Objev dne – Fotovoltaické elektrárny přijdou Čechy zbytečně na stovky miliard korun. Nemuseli by je platit, kdyby poslanci a ministři odvedli v prosinci 2009 svou práci.
Ve světle nových svědectví hrálo schválení zákona o podpoře obnovitelných zdrojů v roce 2005 a vydávání licencí před koncem roku 2010 jen podružnou roli.
Podnikatel ve sněmovně
Desátého prosince 2009 navštívil západočeský podnikatel Miroslav Novák ve sněmovně schůzi energetického podvýboru a stal se svědkem dramatické diskuse předsedy Energetického regulačního úřadu Josefa Fiřta a náměstka ministra průmyslu Tomáše Hünera s poslanci. Fiřt i Hüner politiky přesvědčovali, ať do konce roku změní zákon o podpoře obnovitelných zdrojů. A pokud tak učiní, že regulační úřad sníží výkupní cenu za kilowatthodinu elektřiny ze slunečních elektráren ze dvanácti na šest korun.
Fiřt upozornil, že se tím spotřebitelům zachrání stovky miliard korun. „Poslanci jen krčili rameny,“ popisuje jednání podvýboru Novák.
Zákonná novela byla schválena až v květnu 2010. Tehdy už nebylo možné výkupní cenu snížit, a proto měli 12 korun na kilowatthodinu zaručenou všichni investoři, kteří svou elektrárnu dostavěli do konce roku 2010.
Novák spekuluje, jakou roli tehdy politici hráli. „Chtěli zbohatnout a obětovali deset milionů občanů,“ říká dnes podnikatel.
Dost času, ale slabá vůle
Zápis z jednání podvýboru dokládá, že se o fotovoltaických elektrárnách skutečně jednalo.
Svou žádost o rychlé schválení novely potvrzuje i předseda Fiřt. „Nepamatuji si přesně, o čem jsme mluvili na podvýboru, ale takových jednání proběhla celá řada,“ dodává.
Tehdejší předseda podvýboru Jan Špika (ODS) zdrženlivost poslanců připouští. „V té době se ještě patrně necítila potřeba a navíc asi ani nebyla politická vůle nějak dramaticky zasahovat,“ vysvětluje. Dodává, že podvýbor je pouze poradním orgánem Hospodářského výboru sněmovny a nic zásadního změnit nemůže.
Debaty o okamžité změně zákona koncem roku 2009 dosvědčuje bývalý šéf Hospodářského výboru Oldřich Vojíř (ODS). Připouští také, že vláda a sněmovna měly koncem roku 2009 na změnu času dost. „Bylo by to sice trochu divoké, ale maximálně by nás to stálo pár soudních sporů,“ míní Vojíř.
Jak se nedohodli
Vláda schválila už 16. listopadu 2009 novelu, která umožňovala drasticky snížit výkupní cenu za fotovoltaickou elektřinu.
Tehdejší ministr průmyslu Vladimír Tošovský tehdy dokonce představil prognózu, podle níž vysoká výkupní cena povede v roce 2010 ke stavbě elektráren o výkonu 1600 megawattů. (Nakonec se postavilo o 300 megawattů víc.)
Bývalý ministr dnes tvrdí, že právě proto požádal sněmovnu, aby zákon schválila v prvním čtení. Tak by bylo možné zajistit, aby platil ještě před koncem roku. „Sněmovna novelu schválit v prvním čtení odmítla,“ vzpomíná exministr.
O žádosti na schválení v prvním čtení nic neví bývalý šéf Hospodářského výboru Vojíř. „S ministrem jsem tehdy prakticky nemluvil. Vláda ale mohla požádat o projednání ve stavu legislativní nouze. To by byla bezpečná cesta k urychlení zákona,“ připomíná exposlanec, že právě tímto způsobem vláda v říjnu 2009 prosadila za tři týdny úsporný Janotův balíček přes sněmovnu, Senát i prezidenta. Naopak schválit zákony v prvním čtení se tehdy bez výjimky nedařilo.
Investoři z roku 2009
Tehdejším politikům jde prokazatelně vytknout pouze nečinnost, i když o riziku zdražení elektřiny měli dost informací.
Pro hypotézu podnikatele Nováka, že poslanci i ministři jednali pod tlakem investorů, přesto svědčí podstatný fakt. Koncem roku 2009 už byly zahájeny všechny velké solární projekty, které byly dokončeny do konce roku 2010.
Na žádost správce přenosové soustavy, státní firmy ČEPS, už od 4. února 2010 odmítaly společnosti ČEZ Distribuce a E.ON Distribuce podepisovat smlouvy o zapojení. Žádosti o takové smlouvy se přitom vyřizovaly v měsíční lhůtě.
Ještě před odesláním žádosti o smlouvu přitom musel investor od distribučních společností získat tzv. „příslib na zapojení“. Příslib distributoři vydávali v další měsíční lhůtě pouze tomu, kdo oznámil, na jakém pozemku bude elektrárnu stavět.
Všichni velcí investoři tedy museli své projekty zahájit nejpozději v létě 2009. Navíc museli mít ještě před koncem roku smlouvy o připojení. Distributoři totiž stavěli pro velké elektrárny nové přípojky a dávali si dvanáctiměsíční lhůtu.
To potvrzuje za společnost ČEZ Distribuce mluvčí Martin Schreier: „Lhůty byly až v řádu jednoho roku,“ uvedl. Odmítl však sdělit lhůty připojení u jednotlivých velkých elektráren.
Sedm tajemných miliardářů
Neexistují doklady, jestli velcí investoři poslance či ministry opravdu přemlouvali. Důvodem je zpravidla skutečnost, že známi nejsou ani sami investoři. Z deseti firem, které žádaly o zapojení největších elektráren, mělo sedm anonymní akcie na doručitele.
Investoři nejsou známi, i když není pochyb, že v případě velkých elektráren muselo jít o miliardáře. Stavba elektrárny s výkonem jednoho megawattu stála 70–100 milionů korun. Přes polovinu této částky pohltil nákup solárních panelů. Čínský dodavatel přitom solární panely neposlal, dokud mu zájemce nedoručil doklad o bankovní záruce (tzv. akreditiv), že má peníze opravdu k dispozici.
Každá z deseti největších elektráren dosahuje přinejmenším výkonu deseti megawattů, a jejich investoři tedy museli mít k dispozici nejméně půlmiliardový bankovní úvěr na pořízení panelů.
Pouze ve třech případech firmy zveřejnily, kdo drahou stavbu zaplatil. Seriózní banky financovaly elektrárnu Vepřek na Mělnicku, ŽV-SUN na Chomutovsku a Sulkov u Plzně.
Za stavbu elektrárny v Chrudichromech na Blanensku se zaručila firma Lumen energetický development, jejíž mateřská firma měla opět akcie na doručitele.
Petr Holub
