Inside Sport – Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Milan Baroš, Vladimír Šmicer, Tomáš Ujfaluši… Ne, takovou generaci teď nemáme, musíme počkat, až se zase narodí, slýcháme často, třeba i z úst Miroslava Pelty. A to je v českém fotbale hlava nejpomazanější.
„Rodí teď snad české matky horší syny?“ směje se ale Karel Brückner, kouč semifinalistů Eura 2004. Moc dobře ví, že náhoda může vyčarovat skvělého jedince, nikoli zázračné mužstvo či generaci.
Tajemství „dynastie“ spočívá v chytrém systému se správnou metodikou. Ale začít musíte už ve chvíli, kdy je těm klukům pět šest let. Postupem času pak ty nejlepší z nich protáhnout jedním sítem za druhým. Nakonec pak vyvolení dokráčejí ze základny až na vrchol pyramidy.
Na socialistické Československo se šedivými sídlišti, pionýrskými šátky a výjezdními doložkami není vskutku radno vzpomínat s nostalgií, většina věcí v něm nefungovala, ale jedna přece: ona zmiňovaná pyramida.
Systému se říkalo TSM, tréninková střediska mládeže. Ta kromě fotbalistů jmenovaných v úvodu článku vychovala třeba i naganskou hokejovou generaci s Jágrem, Strakou, Ručinským a dalšími. I za nimi zeje díra bez pokračovatelů…
„Téesemka“ se totiž po listopadu 1989 rozmetala. A pak trvalo zhruba deset let, než se přišlo na to, že systém „ať se každý klub postará sám, jak umí“ v Česku úplně nefunguje.
Načež se začala budovat Sportovní centra mládeže (SCM) pro kluky v kategorii 16 až 19 let a Sportovní střediska mládeže (SpSM) pro žáky ve věku 12 až 15 let. „Já tenkrát navrhoval, aby se vybralo pět šest nejlepších klubů a aby se tam všechny finanční prostředky koncentrovaly. Jenže byla taková rovnostářská doba, a těch center se tehdy nasekalo asi sedmdesát,“ mrzí dodnes Dušana Fitzela, technického ředitele fotbalové asociace.
Teď je Fitzel pravou rukou Pavla Vrby a společně chystají završení celé pyramidy. „FAČR chce zřídit akademie, což bude po sportovních třídách a centrech nejvyšší úroveň pro věkovou kategorii 12 až 21 let. Tam už by pyramida měla ústit do excelentní kvality,“ říká Fitzel o tom, co se chystá.
Jenže mezitím, v jiné galaxii, konkrétně za Rozvadovem, se už dávno začaly dít věci nevídané…
Mesut Özil, Lukas Podolski, Sami Khedira, Jerome Boateng… Ten, kdo fotbal nesleduje, na první poslech těžko rozluští, že mluvíme o hvězdách německé fotbalové reprezentace.
Koncentrace na děti přistěhovalců, na kluky s „rychlými“ svalovými vlákny a velkou touhou prosadit se v majoritní společnosti, ale nebyla jedinou ingrediencí německého fotbalového zázraku. Tou druhou byl okopírovaný systém výchovy Made in Czechoslovakia.
„Sehr gut,“ kýval někdy před 30 lety na Strahově pochvalně hlavou Klaus Sammer, tehdy trenér Dynama Drážďany, když zjišťoval, jak se v Československu daří opakovaně vychovávat Viktory, Panenky, Veselé, Vízky a další esa, co by zářila na těch nejslovutnějších fotbalových adresách, nebýt železné opony. Přes ni tehdy soudruzi pouštěli jen zasloužilé vysloužilce, aby si něco přivydělali na důchod.
Sám Sammer měl tenkrát doma šikovného kluka, s vlasy jako oheň. Matthias pak v roce 1996 získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy. A i když se mu míče odrážely od hlavy jak od kladiva, za lebeční kostí pracoval mozek, jenž údery balonu nijak neutrpěl. Naopak.
V roli technického ředitele Německého fotbalového svazu vybrousil Sammer k dokonalosti proces, kterým západní soused totálně změnil svoji fotbalovou „doktrínu“. Výbuch na Euru 2000 a pohled na tristní výsledky mládežnických reprezentací přiměl Němce k tomu, aby si zkraje tisíciletí řekli: Takhle už to asi dál nepůjde. A místo navzpíraných tun železa a naběhaných maratonů vsadili na rychlost.
Sammer doladil systém i podle toho, co mu poradil táta. A zdroje své inspirace vůbec nezastírá. „Systém sportovní výchovy mládeže v NDR i v tehdejším Československu fungoval velmi dobře, šlo se tam krok za krokem. Ve východních zemích fungovala v minulosti mnohem profesionálnější a systematičtější struktura. Vývoj hráče směřoval odněkud někam, cíleně. Dnes už málokdo chápe, že systematičnost vyžaduje čas. Řekněme deset let, než přijdou skutečné úspěchy,“ říká Sammer.
Ten německým profesionálním klubům předepsal přísná pravidla: povinnost zřizovat mládežnické akademie s příslušným množstvím tréninkových ploch a vysokým počtem kvalifikovaných trenérů.
Něco podobného už v posledních letech běží i v Belgii či Rakousku. A celý příběh se pomalu vrací i tam, kde vlastně začal, tedy do Česka.
Dominik Mašek, Stefan Simič, Václav Černý, Roman Macek… To jsou jména nejlepších českých dorostenců současnosti. Ten první ale působí v akademii Hamburku, druhý v AC Milán, třetí v Ajaxu Amsterdam a čtvrtý v Juventusu Turín.
„To je asi zřejmý důkaz toho, že v zahraničí to pořád dělají líp,“ míní hráčský agent Viktor Kolář.
„Jestli mají ti kluci pro svůj sportovní růst v cizině lepší podmínky? Ano, pokud vidíme materiální podmínky jako prioritu,“ říká Jaroslav Hřebík, sportovní ředitel Sparty. „Ale z hlediska mentálního vývoje a psychických požadavků je situace opačná. Většinou odcházejí jako nezralí jedinci. A tomu také odpovídá úspěšnost jejich uplatnění. Statistika je výmluvná…“ upozorňuje na to, že po velmi brzkém odchodu do ciziny se do reprezentace dostali vlastně jen David Jarolím a Jaroslav Plašil. Desítky dalších talentů venku povadly.
Aby se to nedělo, chce teď český fotbal vybudovat své vlastní akademie. Fitzelova představa o podmínkách, jež budou splňovat, je jasná: „Profesionální trenéři ve všech věkových třídách, minimálně čtyři hrací plochy v jednom areálu, z toho alespoň tři travnaté, posilovna a regenerace. A to všechno spojené se školou a ubytovnou pro ty kluky, všechno komplexně propojené.“
Systém by se mohl spustit od roku 2015, v první fázi by podle Fitzela splnilo podmínky asi 6 - 7 klubů. Ve finále by akademií nemělo být víc než 18. Mezi ně by se dělilo zhruba 30 milionů korun, třetina částky, kterou FAČR získá jako svůj podíl z peněz, jimiž sázkové kanceláře přispívají na český sport. Po úpravě loterijního zákona totiž mohou část své daňové zátěže poslat nikoli státu, ale na konto ČOV. Sazka, Tipsport a Chance už slíbily 320 milionů korun.
„Co se týče rozvrstvení po republice, tak mimo Prahy, kde by mohly být i dvě, vidím jednu akademii na kraj jako dostačující,“ říká Petr Janoušek, šéf tréninkového centra Sparty.
Eden Hazard, Vincent Kompany, Romelu Lukaku, Axel Witsel… To je skvělý tým, který právě dozrál Belgii a dost možná v létě zazáří na MS. I Česko sleduje tamní recept, jen má kapku zpoždění. „Zavedli jsme přesně to, co změnili v Belgii: Malí kluci hrají jen na čtvrtku hřiště ve složení 4 + brankář. Pak mají mnohem víc dotyků s míčem a víc akcí před vlastní i soupeřovou brankou. My jsme teď ale ve čtvrtém pátém roce toho systému, přibližně za 7 let by se to mohlo projevit. I Belgičané si museli zhruba 13 let počkat, než sklidili ovoce. To prostě neuspěcháte,“ usmívá se Fitzel.
Luděk Mádl
