Rekonstrukce - Co se v letech 2009 a 2010 odehrávalo v Česku se solárními elektrárnami, bude jednou zapsáno do učebnic o státní podpoře.
Česko instalovalo dva tisíce megawattů, z toho 95 procent ve zmíněných dvou letech. Majitelé těchto elektráren mají pro příštích patnáct let zajištěn příjem 20 milionů korun ročně za každý instalovaný megawatt, tedy v celkovém součtu zhruba 600 miliard (!) korun.
Stejně drsně drahou finanční bilanci nezaznamenala žádná země, dokonce ani Španělsko, které zažilo obdobný solární boom v roce 2008.
Ministři a zákonodárci chybovali ve všech případech, kdy to vůbec bylo možné. Výčet provinilců je dlouhý.
Kdo vymyslel špatné tarify
Na začátku bylo rozhodnutí ministra průmyslu Milana Urbana (ČSSD) a ministra pro životní prostředí Libora Ambrozka (KDU-ČSL), kteří zvolili pro podporu sluneční energie nevhodný model. Říká se mu „feed-in tariff“ a zaručuje majitelům slunečních elektráren neomezený odběr elektřiny za zvýhodněnou cenu. Zvolili ho kromě Čechů také Němci, Italové a Španělé, kteří dnes mají největší solární parky na světě.
Přitom existuje americký model „net metering“, který umožňuje malým zdrojům včetně slunečních dodávat elektřinu do sítě. Pokud jejich majitelé dodají elektřiny víc, než si vezmou zpátky, distributor elektřiny jim zaplatí rozdíl v běžné obchodní ceně. Elektrárny přitom mají strop, kolik elektřiny smějí dodávat, například několik desítek kilowatthodin měsíčně. Tento systém použilo s úspěchem Dánsko, kde dosud vyrostly sluneční elektrárny s výkonem 200 megawattů.
Urbanův a Ambrozkův návrh z roku 2003 měl i další nedostatky. Stejně jako v Německu zaručoval majitelům slunečních elektráren návratnost investice. Němcům se ovšem měla investice vrátit za 20 let, česká výkupní cena musela být podle zákona výhodnější, protože návratnost slibovala už za 15 let.
Němci také rozlišují, jestli se sluneční panely postaví na střeše, anebo na poli, a platí střešním elektrárnám o třetinu vyšší tarif. V tom neviděl český stát rozdíl.
Důsledkem zákona bylo, že Češi zvýšili v roce 2006 dosavadní cenu šest korun víc než na dvojnásobek. Podpora velkých solárních parků na zemědělské půdě byla už tehdy o třetinu vyšší než u západních sousedů.
Dílo dvou Urbanů
Cestu k finanční katastrofě umožnil další chybný krok. Urbanův a Ambrozkův návrh sliboval investorům, že se výkupní ceny budou měnit nejvýš jednou za rok a že nepoklesnou o víc než deset procent.
Riziko ještě vyostřili poslanci, kteří schválili pozměňovací návrh Ladislava Urbana (KSČM), že se ceny smějí snižovat každým rokem jen o pět procent. Podobný návrh předložila Iva Šedivá z ČSSD, kdyby se však poslanci drželi jejího doporučení, ke zvýšení výkupních cen by nutně dojít nemuselo.
Tím vznikl mechanismus, který nakonec zajistil investorům zisk třicet miliard ročně a spotřebitelům stejně velké náklady.
Koncem roku 2008 zlevnil čínský dovoz solární panely a v Česku byly připojeny elektrárny s výkonem 60 megawattů. Zdejší Energetický regulační úřad ale mohl snížit výkupní ceny jen o pět procent a pak musel čekat celý rok, než bude možné výkupní ceny znovu omezit.
Těmto důsledkům se vyhnuli Španělé, i když mohli měnit výkupní cenu také jen po roce. Solární boom se tam však rozjel už počátkem roku 2008. Výkupní cena dosahovala úrovně patnácti korun za kilowatthodinu a za dvanáct měsíců bylo připojeno 2500 megawattů. Vláda pak rázem snížila výkupní cenu pod deset korun a tím problém vyřešila.
Ani Němcům zákon nezakazoval snížit ceny libovolně hluboko, navíc je mohli měnit každého čtvrt roku. Koncem roku 2009 už Němci vykupovali kilowatthodinu sluneční elektřiny o pět korun laciněji než Češi.
Čekání na prosinec
V roce 2009 bylo v Česku připojeno pouze 400 megawattů, až v dalším roce čtyřnásobek. Nemuselo k tomu dojít, kdyby Energetický regulační úřad (ERÚ) snížil výkupní ceny na rok 2010 po německém či španělském vzoru. K tomu však bylo třeba změnit zákon a zrušit pravidlo maximálního snížení o pět procent. Tehdejší předseda ERÚ Josef Fiřt k tomu prokazatelně vyzýval vládu i poslance už od ledna. Topolánkův pravicový kabinet nestihl reagovat, protože byl v březnu svržen. Poslanci, kteří v roce 2009 navrhli 105 zákonů, nenašli čas na změnu jednoho odstavce v zákonu o podpoře obnovitelných zdrojů. V květnu nastoupila Fischerova úřednická vláda, která potřebnou novelu poslala sněmovně až v listopadu. Poslanci ji začali projednávat v prosinci.
ERÚ musel podle zákona stanovit výkupní ceny pro elektřinu z obnovitelných zdrojů ještě v listopadu, po pětiprocentním snížení proto vyhlásil na rok 2010 dvanáctikorunový tarif. Solární boom začal v Česku rok poté, co ho zastavily vlády Španělska a Německa. Jeho protagonisty se staly firmy s anonymními akciemi a státní firma ČEZ.
Kam se ztratil přiměřený zisk
Nepřesná práce poslanců, kteří v roce 2005 změnili vládní návrh zákona o obnovitelných zdrojích, stojí velmi pravděpodobně i za posledním konfliktem se sluneční elektřinou. Nová předsedkyně ERÚ Alena Vitásková obvinila vedení úřadu z doby Josefa Fiřta, že se nedrželo zákona a vypočetlo ceny solární energie už v roce 2005 příliš vysoko. Součástí ceny, která tehdy překročila 13 korun za kilowatthodinu, totiž byl tzv. „přiměřený zisk“. Kdyby Fiřtovi lidé přiměřený zisk do ceny nezapočetli, nemusela tehdejší cena překročit 10 korun.
Ke konfliktu by nedošlo, kdyby poslanci v roce 2005 neměnili vládní návrh. Podle vlády měly výkupní ceny zajistit investorům do sluneční elektřiny „návratnost obvyklých nákladů do 15 let a přiměřený zisk“. Poslanci formulaci změnili na „patnáctiletou návratnost investic“.
Poslanecká verze opravdu neobsahuje termín „přiměřený zisk“, samotná formulace „návratnost investic“ s ním však v kapitalistické ekonomice automaticky počítá. Investor do energetického zařízení si nemůže půjčit od banky za slušný úrok, pokud neslíbí do určité doby výnosy překračující investici o 5-7 procent. K tomu v případě slunečních elektráren potřeboval státní záruku.
Účelem zákona bylo podpořit investice do solárních elektráren, bez slibu přiměřeného zisku by k žádné investici ani nedošlo. To si poslanci během přepisování zákona neuvědomili a schválili nepřesnou formulaci.
Petr Holub
