Komentář – Čtení ruské intervence na Ukrajinu vybízí k několika paralelám. Nejbližší se zdá gruzínská krize: tam Moskva zasahovala, aby „ochránila“ dvě enklávy ohrožené vládou v Tbilisi. Stejně tak lze myslet na Slobodana Miloševiče, který se při rozpadu Jugoslávie rozhodl vsadit na velké Srbsko, na něž se odvolával při „ochraně“ Srbů v sousedních republikách.
Je tu i jiná paralela, méně nápadná, ale neméně osvětlující: politika Moskvy vůči Ukrajině za posledních několik měsíců jako kondenzovaná verze případu poválečného Československa. Ke srovnání vybízejí tři roky: 1947, 1968, 1989. Nynější krizi, povstání „Euromajdanu“, vyvolal prezident Viktor Janukovyč, když loni v listopadu pod ruským tlakem odmítl těsně před očekávaným podpisem smlouvu o přidružení Ukrajiny k Evropské unii. To připomíná epizodu z počátků studené války. Československá vláda 4. července 1947 jednomyslně schválila účast své země na Marshallově plánu. Vládní delegace odcestovala 9. července do Moskvy, kde po ní Stalin požadoval, aby Československo své rozhodnutí anulovalo, což se nazítří také stalo. Ministr zahraničí Jan Masaryk, syn prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, tehdy při návratu svému kolegovi z vlády Ripkovi řekl: „Odejel jsem do Moskvy jako ministr suverénní země a vracím se jako Stalinův pacholek.“ To byla předzvěst „pražského převratu“ z února 1948 a pohlcení státu sovětským blokem.
Není možno se ubránit druhému přirovnání, přirovnání k invazi do Československa v srpnu 1968. Zejména když čteme dopis, který napsal prezident Putin jako odpověď na žádost Rady Ruské federace a který byl zveřejněn 1. března. Podle dopisu jde o „ochranu“ ruské menšiny („života a bezpečnosti ruských občanů žijících na Ukrajině“), a hned byl na světě zvací dopis vlády. V srpnu ´68 se mluvilo o „ochraně výdobytků socialismu“, údajně ohrožených, a zmiňoval se „zvací dopis“ „opravdových“ komunistů, jejichž jména raději zůstala utajena. Nyní se mluví o „hrozbě našim vojákům... Černomořské flotily“. V roce 1968 se zmiňovala bezpečnost země a Varšavské smlouvy ohrožená „revanšistickým“ Německem.
Ruská strana nyní také zmiňuje nerespektování dohod mezi Janukovyčem a opozicí z 21. února, stejně jako se v srpnu 1968 tvrdilo, že Dubček nerespektoval závazky dohodnuté s Brežněvem v Čierné nad Tisou a v Bratislavě jen několik dní před invazí. Nejvíce znepokojující v komuniké ruského prezidenta jsou zmínky o „ozbrojených silách Ruské federace na ukrajinském území vyčkávajících normalizaci politické a veřejné situace v zemi“. To je takřka doslovná formulace z roku 1968 o „dočasném pobytu vojsk“ čekajících na „normalizaci“, která znamenala represi a uchopení moci a skončila až v listopadu 1989.
Ukrajinský Euromajdan jako remake „sametové revoluce“ z roku 1989 v Praze? Srovnání je lákavé, ale nepochybně méně vhodné než dvě předcházející. Jistě lze mluvit o prodloužení „oranžové“ revoluce z roku 2004. Václav Havel, kterého se ptali, zda vidí nějakou paralelu mezi ní a Prahou listopadu 1989, odpověděl takto: „Existuje podobnost v množství lidí shromážděných každý den na hlavním náměstí až do pádu vládnoucí moci. Ale rozdíl je, že 1989 byla revoluce proti komunismu a na Ukrajině to je revoluce proti postkomunismu. A co je to postkomunismus? To je kombinace autoritářského režimu a mafiánského kapitalismu“.
Nedalo by se to říci lépe. Přesto je třeba dodat jeden zásadní rozdíl: Rok 1989 byl ztělesněn Václavem Havlem a jeho přáteli z disentu. Náměstí Majdan vůdce opozice, počínaje Julijí Tymošenkovou, inspirátorkou roku 2004, vypískalo.
To je vedle rozdílného geopolitického kontextu (Sovětský svaz, který se rozpadal, Rusko, které se „dává dohromady“) největší kontrast mezi Prahou 1989 a dnešním Kyjevem: absence politické demokratické elity vzešlé z protestního hnutí, která by byla schopna ztělesňovat změnu a měla důvěru spoluobčanů.
Jacques Rupnik
Autor je ředitel studií na Sciences Politiques a autor knihy Předměstí Evropy, politika sousedství Evropské unie
