Komentář - Tu (výrazně menší) část Slovenska, která se o volbu českého prezidenta opravdu zajímá, vzrušovalo pravděpodobně nejvíce to, jak se situace v posledních týdnech u západních sousedů podobala tomu, co sama znala ani ne tak z dosavadních slovenských přímých voleb prezidenta, jako spíše z dvou parlamentních voleb v letech 1998 a 2010. První z nich ukončily éru Vladimíra Mečiara, druhé první vládu Roberta Fica.
Slovensko tehdy nebylo jenom velice rozdělené, zažívalo i jinak neznámé vzepětí občanského aktivismu od obyčejných lidí až po takzvané celebrity, umělce, vědce a intelektuály vystupující na veřejnosti se svými politickými názory a preferencemi. Podobné bylo dokonce i to, že tyto aktivity směřovaly (na Slovensku skoro výhradně, v Česku převážně) jedním směrem, v případě Slovenska proti znovuzvolení Mečiara a Fica.
Další podobností je spor o to, jestli volba má, nebo nemá mravní charakter. Ani na Slovensku samozřejmě nešlo o černobílou volbu mezi absolutním dobrem a zlem, zvláště v případě Mečiara však byl mravní rozměr volby vzhledem k předchozímu způsobu jeho vládnutí, deficitu demokracie a mezinárodní izolaci Slovenska přece jenom velice zjevný.
V Česku mezi oběma kandidáty poslední prezidentské volby, nebo alespoň mezi jejich obrazem, nezeje taková propast, jako tomu bylo při vzpomenutých volbách na Slovensku. Nerozhoduje se přímo o zachování demokracie nebo o zahraniční orientaci země jako v roce 1998 na Slovensku.
I v Česku se však v této volbě rozhodovalo minimálně o kvalitě demokracie a právního státu v dalších letech. A z tohoto hlediska volba nedopadla moc povzbudivě.
Není proto náhoda, že jakýkoliv mravní rozměr volby se v Česku snažili zastírat nebo bagatelizovat hlavně přívrženci Miloše Zemana. Je to logické, jsou to oni, kdo spíše musí svou volbu a aktivity ve prospěch Zemana i v této rovině vysvětlovat. Smutné je, že o výsledku voleb rozhodla nejenom sociální, ale i nacionální demagogie, což je veliké zklamání pro všechny, kteří na Slovensku věřili, že je česká společnost výrazně vyspělejší, občanštější a západnější než třeba ta slovenská.
Jinak potvrdila první česká přímá volba prezidenta to, co už Slovensko nějakou dobu ze zkušenosti zná: přímá volba sama o sobě nezaručuje ani lepšího a slušnějšího prezidenta, než jaký by vzešel z politických dohod parlamentních stran. A už vůbec neznamená slušnější, kulturnější průběh volby nebo třeba jenom věcnější diskusi o kandidátech a jejich programech, než byly nechutnosti a netransparentní politické čachry předváděné například při posledním zvolení Václava Klause.
Závěrečná zkušenost ze Slovenska říká, že může být docela naivní očekávat, že se po bouřlivé atmosféře předvolební kampaně poměry v zemi úplně uklidní a že rozkol ve společnosti pomine. Závisí to samozřejmě i na tom, jak si bude nový prezident počínat.
Minulost Miloše Zemana však nevzbuzuje moc nadějí, že bude opravdu prezidentem sjednotitelem, prezidentem celého národa, jak sliboval i ve svém prvním projevu po oznámení výsledku. V Česku (nejenom) společenský smír například závisí i na tom, nakolik symbolické a varující bylo sobotní objevení se Miroslava Šloufa a Jana Kavana ve volebním štábu Miloše Zemana.
Petr Moravy, komentátor deníku Sme
