reklama
 
 

Byla to chyba Beneše? Nebo ho přesvědčil strach? Dějiny komunistického puče mohly kráčet jinak

AKTUALIZOVÁNO 25. 2. 2018
Pohled na události února 1948 dlouho ovlivňoval názor, že šlo o brilantní taktiku Klementa Gottwalda, kdy podepsání demisí ministrů prezidentem a jejich nahrazení bylo legální a ústavní řešení. Tím se míní zpravidla demise dvanácti nekomunistických ministrů, které ještě neznamenaly nadpoloviční vládní většinu, kvůli níž by měla padnout celá vláda. Historici nyní připomínají, že 25. února podali dodatečně demisi další dva ministři sociální demokracie. Ústavní povinností prezidenta Beneše bylo za této situace vládu jako celek rozpustit.

Například profesor Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny upřesňuje, že prezident Edvard Beneš dostal 25. února od premiéra Klementa Gottwalda k podpisu abdikační listiny dvanácti odstoupivších ministrů (podali ji už 20. února), což ovšem prezidenta ještě neopravňovalo k rozpuštění Gottwaldovy šestadvacetičlenné vlády a k vypsání nových voleb. K tomu byla nutná až nadpoloviční většina. „Jenomže dnes už víme, že ten den (tedy 25. února) podali dodatečně demisi další dva sociálnědemokratičtí ministři – Václav Majer s Františkem Tymešem. A to mělo znamenat, jak potvrzují mnozí autoři, jediné: odvolání a v podstatě pád Gottwaldova kabinetu a s velkou pravděpodobností i oslabení či prohru komunistů v nových volbách, připravovaných na jaro 1948,“ vysvětluje Kocian.

podal demisi 20. února 1948Gottwald ho chtěl nahradit, jeho demisi Beneš na nátlak Gottwalda podepisoval až 25. února 1948

Důležitou otázkou tudíž je: věděl Edvard Beneš o tom, že demisi ve skutečnosti podává ne dvanáct, nýbrž čtrnáct ministrů, tedy nadpoloviční většina? Ze všech dostupných pramenů a svědectví vyplývá, že prezident o těchto dvou dodatečných demisích věděl, respektive přinejmenším se o nich dozvěděl při Gottwaldově dopolední návštěvě 25. února 1948, při níž Gottwald přednesl prezidentovi návrh na přijetí demise. Ten návrh obsahoval ovšem i sdělení, že 25. února podávají demisi dva výše jmenovaní sociálnědemokratičtí ministři. Proč tedy prezident Gottwaldovu vládu podle Ústavy ČSR neodvolal?

Jak připomíná profesor Kocian, prezident jednal pod obrovským tlakem Gottwalda a jeho komunistů a nepochybně i sovětských diplomatů, které Kreml do Prahy v těch dnech posílal. Vážně nemocný Beneš (měl za sebou několik vážných mozkových příhod) byl už natolik vyčerpán, že neměl síly promýšlet či prosazovat jiné varianty řešení vládní krize. Gottwaldovi tedy s jeho požadavkem na pouhé doplnění vlády 25. února ustoupil, čímž ustoupil i ústavnímu článku, podle něhož mohl vládu odvolat a vypsat nové volby.

Podtrženo a sečteno: Edvard Beneš se při řešení ústavní krize rozhodoval pod vlivem nastupujícího násilí a v některých případech až brutálního teroru. Dostupné informace nasvědčují navíc i tomu, že se obával ještě větších represí, občanských nepokojů či ozbrojeného konfliktu, který by komunisté mohli řešit tentokrát už zbraněmi. Zkusme tedy v této diskusi „protiústavnost“ Benešova rozhodování otočit: v rozporu s ústavou jednali v únoru 1948 především komunisté a prezident už neměl sílu jim vzdorovat, protože se bál zesílení již tak rozsáhlých represí. Když pomineme hrozbu vojenského zásahu Sovětské armády v Československu.

Kam zmizel Clementis? Retušovaný ikonický snímek „vítězného února“

Známá fotografie byla pořízena 21. února 1948 během masové demonstrace na Staroměstském náměstí na podporu KSČ. Ze snímku byl posléze vyretušován slovenský komunista Vlado Clementis (vlevo) a v pozadí uprostřed fotograf Karel Hájek. Osud „vyzmizíkovaného“ Clementise je příznačný. V poúnorové vládě nahradil Jana Masaryka v pozici ministra zahraničí, ale brzy se stal obětí čistek. V roce 1950 byl obviněn ze slovenského buržoazního nacionalismu, v roce 1951 zatčen a o rok později odsouzen v procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským k trestu smrti a popraven.

načítám grafiku

Co se dělo během únorové krize – den po dni

Převzetí moci komunisty v únorových dnech 1948 doprovázely nátlakové a násilné postupy jako bylo vytváření akčních výborů Národní fronty, hrozba použití sil ozbrojených Lidových milicí, násilné odstraňování funkcionářů nekomunistických stran neochotných spolupracovat s komunisty, a jejich nahrazení mnohem loajálnějšími lidmi.

Fotografie: VHÚ | ČTK | Wikimedia Commons | Videozáznam: Národní filmový archiv

* Omlouváme se čtenářům, do přehledu jsme omylem původně zařadili i lidovce Aloise Vošahlíka, který byl v Gottwaldově první vládě jen několik týdnů do své smrti po autohavárii v roce 1946

autoři: Štěpán Plaček, Jan Gazdík, Jiří Kropáček | 22. 2. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama