Byznys - Několik set milionů korun, za které by francouzští investoři z firmy CCEC chtěli zámek Zelená Hora na Plzeňsku přestavět na luxusní hotel, zatím shánějí marně. Objekt jen nejnutněji udržují, sekají trávu a hlídají. A nepouštějí do něj žádné návštěvy.
„Teď ale mají nového prezidenta, který se o zámek velmi zajímá,“ říká Josef Rota, starosta stosedmdesátihlavé vesnice Klášter, v jejímž katastru se zámek nachází. Doufá, že by se tak všechno mohlo konečně trochu pohnout.
Jak hlásá už nápis na kovové bráně na příjezdové cestě, Zelená Hora je veřejnosti nepřístupná. To se teď po letech změní, ale jen na první tři srpnové víkendy, kdy se otevře návštěvníkům.
Opravy zámku se už několik let odkládají, na neurčito. Na současném stavu památky, zmiňované již začátkem 13. století, se dramaticky podepsalo využití objektu, a to hlavně v druhé polovině dvacátého století.
„Terazky som majorom!“ vypůjčí si starosta Rota na nádvoří větu majora Halušky z knihy a filmu Černí baroni, který se zde nejen natáčel, ale hlavně i ve skutečnosti odehrával.
Kašna musela pryč, kopule zůstala
Kopule zámecké věže, kterou vojín Kefalín v románu Miloslava Švandrlíka navrhoval sundat, protože „úplně kazí vzhled budovy a ono to opravdu nevypadá moc jako kasárna lidovědemokratické armády“, je dodnes na svém místě.
Ne tak už například kašna, která původně zdobila nádvoří, nebo socha svatého Vojtěcha, která byla přesunuta do přilehlého kostela.
Ještě více je desítky let trvající přítomnost armády znát přímo uvnitř zámku. Původní dřevěné obložení stěn zdobí kromě všudypřítomných osmicípých šternberských hvězd také vyrytá dívčí jména nebo číslice vyjadřující počet dní povinné vojenské služby, které tam po sobě zanechali zdejší vojáci.
V někdejší kanceláři majora Halušky se zase střetává stovky let stará, zlatem bohatě zdobená tapeta s bílými kachličkami sousedící koupelny.
Absurdní kontrasty mezi původním využitím zámku a armádními zásahy v padesátých letech jsou pro Zelenou Horu vůbec příznačné.
Například v rozlehlém divadelním sále, který původně sloužil pro pobavení šlechticů, si vojáci zřídili tělocvičnu. Dodnes ji připomíná rezavějící kovová tyč, na které trénovali šplh.
Právě připomínky pobytu československé lidové armády budou zřejmě pro návštěvníky tím hlavním lákadlem. Švandrlíkův román udělal z místa neoficiální památník takzvaných černých baronů. A to paradoxně i přesto, že na Zelené Hoře ve skutečnosti nikdy „pétépáci“ neboli Pomocné technické prapory nesídlili.
Příliš idylická vojenská služba
Na zámku pobýval technický prapor, který fungoval v jiném režimu. Ostatně skuteční příslušníci PTP Švandrlíkovi často vyčítali, že jejich službu vylíčil příliš idylicky a vesele. „Technické prapory byly logickým pokračováním ‚pétépáků‘. Když jsem ve třiapadesátém roce narukoval, jinak se jim neřeklo… Režim byl velice podobný jako u PTP, jenže už asi ne tak krutý, jako byl po osmačtyřicátém,“ reagoval na to tehdy autor románu, který na Zelené Hoře sloužil.
Organizátoři tří návštěvnických víkendů na Zelené Hoře však vědí, že Černí baroni budou největším tahákem. „Zkoušíme se dohodnout s Barrandovem, aby sem půjčil kostýmy Kefalína a Terazkyho,“ říká Miroslava Brožová z volnočasového centra Fénix Nepomuk.
Do rukou armády se zámek dostal po roce 1948. „Původně se zvažovalo, že by tady mohla být hospodářská škola nebo že by zámek mohl sloužit pro rekreaci,“ vysvětluje Pavel Motejzík, autor knihy Zelená Hora a Klášter u Nepomuku. „Ale armádě zřejmě vyhovovalo umístění na kopci, dalo se to tady snadno oplotit. A údajně je tu i vynikající geologické podloží pro fungování vysílaček,“ dodává Motejzík.
Oblíbená zastávka panovníků
Zelená Hora však, i přes devastaci vojáky, dodnes ukazuje mnoho ze své podstatně starší historie. Ta sahá až do keltských dob, kdy byl kopec mezi dnešním Nepomukem a Klášterem osídlen. Jméno získala podle legendy, která říká, že odsud v době sucha svatý Vojtěch požehnal české zemi. A vrch, který se zazelenal, dostal jméno Zelená hora.
V kostele Nanebevzetí Panny Marie v areálu zámku pak kromě kazatelny, z níž ve filmu Černí baroni Miroslav Donutil hovoří o kadenci kulometu, lze najít také kus skály vyčnívající z podlahy – právě odsud podle legendy svatý Vojtěch žehnal.
V překvapivě dobrém stavu se na zámku dochovala například stropní malba v místnosti, kterou jako ložnici použila i císařovna Marie Terezie. Nebyla přitom jediným panovníkem, který na zámku nocoval, hlavu zde složil i František Josef I. s manželkou Sisi.
Areál však sloužil také pro ochranu Svatováclavské koruny – v roce 1449 zde byla z bezpečnostních důvodů uložena přes noc v sakristii kostela při přepravě z Karlštejna na Velhartice.
Do povědomí veřejnosti zámek vstoupil také v roce 1817. Tehdy zde údajně nalezli takzvaný Zelenohorský rukopis neboli Libušin soud. O jeho pravost se, stejně jako v případě Královédvorského rukopisu, strhnul vášnivý spor, do něhož se zapojil i Tomáš Garrigue Masaryk. Dnes se všeobecně považují za podvrhy, nicméně místo, kde měl Rukopis zelenohorský objevit zámecký úředník Josef Kovář, je na zámku pečlivě označeno.
Budoucnost památky je v tuto chvíli nejasná. Ve špatném stavu jsou zejména interiéry, místy se propadají stropy.
Francouzi, kteří zámek získali do šedesátiletého pronájmu, zatím se zamýšlenou přestavbou na hotel nezačali, protože se jim nepodařilo získat dotaci. Postarali se jen o částečné opravy zhruba za šest milionů korun. „Od příštího roku by podle smlouvy měli začít platit nájem,“ říká starosta Rota a zdůrazňuje, že obec má možnost smlouvu vypovědět. „Ale na podzim jsou volby, takže bude záležet na postoji nového vedení obce,“ doplňuje.
Aleš Měřička
