ČR, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality SKPV Praha, ČTS: OKFK-54/8-I-2004 prověřováno podezření z tr. činu podplácení dle § 161 odst. 1 odst. 2 písm. b) tr. zák., ke kterému mělo dojít dne 29.7.2004 mezi 17,00 - 19,00 hodinou v Shopping parku v Ostravě - Zábřehu na u.l. Rudné v Café Baru Paris, tak, že na schůzce za přítomnosti M. D., J. V. a Z. K. měli J. V. a M. D. jednající v zájmu opoziční Občanské demokratické strany nabídnout novému poslanci Parlamentu ČR za koaliční politickou stranu Unie svobody - DEU Zdeňku Kořistkovi úplatek 10 000 000,- Kč a post velvyslance ČR v Bulharsku za to, že v měsíci srpnu 2004 bude Zdeněk Kořistka jako poslanec v Parlamentu ČR hlasovat proti vyslovení důvěry nově  sestavené vládě Stanislava Grosse, přičemž Zdeněk Kořistka měl tyto návrhy úplatku ihned odmítnout s tím, že vládu podpoří.

            Trestní věc byla odložena usnesením OSZ v Ostravě- ze dne 22.12.2005 č.j. 3 Zt 34/2004.

            Obracím se na Vás v souvislosti s Vaším vystoupením v pořadu Zprávy odvysílaném na televizním kanálu ČT24 17. 9. 2008 ve 21:00 hod. V tomto pořadu jste uvedla, že prozkoumáte rozsudek, abyste zjistila, zda obsahuje nové skutečnosti, důkazy, které by mohly vést k dalšímu prověřování v trestní věci. Jsem přesvědčen, že jsou zde okolnosti, které musejí vést státní zastupitelství k novému pohledu, i kdyby nebyly zjištěny nové zásadní důkazy.

            S odkazem na následující právní úvahy poukazuji na to, že soudy obou stupňů, projednávající občanskoprávní žalobu podezřelých na mou osobu, došly k závěru, že minimálně nabídka postu velvyslance v Bulharsku mi byla předložena. Upozorňuji na to, že k tomuto skutkovému závěru dospěl jak Vrchní soud v Olomouci, tak i Krajský soud v Ostravě. Krajský soud však z tohoto závěru vyvodil nesprávný právní závěr, že přestože tato nabídka padla, musím se podezřelým omluvit. Rozhodnutí Vrchního soudu tedy není vzhledem k obsahu rozsudku Krajského soudu zcela převratné.

            Žádám zdvořile, abyste znovu přezkoumala spisový materiál včetně odposlechů a přehodnotila svůj závěr o odložení věci. Domnívám se, že je nemožné, aby došlo k odložení věci s odůvodněním, že nedošlo ani k nabídce postu velvyslance v Bulharsku ani k finanční nabídce, když soudy dvou stupňů dospěly k závěru, že k první nabídce došlo, a Vrchní soud i k závěru, že podezřelí nabídli i peníze. Soudy došly k těmto zjištěním, přestože v souladu s občanským zákoníkem a občanským soudním řádem leželo veškeré důkazní břemeno na mé osobě. Abych se nemusel omluvit, musel jsem dokázat, že má tvrzení jsou pravdivá. Pro sdělení obvinění stačí pouhá pravděpodobnost, že se skutek stal. I kdyby snad Nejvyšší soud v dovolacím řízení nakonec dospěl k závěru, že jsem svá tvrzení, neprokázal, nemůže státní zastupitelství tvrdit, že je vyloučeno, že se skutek stal. Jsem přesvědčen, že pro odložení trestní věci nebyly splněny zákonné podmínky. Domnívám se rovněž, že v trestním řízení nebylo postupováno nestranně a objektivně. V této trestní věci proběhlo dle mého názoru bezdůvodné  rozsáhlé prověřování, zda ke spáchání trestného činu došlo, namísto toho, aby bylo sděleno podezřelým osobám obvinění. Současně mám značné výhrady k průběhu prověřování. Dle mého názoru rozhodnutím o odložení věci došlo k porušení ust. § 2 odst. 3 tr. řádu, podle něj je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána, není nestanoveno jinak. Rovněž došlo k poručení ust. § 159a, podle něhož lze věc odložit usnesením jen tehdy, nejde-li o podezření z trestného činu. Domnívám se, že  podezření, že byl spáchán trestný čin, existuje od počátku - tedy od okamžiku, kdy se Policie ČR o možném spáchání trestného činu dozvěděla, a toto podezření přes rozsáhlé prověřování trvá dosud.

Chci být vyrozuměn o vyřízení tohoto podání. Pokud by státní zastupitelství opět dospělo k závěru, že je vyloučeno, že se skutek stal, žádám o náležité zdůvodnění toho, jak se vypořádalo se zjištěními soudů ohledně existence úplatných nabídek. Státní zastupitelství nesmí působit jako filtr mezi orgány Policie ČR a soudem. K odložení věci nesmí dojít proto, že nebyla prokázána vina, ale jen tehdy je-li již v přípravném řízení prokázána nevina. Právní závěr o tom, že orgány činné v trestním řízení ve stádiu před podáním  obžalob mají vycházet ze zásady in dubio pro reo, je nesprávný (byť lze spatřovat v poslední době v některých případech v činnosti státních zastupitelstev nesprávné používání této zásady).

Domnívám se, že zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání došlo k porušení zákona, neboť v té době existovalo podezření ze spáchání trestného činu, které bylo zcela důvodné. Nemělo tedy dojít k odložení věci a naopak mělo probíhat trestní řízení, v němž měly být prováděny procesně přípustným způsobem důkazy, které byly činěny v rámci prověřování. Prověřování skutečností, zda byl spáchán trestný čin, nemůže vyústit v takové rozhodnutí o odložení věci, jaké bylo vydáno v tomto případě. Rozhodnutí o odložení věci nemůže obsahovat odůvodnění podobné zprošťujícímu rozsudku. Obě usnesení o odložení věci připomínají spíše zprošťující rozsudek než rozhodnutí o odložení trestního stíhání. V těchto rozhodnutích jsou váženy důkazy „pro a proti", jsou hodnoceny míry pravděpodobnosti, avšak rozhodně z obsahu usnesení nelze dedukovat, že by bylo vyloučeno, že by se skutek stal. Jak již bylo shora uvedeno, zastavit trestní stíhání (v tomto případě odložit trestní věc) je možno jen tehdy, je-li mimo jakoukoli pochybnost, že mohlo ke sutku dojít. Zatímco soud v případě, že má pochybnosti o vině, obžalovaného zprostí.Jestliže má pochybnosti o vině státní zástupce, podat žalobu musí.

V komentáři k trestnímu řádu (Trestní řád, Komentář I., 4. doplněné přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2002, str. 1102) se uvádí, že důvod zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. a) není totožný s důvodem pro zproštění obžaloby, neboť musí být zcela mimo pochybnost, že se nestal stíhaný skutek. V případě, že nelze rozptýlit dalším vyšetřováním pochybnosti, zda se stal skutek či nikoli, je státní zástupce povinen podat obžalobu, a teprve soud po provedeném dokazování v hlavním líčení, které by nevedlo k jednoznačnému závěru, zda se stal skutek či nikoli, by obžalovaného zprostil obžaloby dle § 226 písm. a). Jestliže totiž odpověď na otázku, zda se stal skutek, je závislá na tom, jak budou vyhodnoceny rozporné důkazy, které reálně připouštějí možnost, že se skutek stal (např. ve věci existují důkazy, které svědčí o spáchání skutku obviněných a naopak jiné podezření ze spáchání skutku vyvracejí), nelze trestní stíhání podle tohoto písmene zastavit. (pro srovnání R III/1964 R 28/1977 a další. Jestliže tedy státní zástupce nemůže zastavit trestní stíhání, existuje-li jen náznak pochybností o tom, že se skutek stal, tím méně může odložit trestní stíhání a nepřipustit provádění procesně relevantních důkazů. Úlohou státního zástupce není být soudcem, ale jeho povinností je podat obžalobu, je-li podezření ze spáchání trestného činu. Tím není dotčena jeho povinnost dbát, aby nedocházelo k bezdůvodnému trestnímu stíhání. Bezdůvodné však je trestní stíhání jen tehdy, je-li zcela vyloučeno, že se skutek stal. Tak tomu v tomto případě není. O tom, zda se skutek stal nebo nestal, nelze rozhodovat v průběhu objasňování i s ohledem na dikci ustanovení § 89 odst. 1 písm. a) - f), podle něhož je účelem trestního stíhání v nezbytném rozsahu dokazovat, zda se stal skutek, zda jej spáchal obviněný a jaké okolnosti mají při posouzení trestného činu vliv na uložení trestu a okolnosti umožňující náhradu škody, případně okolností, které vedly ke spáchání trestné činnosti. V již zmiňovaném komentáři se na str. 1019 uvádí, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnost.  Není při vydání usnesení o zahájení trestního stíhání nutné, aby trestná činnost byla prokázána v míře, jako je tomu v případě podání obžaloby. Nestačí všeobecné podezření z trestné činnosti konkrétně nedoložené, avšak závěr, že byl skutek spáchán obviněným, nemusí být ani hodnověrný. Jak již bylo uvedeno, i obžalobu je povinen státní zástupce podat, pokud není nevina obviněného prokázána. Tím spíše je orgán činný v trestním řízení povinen zahájit trestní řízení, nesměřují-li výsledky prověřování k jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru, že ke spáchání trestného činu obviněným nedošlo.

Je nepochybné, že orgány policie i státní zástupce musí dbát na to, aby občané nebyli podrobováni bezdůvodnému trestnímu stíhání, které je pro každého velmi stresující. Na druhou stranu však nelze připustit, aby objasňování, zda tu je či není podezření ze spáchání trestného činu, nahrazovalo řádné trestní stíhání, a tak došlo k meritornímu hodnocení důkazů již ve stádiu, kdy tyto důkazy nemají takový význam jako důkazy získané za splnění velmi přísných měřítek kladených na provádění důkazů trestním řádem (např. různost sankčních následků pro nepravdivá tvrzení u podání vysvětlení a svědecké výpovědi).

Státní zástupce nebo orgán policie může odložit věc nebo zrušit usnesení o zahájení trestního stíhání jen tehdy, pokud je mimo jakoukoli pochybnost, že ke spáchání trestného činu nedošlo, nebo že tento trestný čin nespáchal obviněný. Rozhodování  o tom, zda bude nebo nebude zahájeno trestní řízení, není rozhodování o vině či nevině, ale pouze o tom, zda existuje důvodné podezření. Odložit trestní stíhání za takové situace je možné jen tehdy, kdyby existovaly přímé důkazy, které by vylučovaly spáchání trestného činu (nikoli také ucelený obsah důkazů nepřímých), které by ve vzájemných souvislostech vylučovaly pravdivost mého tvrzení. Tak tomu v tomto případě není.

Stejně jako nelze zastavit trestní stíhání podle § 172 odst. 1 jen proto, že podezření ze spáchání trestného činu není dost silné, nelze ani odložit stíhání z tohoto důvodu. Zastavit trestní stíhání lze jen tehdy, je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede.

V době, kdy byly zahájeny úkony trestního řízení, v podstatě existovala proti sobě protichůdná tvrzení podezřelých na straně jedné a tvrzení mé na straně druhé. Jako nepochybný fakt je nutno vzít to, že inkriminovaného dne došlo ke schůzce v Ostravě, během níž M. D. a J. V. mimo jiné projednávali otázky související s politickou situací v České republice. Za situace, kdy jsem tvrdil, že mi byl nabídnut úplatek a naproti tomu dvě podezřelé osoby tvrdily, že se tak nestalo (nebylo žádných jiných přímých důkazů, které by nasvědčovaly tomu, či opačnému tvrzení), existovalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu.

K odložení trestního stíhání došlo údajně proto, že jsem svědkem nevěrohodným a nevěrohodným je i svědek S. Již v rozhodnutí o odložení věci z 22.3.2005 je uvedeno, že jsem osobou nevěrohodnou, neboť jsem vždy neřekl totéž. V tomto usnesení se obsáhle rozvádějí v mých výpovědích. Naopak byť je v tomto usnesení zmiňována skutečnost, že jeden z obviněných měl před dvěma redaktory skutečně říci, že post velvyslance mi byl nabídnut, není s věrohodností podezřelých osob nijak polemizováno, stejně tak nejsou vyhodnocovány nejen rozpory v jejich výpovědích, ale i rozpory, které byly publikovány v médiích. Tvrzení státního zástupce, že se v této souvislosti jeví pravděpodobnější informace o postu konzula v Německu než velvyslance v Bulharsku je předčasný, zejména když svědkyně Č. setrvala na svém tvrzení a přestože redaktor S. si nakonec nebyl jist, co mu bylo sděleno. Právě tato svědkyně jednoznačně uvedla, že se hovořilo o postu velvyslance v Bulharsku, nikoli konzula v Drážďanech.  Nově poukazuji na to, že soudy mému tvrzení o nabídce postu velvyslance v souvislosti s jinými důkazy uvěřily.

Při zkoumání věrohodnosti svědka L. S. státní zástupce zde citoval znalecké posudky, z nichž vyplývá nevěrohodnost  svědka S. Na druhé straně však jeho tvrzení o tom, že rozhodující údaje slyšel, nebylo vyvráceno. V této souvislosti poukazuji na skutečnost, že byť trestní řád umožňuje v průběhu objasňování toho, zda ke skutku došlo či nikoli (tedy před zahájením trestního stíhání), vypracování znaleckého posudku, je velmi neobvyklé, aby se tak dělo v souvislosti s hodnocením věrohodnosti svědka. Státní zástupce připustil, aby bylo konáno v rámci prověřování i fyziodetekční vyšetření na tzv. detektoru lži. Pokud je takový důkaz přípustný v rámci objasňování, pak by mu měli být podrobeni všichni aktéři schůzky a zejména svědek S. Žádám, aby závěry tohoto vyšetření byly interpretovány nezkresleně. V kladném případě měl být vyšetřen svědek S. Největší námitky k průběhu prověřování spočívají v tom, že ač byl proveden vyšetřovací pokus, zda svědek S. mohl slyšet  inkriminovaná slova, nebyl jsem u tohoto pokusu přítomen. Tím netvrdím, že jsem měl právo být takovému úkonu přítomen, ale nutno konstatovat, že nemohl být takový pokus objektivní, když přítomní byli pouze ti, jejichž potencionální procesní pozice je jiná než má. Je pro mně nepochopitelné, jak mohl být činěn pokus o tom, zda svědek mohl nebo nemohl něco slyšet, a já se nemohl ani vyjádřit k tomu, jaké akustické podmínky na místě schůzky byly. Nebyl jsem na to tázán ani v rámci podání vysvětlení. Tato skutečnost mne značně překvapuje a nepovažuji takový postup za postup nestranný.  Nepochybně jsem měl být v zájmu zjištění pravdy tázán, zda-li hovor byl hlasitý či méně hlasitý, zda se v průběhu hovoru někdo otáčel či nikoli. Zejména jsem měl být tázán alespoň v rámci mé výpovědi na Policii, objektivněji však na místě konání pokusu, zda jsou podmínky nastaveny dle mého názoru tak, jak byly v okamžiku schůzky. Samozřejmě k mému vyjádření mohlo být přistupováno kriticky, ale mé vyjádření bylo nezbytné. Mám zato, že i hodnocení možnosti svědka S. vnímat obsah rozhovoru je zkreslená. Nemám přístup ke spisu a nevím proto, zda neobsahuje samotný spis přesnější údaje než samotné usnesení o odložení věci. Jestliže však bylo prováděno lékařské zjišťování, jak svědek slyší, byl zjištěn úbytek sluchových schopností, nezbylo údajně státnímu zástupci než konstatovat, že z toho důvodu svědek nemohl slyšet a zejména, že jeho stav sluchu byl stejný v době konání schůzky. Zcela v rámci hodnocení důkazů bylo pominuto, že sluchový potenciál pacienta kolísá, a proto není vyloučeno, že mohl slyšet. Navíc svědek byl „vytažen z postele". I díky tomuto stresu mohly být sluchové schopnosti oslabeny. Připouštím, že znalecké posudky na věrohodnost svědka nevyznívají příznivě, nicméně nevylučují, že to co říká, je pravda. Svědek S. se svěřil se svými poznatky svědkovi K. dlouho předtím, než vypovídal na policii. Navíc během občanskoprávního řízení svědek uvedl podrobnosti o vzájemných polohách osob jednajících na schůzce, které by nemohl znát, kdyby schůzku nepozoroval. Za těchto okolností znalecký posudek z jiné doby a jiného řízení nemůže vyvracet jeho věrohodnost.

Významná je i výpověď Jany Kořistkové, která potvrdila, že o nabídce úplatku jsem ji řekl hned po schůzce. Jde sice o důkaz nepřímý, nicméně je nutno dát jej do souvislosti s výslechem svědka redaktora Radka Bartoníčka u Krajského soudu v Ostravě, který potvrdil, že jsem o schůzce dobrovolně nikomu říci nic nechtěl, že informaci o konání schůzky ze mne víceméně vylákal, když naznačoval, že ví více, než ve skutečnosti věděl. Nutno přihlédnout k tomu, že se zpráva do médií tak, že samotný svědek Topolánek informoval média o tom, že za poslanci Unie svobody vyslal vyjednávat svoje lidi, já jsem byl kontaktován novinářem a pravdu jsem mu řekl z obavy, že všechno ví a já, pokud pravdu nepřiznám, budu figurovat v roli lháře. Je pravda, že jsem o schůzce nikomu říci nechtěl, neboť jsem nechtěl skandalizovat mého tehdejšího přítele Jana Večerka a další nevinným osobám způsobovat komplikace. Také jsem se obával, že se celá věc obrátí proti mně, což se také stalo. Je proto vyloučeno, abych si okolnosti schůzky vymyslel, informoval o nich nepravdivě manželku jen proto, abych si do budoucna vytvářel jakési předpolí, až informaci zveřejním.

Předkládám rozsudek Krajského soudu v Ostravě a závěrečný návrh mého zástupce učiněný před Vrchním soudem v Olomouci, se kterým se tento soud až na výjimky v podobě možnosti dokazování odposlechy v občanskoprávním řízení v podstatě (zatím alespoň ve slovním zdůvodnění rozsudku) ztotožnil. Navíc upozorňuji, že byť nebyl soudem připuštěn důkaz přehráním záznamů odposlechů, ve spise je protokol o výslechu svědkyně, která se k obsahu výslechů vyjadřuje. Jen z tohoto protokolu je patrný naprosto nepřípustný nátlak na svědkyni a její značné obavy. Proto pochybuji, že ve zbylých odposleších, nejsou žádná zjištění relevantní pro věc.

Uvedené okolnosti nasvědčují tomu, že mohl být spáchán trestný čin. Za tohoto stavu nelze můj podnět odložit, protože policejní orgán nebo státní zastupitelství může ukončit trestní stíhání ve věci samé jen tehdy, pokud se blíží jistotě, že se skutek nestal, není trestným činem, případně v dalších zákonem předvídaných případech. Jestliže však existují, byť jen drobné pochybnosti, je nutné v trestním řízení pokračovat ponechat na  úvaze soudu, zda došlo ke spáchání trestného činu.  

V období po zahájení prověřování jsem pociťoval značná příkoří a utrpěl jsem i majetkovou újmu, proto žádám, abych v případě, že bude sděleno obvinění, mohl vykonávat práva obviněného.

V Ostravě 18.9.2008

                                                                                              Zdeněk Kořistka