Čtení na víkend – V třiadevadesáti letech zemřel tento týden Čestmír Císař. Jak psala většina médií, jeden ze symbolů roku 1968 či jeden z mužů pražského jara.
Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy zastihla Císaře ve funkcích tajemníka Ústředního výboru KSČ a také předsedy České národní rady, která vznikla na základě zákona o federalizaci.
Shodou okolností se tento muž stal v očích tehdejšího sovětského vedení zosobněním toho nejhoršího, co reprezentovalo československý obrodný proces a ohrožovalo vedoucí postavení Moskvy ve východním bloku.
Císař byl řazen v Kremlu po bok nejhorších „pravičáků“, ke kterým patřili kromě něj hlavně autor ekonomické reformy Ota Šik a předseda Ústředního výboru Národní fronty František Kriegel.
A všechno se to točilo kolem jedné přednášky, kterou pronesl Císař na jaře 1968 u příležitosti stopadesátého výročí narození Karla Marxe. Pronesl větu, která i v československých uvolněných poměrech zněla kacířsky. Že leninismus je BOHUŽEL jedinou povolenou interpretací marxismu a že je to ke škodě věci.
Brežněv: Císař musí odejít
Tato slova se samozřejmě dostala do Moskvy a vysloužila mu nesmiřitelné nepřátelství Brežněva a spol. Když sovětská a československá delegace jednaly na přelomu července a srpna 1968 na nádraží v Čierné nad Tisou, Brežněv měl na Dubčeka dva zásadní kádrové požadavky. Kriegel a Císař jako nejskalnější pravičáci musejí pryč.
Po invazi byli Dubček a někteří další českoslovenští politici násilím zavlečeni do Moskvy a při jednáních v Kremlu Brežněv neopomněl zopakovat své výtky ohledně Císaře i prezidentovi Ludvíku Svobodovi. Vyplývá to ze zápisů z těchto jednání, které získal v moskevských archivech Ústav pro soudobé dějiny.
„Co nás v Čierné povzbudilo? Že jste se zúčastnil debaty a že ve vaší přítomnosti dávali své slovo a my jsme uvěřili víc vám než Smrkovskému. Dali nám slovo, že uspořádají plénum a odstaví Císaře. Ať jde do Národního shromáždění, ale tajemníkem UV by být neměl,“ rozhořčoval se podle zápisu Brežněv.
Z archivů vyplývá, že Sověti delší dobu apelovali na odstavení Císaře. Ještě na jaře 1968 poslal do Moskvy depeši rada velvyslanectví SSSR v Praze Ivan Prasolov. Uvádí v ní na základě svých kontaktů v ČSSR, že „Císaře ani není možné nazývat revizionistou, jeho cílem je restaurace kapitalismu.“
V červenci hovořil mezi čtyřma očima s Dubčekem sovětský velvyslanec v Praze Červoněnko. Řekl mu: „Kriegel, Císař a Šik působí organizovaně za vašimi zády. Pokud budete pod jejich vlivem, nemůžete se opřít o dobré soudruhy a Sovětský svaz.“
A čo vy, Česi?
Císařovi se paradoxně podařilo v noci z 21. na 22. srpen uniknout sovětskému zatčení. Skrýval se několik dní u kamaráda na chatě v Kersku, v osadě známé díky Bohumilu Hrabalovi.
Z funkcí byl později postupně odvoláván a nakonec i vyloučen ze strany. V dubnu 1969 ale ještě hlasoval pro zvolení Gustáva Husáka prvním tajemníkem strany, protože se domníval, že to může být ku prospěchu.
V knize svých pamětí, která má 1200 stran, vylíčil své vystřízlivění na základě rozhovoru s Husákem v květnu 1969.
„Neměl jsem příjemný pocit, který ještě přituhl, když se pojednou obrátil Husák ke mně s otázkou: A čo vy, Česi? Nečekal na mou odpověď a začal rozpřádat své pohledy na české povahové vlastnosti, s nimiž počítá ve své politice. Chvílemi byl ironický až zlomyslný, zvláště když vzpomněl, že ho Češi posadili na devět let do vězení. Vládnout Čechům však nepovažoval za natolik složitou záležitost, stačí prý využít jejich národního zvyku dobře se najíst a popít. Proto jim slíbí na každý den litr mléka a kilo strdí, aby se starali o své a nefušovali do politického řemesla. Pár zdivočelých intelektuálů sice občas předvádí veřejnou exhibici svého elitářství, většina Čechů však je nevýbojná a spokojí se s málem, ale to málo musí být jisté. A o to právě jde, to je připraven Čechům zajistit.“
Pochvala Slánského ve špatnou chvíli
Císařův životní příběh do značné míry reprezentuje cestu, kterou ve dvacátém století prošla řada českých intelektuálů, kteří vyrůstali a dospívali za první republiky či protektorátu a po skončení války hledali naději na lepší budoucnost na levici a na Východě.
O dvě desetiletí později se pokoušeli nahradit stalinský systém „socialismem s lidskou tváří“.
„Celé mé mládí nedovolilo, abych se dostal někam napravo… Pocházím z rodiny havířů, otec byl malíř-lakýrník, a tak jsem byl obklopen velice skromným prostředím. Pamatuji duchcovský viadukt, kde se střílelo do dělníků, v naší obci existovala jenom levice,“ řekl před pěti lety v jednom z posledních rozhovorů časopisu Nová rodina.
Do strany vstoupil v roce 1945. Pracoval v ideologickém oddělení ústředního výboru, kde nebylo místo pro jiné než pravověrné soudruhy. Jeho kolega Zdeněk Mlynář ho nazval „přesvědčeným, ale vzdělaným stalinistou“.
Měl ale také smůlu. Do novin napsal oslavnou recenzi na spisy Rudolfa Slánského. Krátce před tím, než byl Slánský zatčen a později popraven. Několik let pracoval v teoretickém stranickém časopisu Nová mysl a v roce 1963 mu prezident Antonín Novotný nabídl funkci ministra školství a kultury.
Ačkoliv se Císař vždy prezentoval jako zásadní odpůrce Novotného z liberálních pozic, původně byl Novotného chráněncem. To se změnilo podle Mlynáře v roce 1965. Studentského majálesu v Praze, jehož průběh vedení KSČ vyhodnotilo jako protistranický a protisocialistický, se zúčastnila i Císařova dcera.
To ho stálo ministerské křeslo a odsunuli ho na post velvyslance do Rumunska. Získal si tím ale podporu studentů a také části kulturní obce. Když se po pádu Novotného vrátil už za Dubčeka do Prahy, provázela ho pověst demokrata a liberála.
Císař na Hrad
Proto jej část studentů prosazovala za prezidenta, i když ve straně to nikdo nebral vážně. Nápisy a pokřiky „Císař na Hrad!“ ale každopádně k pražskému jaru neodmyslitelně patří.
Císař skutečně vystupoval opakovaně a veřejně jako obhájce svobody tisku, což byla další věc, kterou mu v Moskvě zazlívali. Jestli něco sovětští vůdci nechápali, tak to, že se strana vzdává kontroly nad médii jako jedním ze základních prostředků k vykonávání moci.
Za normalizace Čestmír Císař pracoval v památkové péči. Nepodepsal Chartu 77, až na konci osmdesátých let stál u vzniku organizace Obroda, která se snažila oprášit myšlenky pražského jara.
V prosinci 1989 jej Socialistický svaz mládeže (SSM) navrhl na prezidenta, ale proti Havlovi neměl šanci a názor SSM zajímal jen málokoho. Krátce se ještě uchytil jako zástupce Československa při Radě Evropy, ale jinak dopadl podobně jako jeho druhové z osmašedesátého. Kvůli pokročilejšímu věku a změněné politické atmosféře, naprosto odlišné od druhé poloviny šedesátých let, už neměli šanci.
Byl jedním z posledních žijících pamětníků roku 1968 z řad nejvyšších funkcionářů. Vlastně už nyní žijí jen čtyři. Lubomír Štrougal, Vasil Bilak, Miloš Jakeš a z tábora reformistů jako jediný třiadevadesátiletý Bohumil Šimon, který se výrazně podílel v dubnu 1968 na sepsání Akčního programu KSČ.
Martin Novák
