Portrét – Podnikatel a senátor Tomio Okamura, lídr hnutí Úsvit přímé demokracie, je jednou z nejtajuplnějších postav právě probíhající volební kampaně. Málokdo z politiků aspirujících na premiérový vstup do sněmovny je tak extrovertní, tak známý na veřejnosti, zkušený v kontaktu s novináři a zběhlý v showbyznysu jako tento dvaačtyřicetiletý syn české matky a japonského otce. Jenomže ty nejzajímavější Okamurovy stránky zůstávají veřejnosti dokonale skryty.
Okamura o svém životě, majetku i podnikání rád a často mluví. Vypráví příběh chudého odstrkovaného chlapce vyrůstajícího v Japonsku, s bolestnou zkušeností z českého sirotčince, který odešel z domova, „aniž si od rodičů vzal jedinou korunu“. Do Česka odjel sám a a tady díky svým schopnostem a znalosti japonštiny prorazil v oboru cestovního ruchu. Podle vlastní verze se rychle vypracoval na významného podnikatele, který dnes vlastní 60milionový majetek a stále vydělává zhruba milion měsíčně. Nakupuje umělecká díla, dělá si drobné radosti v podobě luxusního Aston Martinu či dobrého jídla, píše knihy, žije s mladou přítelkyní. A před třemi lety se vrhl do politiky, aby napravil nefungující společnost.
Potíž je v tom, že jeho ústy vyprávěný příběh (rozhovor čtěte také v tomto vydání deníku Insider) má trhliny. Některá Okamurova tvrzení nelze ověřit z objektivních zdrojů, jindy fakta nesedí. Možná to bude tím, že dojemná story je zčásti produktem profesionála, novináře Jaroslava „Večerníčka“ Nováka. Ten s Okamurou léta spolupracuje, pomáhá mu s budováním image, radí ve věcech PR. „Okamura je Večerníčkův marketingový produkt,“ hodnotí výsledek této spolupráce někteří lidé z Okamurova okolí.
Zkusme se proto podívat, v čem se skutečný život zlínského senátora s mediálním „Večerníčkem“ shoduje, v čem se rozchází.
Okamurův majetek
Řadu let byl Tomio Okamura hlavní tváří Asociace českých cestovních kanceláří a agentur. Vystupoval jako majitel cestovky Miki Travel, kterou řídí a která do České republiky ročně přiveze přes sto tisíc japonských turistů. Když se vrhl na politiku, zaměřila se média na jeho byznys podrobněji a ukázalo se, že Okamura Miki Travel nevlastní. Že jde o českou pobočku stejnojmenného globálního gigantu turistického průmyslu, kde Okamura dělá jednatele, lehce zjistíte z obchodního rejstříku.
Česká Miki Travel vznikla pod Okamurovým vedením v roce 1997 a od té doby u nás vydělala do roku 2011 (loňské výsledky ještě nezveřejnila) necelých sedm a půl milionu. Zajišťuje servis pro turisty posílané do Česka mateřskou skupinou. Nesjednává tedy sama kontrakty s japonskou klientelou, ale najímá pro turisty průvodce, objednává hotely, restaurace apod. Sídlí v lehce ošuntělých kancelářích nenápadného činžáku na Národní třídě, podle poslední dostupné účetní závěrky živí osm zaměstnanců, z toho dva manažery. Předpokládáme-li, že šest řadových zaměstnanců tu bere v oboru obvyklou třicetitisícovou mzdu, pak nám při ročních mzdových nákladech ve výši 7,5 milionu korun vychází měsíční čistý příjem pro každého z jednatelů na něco přes 110 tisíc korun. Což je sice slušná manažerská odměna, ale těžko si z ní našetříte od roku 1997 majetek v desítkách milionů.
Kromě Miki Travel Okamura vlastní firmu Mebius s obdobným oborem podnikání, ta ale od roku 2011 kumulativně prodělala zhruba milion, takže odtud Okamurovo bohatství také nepramení. Lépe se daří jeho obchodu s japonským zbožím Japa Foods, ten Okamura vlastní napůl s bývalou manželkou. Za čtyři roky existence vydělali 86 milionů. Okamura v majetkovém přiznání uvedl, že odtud bere další stovku tisíc měsíčně.
Pak má zlínský senátor drobnější podnikatelské aktivity: desetiprocentní účast v pražské restauraci Staré časy či účast na projektech z investorské televizní show Den D. Ovšem gastronomie ani investice do televizních kuriozit (cestovka pro plyšové hračky či firma na analýzy tenisových zápasů) mu také velké bohatství nepřinesly.
Stále rostoucí příjem však Okamurovi v posledních letech nese jeho popularita a veřejné angažmá. Několik milionů vydělal na svých třech knihách, které se staly obchodními trháky. Jen prvního titulu Umění vládnout se prodalo přes 17 tisíc výtisků, druhý Český sen dotahuje s 15 tisíci kusy, poslední Umění žít už je podle informace vydavatelství Fragment na pěti tisícovkách.
Tajuplná živnost
Sám Okamura ale tvrdí, že se „finančně zastabilizoval“ už v mládí, v 90. letech. Souhlasí, že veřejně dostupné údaje o jeho podnikání moc neříkají: „Většinu aktivit mám na fyzickou osobu, na živnost. Odtud mám 90 procent příjmů. O živnosti v rejstříku nic nenajdete. Všechny údaje má finanční úřad v mém oficiálním daňovém přiznání, ten u mne nikdy nenašel žádné pochybení.“
Hlavní část příjmů mu podle vlastních slov nese pořád cestovní ruch. Ale dostat z něj podrobnější vysvětlení, co vedle práce pro Miki Travel přesně dělá, nelze: „Zajišťujeme služby v oboru cestovního ruchu. Například průvodce, ubytovací služby apod.,“ opakuje vytrvale. Odmítá mluvit o obratu, o počtu lidí, které zaměstnává či najímá. Starší údaje si nepamatuje, nové sdělovat nebude, protože o něm novináři tak jako tak lžou. „Nemám co skrývat, vše má finanční úřad,“ odráží všechny otázky.
Jenomže tady něco nesedí. Těžko si představit firmu, jež platí přes sto tisíc korun manažerovi, který má soukromou aktivitu ve stejném oboru a de facto tak zaměstnavateli konkuruje. Pokud Okamura skutečně jako živnostník „zajišťuje služby cestovního ruchu“, je v ukázkovém střetu zájmů. „I v našem oboru, jako v jiných, by to bylo velmi neobvyklé,“ říká Jan Papež, místopředseda Asociace cestovních kanceláří ČR (jde o sdružení konkurenční Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur, jeho šéfové vystupují vůči Okamurovi tradičně kriticky).
Papež, stejně jako další lidé z turistické branže, se domnívají, že Okamura ve skutečnosti vydělává na jiné části turistického průmyslu: že jako zprostředkovatel průvodcovských služeb těží hlavně z provizí, jež platí restauratéři, obchodníci se sklem a suvenýry, dopravci či galerie průvodcům za to, že právě k nim vodí zahraniční klientelu. Pokud to tak je, dá se Okamurovo tajnůstkářství snadno pochopit. Provize se těžko vykazují úřadům. Je velmi pravděpodobné, že se v systému otáčejí nedaněné peníze, a pro politika není dobré být s tímto byznysem spojován.
Večerníček vs. Okamura
V Okamurově příběhu je ale víc nesrovnalostí. Tak třeba, podle vlastních slov v autorizovaném rozhovoru pro Aktuálně.cz Okamura líčí, jak v první půli 90. let rozjížděl svou kariéru výukou japonštiny. „Šlo to dobře, pronajal jsem si učebnu, dělal jsem kurzy, v jednu dobu jsem měl až 70 žáků,“ tvrdí. V oficiálním životopise na jeho vlastních webovkách tomio.cz ale píše autor textu Novák-Večerníček o jeho pražských začátcích něco jiného: „Zkusil vyučovat japonštinu, ale výdělek nestačil ani na to nejnutnější jídlo a oblečení.“
Tentýž životopis mimochodem stále popisuje Miki Travel jako Okamurovu vlastní firmu, nikoliv jako zaměstnavatele.
Když se Okamury ptáte na jeho začátky, opakuje notoricky známé pasáže svého životopisu, mluví o tom, jak vyrůstal v dětském domově a jak se jako kluk v Tokiu protloukal popelařením a prodejem popcornu v kině, k detailům rozjezdu podnikatelské kariéry v Praze z něj nedostanete nic: „Patnáct dvacet let staré věci si nepamatuji, ze zákona není povinnost staré doklady skladovat, všechno má finanční úřad,“ opakuje pořád dokola. Neprozradí, jaký maximální počet lidí v životě zaměstnával, jakých dosahoval maximálních obratů, díky jakému konkrétnímu nápadu či kroku se mu povedlo vyšvihnout se nad průměr…
Barvitý obraz
Není důvod podezírat Okamuru, že by jako byznysmen podváděl či zkresloval své výsledky. Spíš to vypadá, že si občas trochu přibarví či upraví skutečnost a stylizuje se do příběhu, který na veřejnosti dobře zabírá. Je mistrem marketingu. Dokud se nedal na politickou dráhu – přesněji před loňskou prezidentskou kandidaturou –, byl miláčkem médií. Patří k lidem ochotným okomentovat kdykoliv na telefon jakýkoliv problém, a tak mu novináři rádi volali a ptali se ho na názory. Zlom přišel se vstupem do politiky. Od té doby je Okamura pod drobnohledem a jeho mediální obraz se změnil, náhle se o něm píše kriticky a novináři se rýpou v jeho životě i byznyse. Někdy jim zbytečně nahrává.
Okamura se rád zaštiťuje jmény známých lidí. Často mluví o ekonomovi Pavlu Kohoutovi, jehož kniha Úsvit jej inspirovala při budování Okamurova vlastního hnutí Úsvit přímé demokracie, či o právničce Haně Marvanové, jež měla spolupracovat na politickém programu Úsvitu.
Kohout se ale od hnutí distancoval po Okamurově prohlášení, že by Romové měli usilovat o vlastní stát, do něhož by se z Česka odstěhovali.
„Nevěřím, že by chtěl Okamura zavést diktaturu a někam deportovat Romy, ale takové výroky jsou sebezničující a nepříjemné i pro mě. Kniha Úsvit, kterou jsem napsal, vychází z naprosté rovnosti všech lidí před zákonem a nešťastné výroky o Romech jdou proti jejímu duchu,“ říká respektovaný ekonom. Okamurovo hnutí se podle něj pouze „inspirovalo některými myšlenkami, o kterých sám psal a jejichž vlastně ani není autorem“.
Marvanovou spojování s hnutím Úsvit vysloveně zlobí. „S panem Okamurou jsem se potkala na několika fórech, třeba na konferenci o ústavě v Senátu. Rozhodně nejsem jeho volič, ani sympatizant, ani spolutvůrce jejich programu. Jsem rozladěna tím, jestli o mně mluví jako o spolutvůrci jejich programu,“ zlobí se Marvanová. Známý novinář z České televize, jehož Okamura jmenuje jako svého kamaráda, se při dotazu na jejich vztah upřímně děsí: „Neviděl jsem ho už hodně měsíců, hlavně mě nejmenujte, nebo budu mít v práci problémy,“ říká. Z kolegiality přání respektujeme.
Marketingový produkt
Okamurovi se vůbec splynutí s pražskými intelektuály a decisionmakery moc nedaří. Oblibě se zato pořád těší na Zlínsku, kde byl zvolen senátorem. Části voličů se jeho populisticky podávaný program i vystupování líbí. O Okamurově popularitě svědčí nejen rostoucí preference Úsvitu (hnutí má reálnou šanci se do sněmovny dostat), ale i podpora na sociálních sítích – třeba na Facebooku se může pochlubit skoro 70 tisíci sympatizanty.
Co sám považuje za svou přednost? „Jsem zapálený pro věc. Když něco dělám, vždy se to snažím dělat na sto procent. Jsem člověk, který se rád radí s nezávislými odborníky,“ říká. Za svou slabou stránku označuje nedochvilnost.
Pavel Kohout, jehož kniha Okamurově hnutí dala název, však upozorňuje na jeho limity: „Hnutí Úsvit začalo nedávno, už z tohoto hlediska má velmi ztíženou pozici – nemá protekci ve státní televizi nebo v rozhlase. Intelektuálům z novin Okamura připadá příliš málo intelektuální, ačkoli napsal více knih než Karel Schwarzenberg, který mimochodem nenapsal vůbec nic,“ říká Kohout.
Za hlavní Okamurovu slabinu ale považuje sklon ke zjednodušování: „On má tendenci dívat se na Česko jen jako na jisté prodloužení Zlínského kraje, kde měl velký úspěch. Jenže voliči například v Praze se na věci dívají jinak než východní Moravané. A pražští novináři zvláště.“
Jinými slovy – Kohout vlastně potvrzuje, že i Okamura-politik, stejně jako Okamura-byznysmen, žije tak trochu ve svém vlastním příběhu. V příběhu, který si sám píše a který občas trochu přibarví podle toho, jak sám sebe a svět kolem vidí.
Před třemi lety se Okamura účastnil populární televizní reality show Den D, kde v roli investora vstupoval do projektů, jež přinášeli do televize různí kreativní lidé. Ukázalo se, že skutečný byznys a showbyznys mají málo společného. Žádná z televizních investic se na reálném trhu vlastně neuchytila. Jak to se zkušenou, léta zářící mediální hvězdou Tomiem Okamurou dopadne v reálné politice, to se teprve ukáže.
Zuzana Kubátová
