Zahraničí – K tomu, aby lidé jednoho národu odpustili druhému, že je nebo jejich předky kdysi zabíjel a ponižoval, jsou zapotřebí dvě věci.

První je čas, druhou lítost a smířlivá gesta z té strany, ze které zlo vzešlo. Německý prezident Joachim Gauck se v Lidicích setkal s těmi, kteří vypálení vesnice před sedmdesáti lety přežili.

Takové momenty zanechávají důležitý otisk pro budoucnost.

Více než čtyřicet let stará fotografie západoněmeckého kancléře Willyho Brandta je dodnes symbolem polsko-německého usmíření a přitom vůbec nepotřebuje žádný komentář. Brandt 7. prosince 1970 klesl na kolena před památníkem obětem potlačení povstání ve varšavském ghettu.

Tahle jediná fotografie dokázala pozměnit pohled Poláků na Němce.

Druhým podobně historickým momentem byla společná polsko-německá mše, sloužená za účasti kancléře Helmuta Kohla a polského premiéra Tadeusze Mazovieckého v listopadu 1989 v městečku Krzyzowa, které bylo do roku 1945 před posunutím hranic německým Kreisau. Ve zkratce tato událost sdělovala, že otázka hranic je uzavřená a oba národy se nebudou vracet do temné minulosti.

Kohl si rovněž dokázal získat Izraelce návštěvou památníku holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě, kde si v roce 1995 prohlédl i vagón, kterým byli deportovaní Židé odváženi do vyhlazovacích táborů.

„Člověk tady cítí hanbu nad tím, co bylo spácháno na nevinných lidech jménem Německa,“ prohlásil tehdy kancléř, na což Izraelci dodnes vzpomínají.

Ono pro současné Němce a všechny jejich poválečné generace to není vůbec jednoduché. Co my vlastně víme o tom, jaké pocity mají, když všude v zahraničí vidí památníky a pomníky obětem války, kterou začala jejich armáda.

O tom, jaké to je, sledovat neustále nové a nové válečné filmy, kde se vše točí kolem německých zločinů.

Člověk se neubrání tomu, mít pochopení pro hněv Helmuta Kohla, který v roce 1994 nebyl pozván na oslavy padesátého výročí vylodění Spojenců v Normandii. Reprezentoval přece jiné Německo, které svým způsobem bylo také v roce 1945 osvobozeno…

Německá gesta by měla být oceněna i na pozadí toho, že představitelé jiných států jsou podstatně zdrženlivější. Rusko kupříkladu odsoudilo masakr v Katyni i invazi do Československa v roce 1968, ale zapamatovatelná smířlivá, upřímně míněná slova nebo činy, které by obyvatelům postižených zemí pomohly kapitoly s těmito křivdami jednou provždy uzavřít, se nekonají.

Japonsko se za své zločiny v Asii během druhé světové války dokonce odmítá jakkoliv omlouvat, což zůstává příčinou výrazné neobliby, které se tento národ „těší“ v Číně a dalších zemích kontinentu.

Fotografie Gaucka v Lidicích z 10. října 2012 by neměla chybět v budoucích českých učebnicích dějepisu.