Praha - Ocenění Česká astronomická fotografie měsíce září získal snímek souhvězdí Labutě, jehož pořízení bylo opravdu pořádně pracné. Jeho autor, Jan Hovad z Červeného Kostelce, si už v dubnu propočítal kompozici celkové mozaiky, a pak začal svůj dalekohled a připojený fotoaparát zaměřovat na její jednotlivé části.
Prakticky každou letní jasnou noc v následujícím půlroce, tedy až do září, strávil pod hvězdnou oblohou. Po téměř čtyřicet šest hodin čistého fotografického času nutil fotony přicházející od hvězd a mlhovin v souhvězdí Labutě dopadat na čip fotoaparátu.
"Z dvaceti devíti individuálních snímků pak po mnoha dalších hodinách sesazování, kalibrace a barevných korekcí vytvořil tento úžasný snímek," hodnotí Marcel Bělík z hvězdárny v Úpici, který je členem poroty soutěže vyhlašované Českou astronomickou společností.
Oblast, v níž se rodí hvězdy
Na výsledném snímku jako by se nepatrně pootevřela tajná dvířka do temného pohádkového pekla prosvíceného rudými mihotavými plameny žhavých ohňů. Zde na obloze však místo plamenů září ionizovaný vodík, který protkán cáry temných neprůhledných mlhovin vytváří bizardní tvary Severní Ameriky, Pelikána a dalších snad již nepojmenovatelných útvarů.
Samotná mlhovina Severní Amerika, astronomicky známá jako NGC 7000, je kolébkou nových hvězd, které zde ve vzdálenosti 1500 světelných roků tlakem svého hvězdného větru rozfukují okolní plyn, a jemně tak dotvářejí modelaci temnými mlhovinami.
Pozadu nezůstává ani mlhovina Pelikán (IC 5070), která spolu se Severní Amerikou tvoří rozsáhlou pracho-plynnou hvězdotvornou oblast o průměru padesáti světelných let. Která z hvězd však způsobuje onu ionizaci, a tedy i zviditelnění vodíkových mračen, je dodnes nevysvětlenou záhadou.
Odumřelý rudý veleobr
Není to však pouze tyglík plynů a prachu prosvícených mladými hvězdami, co můžeme na snímku spatřit. Srpkovitá mlhovinka v pravé části snímku oklopuje stárnoucí a velmi horkou hvězdu WR 136. Tato hvězda, která si ještě donedávna jako rudý veleobr pomalým hvězdným větrem vytvářela okolo sebe rozsáhlou plynnou obálku, přešla na konci svého života do fáze hvězdy Wolf-Rayetovy a začala formou hvězdné vichřice rychlostí až šesti milionů kilometrů za hodinu vyfukovat svou hmotu do okolí.
A tato hmota stlačuje a zahřívá okolní plyn, který pak na obloze září jako Srpková mlhovina NGC 6888. Ta sama nebude mít dlouhého trvání a postupně se rozptýlí do prostoru, avšak hvězda sama nám připraví nejspíše ještě další podívanou. Asi za sto tisíc let překotného spalování paliva v jádru hvězdy dojde k jejímu výbuchu. Na obloze se zobrazí jako úžasný ohňostroj zvaný supernova.
Naši potomci jej budou moci sledovat ze vzdálenosti pouhých pěti tisíc světelných let.
