Praha - Svět, v němž železo samo od sebe hoří nebo svou přítomností ničí jedovaté látky, to je prostředí, o němž jednali odborníci v Praze. Člověk do něj nevidí ani okulárem mikroskopu. A přesto je místem nových ekonomických příležitostí.
Technologiím, které se zde uplatňují, se říká nanotechnologie a velikost se zde měří v jednotkách zvaných nanometry (jeden nanometr je miliontina milimetru).
Na evropské konferenci Euronanoforum v Praze vzbudil pozornost projekt čištění vody pomocí nanočástic železa, který vymyslela skupina českých odborníků. Patří totiž k těm, které nefungují jen v laboratoři, ale už i v terénu.
Malý kousek překvapuje
Hmota o malých rozměrech má jiné vlastnosti, než říkají základní učebnice fyziky nebo chemie.
"Nanočástice železa na vzduchu okamžitě reagují s kyslíkem a začnou hořet," popisuje profesor Univerzity Palackého v Olomouci Miroslav Mašláň. Je to dáno tím, že kousíčky železa o průměrné velikosti padesáti nanometrů mají relativně velkou plochu, která je vysoce reaktivní.
"Nanočástice připravujeme redukčními technologiemi ve vlastní speciální peci," říká Jiří Crhák z firmy Nanoiron v Rajhradu, která s olomouckou univerzitou spolupracuje. Nezachází do podrobností, jejich postup je světově unikátní a umožňuje, aby firma byla jedním z největších prodejců nanočástic ve světě. Jak se dá předpokládat, dodávají se ve vodním roztoku, aby nevzplanuly. Vodní prostředí je ovšem dalším originálním postupem upraveno tak, aby se v něm nanočástice neshlukovaly, a neztrácely tak své vlastnosti.
Úklid v podzemních vodách
Podstatné je, že nanočástice reagují s nebezpečnými chlorovanými uhlovodíky, které bezpečně rozkládají a ničí. Chlorované uhlovodíky se dostávají do podzemních vod zejména úniky z chemických provozů nebo ze skládek.
Stejně tak nanočástice ničí třeba starý pesticid DDT, který stále zůstává v životním prostředí, i když se už ve vyspělých zemích nepoužívá. Nebo třeba trhavinu tritol (TNT).
"V současné době testujeme využití nanočástic i při odstraňování polychlorovaných bifenylů (PCB)," dodává Miroslav Černík, docent Technické univerzity v Liberci, která se na práci nanotechnologického týmu podílí.
Nanočástice se také dokážou navázat ve vodě na těžké kovy, jako je uran, arzén, chrom či běžné železo, které se tak dají odstranit.
Zkouška i v zahradním jezírku
"Všechno jsme vyzkoušeli nejdřív v laboratoři, a dnes už ve spolupráci s komerčními firmami využíváme tyto nanočástice pro čištění podzemních vod. Dopravujeme je pomocí vrtů do hloubky až patnácti metrů," líčí docent Černík. "Výsledkem reakcí s nanočásticemi jsou oxidy železa, které se usadí na dně, jsou v přírodě běžné, takže nevadí životnímu prostředí," dodává.
V laboratoři vědci zjistili, že nanočástice nevadí ani nepatrným dafniím.
"Upravuji si doma našimi nanočásticemi jezírko na zahradě. Voda je čistá, a rybičkám a šnekům, které tam chovám, se daří dobře," dosvědčuje z praxe Jiří Crhák.
Výzkum zdaleka neskončil. Vědci zkoušejí, zda se jejich nanočástice nedají nějakým způsobem použít třeba proti bakteriím nebo proti sinicím z rekreačních nádrží. "O tom je ale předčasné mluvit, budeme teprve publikovat odborný článek," říká Miroslav Mašláň. Čímž ovšem současně připouští, že nějaké výsledky, které stojí za publikování v odborném tisku, zřejmě mají.
Takže o nanočásticích z českého nanotechnologického týmu ještě uslyšíme.
