Ve včerejším vydání Insideru analyzoval Patrick Zandl, jak je možné vykládat německý postoj k jaderným elektrárnám, a odpovídal na otázku, zda jde o neuvážený krok. Dnes přinášíme druhý díl Zandlova textu o tom, co se bude s výrobou energie dít, až budou faktury za ni platit vaše děti (nebo vnuci).
...
Analýza - Německo si uvědomuje, že dostupná energie je klíčovým zdrojem exportní ekonomiky za situace, kdy jiných surovinových zdrojů se příliš nedostává. Dvacetiletý odliv výrobních kapacit do Asie německou ekonomiku nepoškodil, ta se postupně vzdává výroby ve prospěch Východu a přeškoluje se na návrhy, projektování a vymýšlení, na znalostní ekonomiku. Což sice dře, ale jde.
Má-li Německo za takového stavu zůstat energeticky a surovinově soběstačné, musí najít alternativu ke konvenčním zdrojům energie, to znamená orientovat se na využití zdrojů obnovitelných.
Ty mají několik nepopiratelných výhod. Především je významně jednodušší jednání o povoleních k jejich budování - a v případě výstavby fotovoltaických elektráren na střechách je dokonce téměř bezproblémové. Souvisí to jak s menším rozsahem, tak s významně nižším zásahem do životního prostředí a práv dotčených stran. Nižší legislativní bariéry a subvence, které měly stimulovat pád ceny potřebných technologií, se postaraly o to, že v současné době jsou instalované kapacity obnovitelných zdrojů v Německu největšími novými energopřírůstky.
Zasaďme si toto tvrzení do kontextu. Jestliže se v roce 2000 podílely obnovitelné zdroje na německé produkci elektřiny šesti procenty. To bylo hlavně díky přehradám. V roce 2012 přesáhly už 25 %, přičemž o 40 % z tohoto čísla se staraly větrné farmy, po dvaceti procentech si vzala biomasa a vodní elektrárny, bioplyn si sáhl na 10 % a teprve za ním zůstala fotovoltaika. Ta ovšem rychle roste a do roku 2020 se očekává, že svůj podíl ztrojnásobí.
Do roku 2020 hodlá Německo zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na 35 % a do roku 2050 až 80 %. To není utopie, některé studie očekávají, že americká ekonomika v té době již bude využívat přes devadesát procent energie z obnovitelných zdrojů. Jen pro představu, instalovaná kapacita větrných farem je kolem 30 GW, stejně tak má fotovoltaika, u níž je nižší skutečný výkon.
Koncept menších elektráren rozmístěných ve více lokalitách je obtížně ukočírovatelný centrální přenosovou sítí a ta dostává pořádně zabrat. Problémy se logicky přelévají do sousedních sítí, především české a polské, které jsou nejblíže při přetokách elektřiny ze severu (kde jsou větrné farmy) či z jihu, kde jsou farmy sluneční. Německo si již spočítalo, že do posílení centrální přenosové sítě bude muset investovat desítky miliard eur, přičemž výstavba nepůjde zdaleka tak rychle, jak by bylo potřeba. Není to jen věc peněz (ty se výjimečně rychle našly), ale hlavně povolení.
Decentralizace, internetizace a smart gridy
Otázka tedy zní, co s tím. Je to problém pořádně zapeklitý, který v podobné míře trápí i řadu dalších států a ekonomik. Zatím nejpravděpodobnější odpovědí na tento problém je decentralizace energetiky. Tak jako se zmenšují elektrárny až na řády kilowattových jednotek, se také mohou zmenšovat rozvodné sítě. Elektřina se bude spotřebovávat v místě produkce, dálkové přepravní trasy budou sloužit jen pro nenadálé přetoky.
To zní zajímavě, má to svá tradiční ALE. Především predikovat jak výrobu, tak spotřebu elektřiny v malých měřítcích není tak jednoduché, jako se může zdát. Hlavně výroby založené na obnovitelných zdrojích trpí na rozmary počasí. Podobné je to ale se spotřebou, která se vyvíjí na základě řady kritérií. Například nedávná studie ve Velké Británii zjistila, že spotřeba v této zemi významně stoupá v momentě, kdy si lidé začnou hromadně vařit tradiční čaj o páté v rychlovarných konvicích (to jsou pěkní žrouti!) a když na BBC běží populární seriál či show. Zdá se, že účast hvězdy na televizní estrádě konečně začne vzrušovat i energetiky, kteří budou muset takový aspekt promítnout do svých predikcí.
Do energetiky tedy bude muset proniknout něco, co až dosud nenáviděla. Chytré algoritmy, predikce zahrnující stovky proměnných od počasí přes fotbal, to všechno vyměňované v reálném čase mezi spotřebiči, domácnostmi, firmami a výrobci energií ve formě očekávání spotřeby, nabízené produkce v místě i dálkově a tomu odpovídajících cen využití přenosových tras. Jenže právě na to dnešní energetika připravená není. Vždyť i odečty spotřeby energií se v Německu stále vyplácí udělat tak, že brigádníci jednou za půl roku obejdou elektroměry a opíší číslíčka.
A tohle je také obrovský trh, který se může stát trhem lukrativním. Vymyslet, jak propojit spotřebiče s dodavateli energií. Jak celou věc vymyslet tak, aby spotřebitel měl dostatečnou kontrolu, ale nebyl jí obtěžován. Jak spravovat a plánovat výrobu statisíců elektráren (jen větrných má Německo přes 20 000). Jak to vše promíchat v řadě polo-izolovaných lokalit. Nic z toho se už nemůže dělat tak, jak bylo v energetice zvykem, úvahou operátora. Musí to probíhat v reálném čase, automaticky, pomocí počítačů.
To je koncept, pro který se v angličtině vžil kdysi výraz smart grid, chytrá přenosová síť, ale stále častěji se o něm hovoří jako o chytré energetice, protože změny se netýkají jen přenosové sítě. A také proto, že o smart gridu hovořily velké firmy, které si pod ním přestavovaly vlastně jen pár vylepšení. Jenže mladé a dravé firmy přicházející z internetového světa se snaží tento koncept od základů překopat, zlidštit a udělat z něj samozřejmost, která navíc bude ku prospěchu zákazníkům, ne jen dodavatelům energií. V čem? Představte si, že by vaše topení mohlo vyjednávat o ceně. Nabídlo by, že v nejbližších třech hodinách bude potřebovat nahřát akumulační nádrž, ale udělá to až v době, kdy dostane nejnižší cenu. Bez snížení uživatelského komfortu dojde k radikálnímu snížení ceny; a že tu prostor je.
Tady někde se potřeby německého průmyslu protínají s vizemi německé vlády, jak domácí průmysl podpořit. Tlak na decentralizaci a „zchytření“ přenosových sítí je v Německu všudyprostupující. Nejde jen o přímé subvence, ale také o podporu vzdělávání v tomto oboru a tlak na promíchávání oborů IT a energetiky na univerzitách. Řady grantů a dotačních titulů, přeshraničních spoluprací kombinované s poptávkou, dnes stimulovanou především státními zakázkami a následně i povinnou legislativou týkající se povinně dosahovaných úspor. Od toho všeho si Německo slibuje posunout svůj průmysl na špičku perspektivního odvětví založeného na znalostní ekonomice. Doufá, že se mu podaří zopakovat podobný zázrak, jako byla orientace na strojírenství a automobilismus po druhé světové válce. A něco pro to dělá, investuje dnešní prostředky pro zítřek.
Pokud se tato vize podaří, bude mít za dalších deset let Německo k dispozici energetickou síť ve velmi pokročilém stádiu přerodu v decentralizovanou energetiku. Bude schopné vyrábět energii s malými nároky na životní prostředí a s malou závislostí na jiných státech. Bude mít nezajímavou část průmyslu orientovanou na lehkou výrobu založenou především na rychlých inovacích a aplikovaném výzkumu, tedy využívající především energie jako vstupní surovinu. Smradlavou a obtížnou základní průmyslovou a chemickou výrobu s chutí ponechá Německo v cizině, beztak ji doma nikdo dělat nechce.
Nebo také ne. Nebo se ukáže, že cena energie z obnovitelných zdrojů nikdy neklesne dostatečně hluboko pod konvenční zdroje a že prozíravější by bylo peníze investovat do vystěhování obyvatel či ukojení právníků a výstavby dvacítky atomových elektráren. To by ale Německo muselo z kapsy vytáhnout v průběhu dalších pěti let 250 miliard eur a řadu zákonů nepříjemně připomínajících stanné právo.
Otázku, zda si tohle může a chce německá ekonomika i politika dovolit, zodpověděla německá vláda přesvědčivě. Vláda česká zaujala přesně opačnou polohu: centrálně řízená energetika založená na konvenčních zdrojích a se zdevastováním důvěry ve zdroje obnovitelné, spolu s tím významné posílení gigantických energetických koncernů a nulová podpora pro jiné směry.
Patrick Zandl
