Analýza - Přesvědčit Ústavní soud, aby se amnestií vůbec zabýval. Takový je hlavní záměr právníků, kteří sepsali pro třicet senátorů návrh na zrušení druhého článku prezidentova rozhodnutí o amnestii z prvního ledna.

Mezi klíčové argumenty, že rozhodnutí o amnestii je právní předpis, patří připomínka verdiktu z podzimu 2009, kdy Ústavní soud zrušil na návrh poslance Melčáka prezidentovo rozhodnutí vyhlásit předčasné parlamentní volby.

Insider má celý dokument návrhu k dispozici.

Nezapomeňte na Melčáka

Senátoři potřebují soudce přesvědčit, že se amnestie může označit za právní předpis. V takovém případě patří k agendě Ústavního soudu.

Proto ve své stížnosti připomínají: „K obdobnému závěru, že rozhodnutí prezidenta republiky normativní povahy kontrasignované předsedou vlády je nutno považovat za právní předpis, dospěl Ústavní soud v případě rozhodnutí o vyhlášení voleb v kauze Melčák,“ stojí v návrhu na zrušení části amnestie.

Poslanec Miloš Melčák si v roce 2009 stěžoval, že prezident vyhlásil předčasné volby podle narychlo schváleného ústavního zákona. Ústavní soudci mu tehdy dali za pravdu, že předčasné volby poškodí jeho právo vykonávat čtyřletou poslaneckou funkci. Nevadilo jim přitom, že prezident volby nevyhlašuje zákonem.

Stejné to je v případě amnestie, dokazují právníci v čele s Hanou Marvanovou v první polovině senátorského návrhu na zrušení druhého článku.

Vypočítávají celkem čtyři základní vlastnosti, které amnestie sdílí s ostatními právními předpisy. Především je „závazná“ a stává se součástí právního řádu. Vedle toho vykazuje „formální určitost“, protože se zveřejňuje ve Sbírce zákonů. Za třetí se netýká jednotlivých případů, ale vymezuje pouze „obecně“, koho se týká. Nakonec je amnestie „vynutitelná“ a soudy se podle ní musí řídit.

Podvody, tunely, konkurzy

Návrh na zrušení amnestie – právního předpisu se týká pouze druhého článku prezidentské amnestie, který je podle právníků v čele s Marvanovou protiústavní. Zastavuje trestní stíhání v případech, kde justice po osmi letech nedospěla ke konečnému verdiktu, a přitom týká „nejzávažnějších úmyslných trestných činů proti majetku a nejzávažnějších trestných činů hospodářských“.

Stížnost vypočítává některé z nich: krádež, zpronevěra, porušení povinností při správě cizího majetku, poškození věřitele, zvýhodnění věřitele, zneužití informace a postavení v obchodním styku, pletichy v insolvenčním řízení, při veřejné soutěži a při veřejné dražbě.

Vesměs jde o úmyslné trestné činy se sazbou do deseti let, při kterých mohla být způsobena škoda nebo získán prospěch neomezeně velkého rozsahu.

Amnestií poškodil prezident oběti v nebývale velkém počtu a celkově s několikasetmiliardovou škodou těchto trestných činů. Lidé okradení o svůj majetek při podvodech v bankách, fondech či při stavebních projektech teď budou s mnohem většími obtížemi bojovat o návrat svého majetku, pokud to vůbec bude reálně možné.

Pět článků ústavy

Tím amnestie porušila první článek ústavy, podle kterého „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka“. Porušeny byly i články 2, 11, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, podle kterých je možné „uplatňovat státní moc jen případech a mezích stanovených zákonem“ a které chrání právo občanů na majetek a na spravedlivý proces, jakož i legitimní očekávání domoci se svého majetku.

Stížnost odmítá tvrzení obhájců amnestie, podle kterého je ústavní právo na spravedlivý proces upíráno spíše obviněným v případech, jejichž vyšetřování trvá už přes osm let.

Senátorští právníci se odvolávají na verdikt Ústavního soudu z roku 2009, podle kterého „nepotrestání pachatelů závažné majetkové, finanční a hospodářské kriminality s odkazem na protiústavní prodlevy v trestním řízení by mohlo vést k celkovému podlomení důvěry občanů v demokratický právní stát“.

Poslední pojistka

Stížnost nakonec dokazuje, že zrušit amnestii není něčím zcela převratným. Mezinárodní soudy totiž ignorují amnestie, pokud odpouštějí trestné činy porušující základní práva občanů v tak masivním měřítku.  Není přitom důvod, aby se této praxe nedržela i Česká republika.

„Pokud by se opakoval případ, jako byla amnestie prezidenta československého státu ze dne 7. 10. 1938, kdy byli amnestováni Němci a Maďaři, kteří páchali trestné činy proti československému státu, nepochybujeme o tom, že by Ústavní soud musel takovou amnestii zrušit jako protiústavní,“ spekulují právníci.

Zrušit druhý článek amnestie je přitom podle nich nezbytné. „Při vyhlášení amnestie selhala ústavní pojistka v podobě kontrasignace předsedy vlády. V takovém případě zbývá jediná pojistka ústavnosti a ochrany principů demokratického právního státu, a to Ústavní soud,“ dodávají právníci s tím, že demokratický právní stát má povinnost zabránit „masivnímu porušení základních práv  a svobod občanů“.

Zrušení amnestie prý nezkomplikuje práci trestních soudů ani státních zástupců, kteří se mohou řídit podle platných ustanovení trestního řádu. Trestní stíhání může dále pokračovat, pokud bude právě zrušen druhý článek amnestie. Nebude to ovšem možné v případech, kde soudy už pravomocně rozhodly, že se na ně může amnestie použít.

Petr Holub