Byl tu klid. To je hlavní dojem, který si odvážím z Cannes. Na ulici se sice střílelo a z hotelového sejfu zmizely šperky, ale na filmových plátnech jsme zažili jen pár drsných násilných scén v dramatech Heli a Jen Bůh odpouští. Část publika možná šokoval i lesbický sex v realistickém snímku Život Adele, který podle komiksu Julie Maroh natočil tuniský rodák Abdellatif Kechiche. Ani reakce v kinech nebyly příliš strhující, jenom místy se skupinky příznivců a odpůrců nechaly vyhecovat k hlukové válce potlesku a pískotu (Jen Bůh odpouští).

Klidnou atmosféru dovršilo i včerejší udílení cen, kdy porota vedená Stevenem Spielbergem přiřkla vítězství právě Životu Adele, který se krátce předtím stal i favoritem všech tabulek a hodnocení filmových kritiků.

Festival proslulý excesy tentokrát nezaznamenal jediný filmařský skandál, jako kdyby si všichni uvědomovali, že můžou být hlavně rádi, že už/ještě neprší. Tenhle zvláštní pocit byl cítit i na bulváru Croisette. V předkrizových letech se tu fasády hotelů prohýbaly pod bohatými a drahými poutači na velkolepé americké trháky. Letos jsme si museli vystačit jenom s digitální cedulí, která odpočítávala čas zbývající do premiéry Světové války Z s Bradem Pittem, a se dvěma obřími, ovšem nepohyblivými sochami příšerek z Univerzity pro příšerky.

Byl to prostě klidný rok, který nakonec charakterizovala spíš vyšší úroveň soutěžních filmů, než je obvyklé. V tomto ohledu Cannes rozhodně splnilo svou roli největšího filmového svátku roku.

Šimon Šafránek