Portrét - V šestici mužů, jež potrestal minulý týden soud ve švýcarské Bellinzoně kvůli podvodné privatizaci Mostecké uhelné společnosti a praní špinavých peněz, figuruje vedle pěti Čechů jediný cizinec, Belgičan Jacques de Groote. Stojí stranou pozornosti, která se přirozeně soustředí hlavně na české aktéry případu: Antonína Koláčka, Marka Čmejlu, Jiřího Diviše, Oldřicha Klimeckého a Petra Krause. Jméno šestaosmdesátiletého Belgičana de Groota je u nás téměř zapomenuté a navíc jde o pachatele s nejmenším dílem viny – a také s nejnižším trestem.
Jenomže ve skutečnosti je právě tento Belgičan nakonec možná nejzajímavější postavou celé kauzy.
De Groote v Bellinzoně vyvázl jako jediný z žalovaných jen s peněžitým trestem. Má splácet 230 švýcarských franků denně po dobu 330 dnů, s podmínkou na dva roky. Bývalý výkonný šéf Mezinárodního měnového fondu (v letech 1973 až 1994) a Světové banky (1975 až 1991) pro Belgii se provinil hlavně tím, že při divoké privatizaci Mostecké uhelné propůjčil své jméno investiční firmě Appian Group, jež důlní firmu ovládla. Soud ho uznal vinným jen z podvodu, osvobodil jej z praní špinavých peněz a z porušování povinností při správě cizího majetku.
Jenomže de Grootova účast v této kauze nemusí být náhodná. Instituce, v nichž tento muž téměř dvacet let zastával vysokou pozici, totiž stály u zrodu české privatizace a ovlivňovaly její základní mechanismy. Ty nebyly zpočátku právě dokonalé – a právě z jejich nedokonalosti později bývalý manažer MMF a Světové banky a jeho partneři z Appianu profitovali.
Kořeny v počátcích 90. let
Mosteckou uhelnou se podařilo firmě Appian ovládnout v letech 1998 a 1999 díky tomu, že pro to byly nastavené dobré podmínky ze strany státu.
Především se podle privatizačního projektu z počátku 90. let stát vzdal majoritního podílu v těžebních firmách (týkalo se to i ostravských dolů OKD, jež byly divoce zprivatizovány za zády státu ve stejné době). Stát si podle privatizačního projektu podržel v Mostecké jen 46 procent akcií, zbytek šel do kuponové privatizace a hornickým obcím. Bylo jen otázkou času, než soukromí investoři z trhu skoupí majoritní podíl a firmu ovládnou. A dále: pozice minoritních akcionářů byla tehdy ve firmách slabá, ochrana jejich zájmů nefungovala, dohled nad trhem se teprve rodil. Ve druhé půli 90. let zákonodárci „žraloky“ klopotně doháněli a až se zpožděním nastavovali pro trh férová pravidla.
Příčina byla v tom, že český privatizační systém byl nastaven v obrovském spěchu. Nedostatky byly nevyhnutelné, šlo o daň za rychlost privatizace. A na té měly svůj podíl i mezinárodní finanční instituce, v nichž měl v té době vlivnou pozici právě de Groote.
Připomeňme, jak se privatizační mechanismy rodily: Počátkem 90. let se u nás střetávaly dvě koncepce přechodu od socialismu k tržní ekonomice. První, ražená Václavem Klausem (a také Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem), navrhovala privatizovat co nejrychleji co největší počet státních firem. Druhá skupina ekonomů, reprezentovaná Valtrem Komárkem, žádala postupovat obezřetně, rozložit privatizaci na delší období a předem zavádět propracovaný zákonný a regulatorní rámec.
Washingtonské finanční instituce do debaty aktivně vstupovaly. Hned po pádu socialismu v Československu přislíbily zemi půjčky na transformaci ekonomiky, žádaly ale rychlý přechod k tržnímu hospodářství, liberalizaci trhu, privatizaci, modernizaci firem a restriktivní státní výdajovou politiku.
„Jsme pod přísnou kontrolou Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, které garantují půjčkami ekonomickou reformu včetně konvertibility měny – ovšem jen dodržíme-li přísné podmínky," prohlásil v únoru 1991 v České národní radě (jedna z komor tehdejšího parlamentu) premiér Petr Pithart. A upřesnil: "Do července máme v aukci nabídnout 13 tisíc provozů, do konce roku dalších 20 tisíc. Do léta založit fond národního jmění, připravit stovky privatizačních projektů, rozdělit podniky na ty, které budou privatizovány, a na ty, které se zlikvidují. Mimo jiné se má 350 životaschopných podniků přeměnit na akciové společnosti."
Jak známo, zvítězila Klausova „šoková terapie“, tedy blesková privatizace, k jejímuž provedení posloužila originální kuponová metoda. Tedy cesta, kterou podporovaly mezinárodní finanční instituce. Ty nakonec „šokovou“ transformaci také finančně podpořily: už v červnu 1991 schválila Světová banka tehdejší ČSFR první úvěr ve výši 450 milionů dolarů na přechod hospodářství k trhu, její dceřiná firma IMF pak u nás financovala řadu soukromých projektů, američtí poradci se podíleli také na samotné přípravě privatizačních projektů.
Během tří let se podařilo odstátnit většinu domácích podniků. V nedokonalém právním prostředí se ale zároveň rodil fenomén tunelování zprivatizovaných firem: řadu z nich rychle ovládli investiční žraloci, protože při vlastnictví rozptýleném mezi stovky kuponových investorů k tomu stačilo shromáždit jen malý akciový podíl. Ti pak za asistence spřáteleného managementu ve firmách hospodařili na úkor menšinových akcionářů.
Přesně to se odehrálo v Mostecké uhelné, kde se v roli bezmocného minoritního podílníka octl stát. Paradoxní je, že jedním z mužů, kteří z toho profitovali, byl i Jacques de Groote, bývalý vysoce postavený manažer institucí, jež stály u zrodu tohoto systému.
Mocný finančník
Podle Erika Toussainta, který de Grootovu roli v kauze Mostecká popsal v několika článcích publikovaných na webu nevládního mezinárodního sdružení CADTM (bojuje proti zadlužování zemí třetího světa a kritizuje Světovou banku i MMF), byl belgický finančník počátkem 90. let, kdy se rodily základní principy české privatizace, figurou se skutečně silným vlivem. Ve Světové bance a Mezinárodním měnovém fondu předsedal skupině zemí reprezentovaných Belgií. Na konci jeho mandátu do této skupiny spadala i Česká republika, Slovensko, Slovinsko, Rakousko, Lucembursko, Turecko, Bělorusko, Maďarsko a Kazachstán. Skupina, kterou de Groote zastupoval, disponovala ve Světové bance pěti procenty hlasovacích práv. „Měla tak větší sílu než například Francie, Británie, Čína či Indie,“ podotýká Toussaint.
K privatizaci jedné z největších českých firem se de Groote dostal čtyři roky po skončení svého mandátu v manažerském křesle MMF díky svému renomé z předchozí kariéry. Koláček, Diviš a spol. potřebovali přesně takovou mezinárodně proslulou osobnost, protože s její pomocí chtěli vzbudit zdání, že Mosteckou uhelnou začíná kontrolovat renomovaná zahraniční firma.
V České republice se bývalý šéf MMF v roli soukromého byznysmena poprvé objevil v květnu 1998. Vystupoval už jako generální ředitel investiční skupiny Appian Group, jež jeho ústy oznámila, že skoupila majoritu v Mostecké uhelné – 49,5 procenta akcií – a přebírá ve firmě kontrolu.
De Groote vystupoval jako šéf zavedené americké společnosti. A právě to byl podvod: skutečný americký Appian se totiž nedlouho před vznikem „mosteckého“ Appianu přejmenoval a s de Grootovou firmou neměl nic společného. De Grootův Appian byl ve skutečnosti registrován ve švýcarském Fribourghu. Vznikl kvůli mostecké operaci, nestáli za ním žádní Američani, ale Čechošvýcar Jiří Diviš a další čeští společníci.
Po podrobnostech kolem Appianu tehdy v Česku nikdo moc nepátral. Je sice pravda, že už tehdy se ozývala varování a pochybnosti o identitě vlastníků Appianu, nikdo jim ale nepřikládal velkou pozornost. Mimo jiné i proto, že v čele firmy stál de Groote, někdejší profesor univerzit v Lovani a v Lille, bývalý šéf Světové banky a MMF, nositel státních řádů a vyznamenání nasbíraných v Belgii, Nizozemsku, Rakousku, Lucembursku či Maďarsku, člen správní rady nadace belgického krále Baudouina, prostě mezinárodně uznávaný ekonom.
Byl to právě de Groote, kdo začal vyjednávat s tehdejší vládou Miloše Zemana o odkoupení zbývajícího státního podílu v Mostecké uhelné, kterou nakonec Appian získal za směšnou cenu 650 milionů korun. Když Zeman loni před švýcarskými vyšetřovateli vysvětloval, jak se vláda nechala Appianem tak ošálit, řekl, že Appianu věřil, protože „pokud je ve spojení s nějakou firmou bývalý šéf MMF, je to jedno z nejlepších doporučení, která taková firma může mít.“
Podle důkazů shromážděných švýcarskými vyšetřovateli pomohla Appianu v jednání s českými vládami asistujícími při privatizaci Mostecké uhelné s velkou pravděpodobností také korupce. S uplácením českých politiků však sám de Groote nemusel mít nic společného, jeho hlavní úlohou bylo „zdobit“ Appian.
De Groote jako rozbuška
Belgický finančník sehrál v kauze Mostecké ještě jednu důležitou roli. Právě díky němu se před osmi lety vyšetřování případu ve Švýcarsku rozjelo.
De Groote se v roce 2004 dostal do sporu se svým obchodním partnerem, šéfem švýcarské firmy CAASA Alainem Aboudharamem. Střetli se o půl milionu dolarů, jež Aboudharam de Grootovi údajně půjčil. Aboudharam se zřejmě pokusil partnera vydírat, snažil se dostat peníze i z jeho Appianu, a když neuspěl, předal informace o de Grootových finančních transakcích úřadům v USA a ve Švýcarsku. Obvinil jej, že pere nezákonně získané špinavé peníze.
Zatímco Američany udání nezaujalo, Švýcaři zahájili vyšetřování de Groota v červnu 2005 a v roce 2007 rozšířili svůj záběr i na Čechošvýcara Diviše a postupně další české partnery. Nakonec zkoumali řetězce jejich obchodů plných šest let. Případu se věnovali celkem tři federální prokurátoři, kteří postupně identifikovali na 60 kastlíkových firem registrovaných ve švýcarském Fribourghu, v Lichtenštejnsku, na Kypru, na ostrově Man a v dalších daňových rájích.
Eric Toussaint zmiňuje v článku na webu CADTM.org jeden zajímavý detail: když Aboudharam předával úřadům informace o de Grootových příjmech, zmiňoval i platby, jež de Groote inkasoval od Aboudharamovy firmy. Šlo mimo jiné o odměnu za pomoc při snižování daňových závazků české firmy Škodaexport, na níž byl Aboudharam zainteresován. De Groote také podle Toussainta svou intervencí pomohl Škodaexportu k velkému kontraktu na stavbu produktovodu v Indii. „De Groote prodával svůj vliv,“ shrnuje Toussaint.
Léta ve střetu zájmů
Belgický finančník svůj vliv zřejmě prodával po většinu kariéry. V roce 1990 o něm zveřejnil rozsáhlý článek Wall Street Journal. Deník popisuje, jak si de Groote v 80. letech v pozici šéfa MMF a Světové banky ve velkém půjčoval peníze od belgických byznysmenů podnikajících v africkém Kongu a Rwandě. Do těchto zemí přitom směrovaly MMF a Světová banka velké půjčky na projekty, na nichž profitovaly západoevropské firmy. De Groote podle článku také ovlivňoval makroekonomické kroky afrických vlád, z nichž pak těžili byznysmeni, od nichž sám čerpal obří půjčky.
Deník upozornil, že de Groote byl řadu let ekonomickým poradcem konžského diktátora Mobutua Sese Seka, který ze štědrosti MMF osobně silně profitoval. Už tehdy byl šéf MMF v podezření, že bral peníze i od Mobutuova režimu, jemuž například v roce 1982 pomáhal narovnat roztržku s MMF. A v závěru své kariéry u MMF de Groote čelil opakovanému podezření z vážných střetů zájmu.
Účast na projektu Appianu a Mostecké uhelné tak vlastně zapadá do de Grootovy celoživotní kariéry.
Zuzana Kubátová
Úvodní foto: Repro z České televize
