Tiraspol/Kišiněv (Od našeho zpravodaje) - K nenápadné maringotce vede silnice kolem betonových zátarasů, pod provizorně sestavenou střechou postávají muži v uniformách.
Místo leží zhruba čtyřicet kilometrů východně od moldavské metropole Kišiněva. Není to ale stanoviště dálniční policie, ani ubytovna stavbařů nového úseku silnice, ani benzínová pumpa.
Červeno-zeleno-červená vlajka nad maringotkou mluví jasnou řečí. Jste na hraničním přechodu, vstupujete na území Podněsterské Moldavské republiky.
Státu s vlastní armádou, policií, prezidentem, televizí i měnou, který ale nikdo na světě neuznává.
Přísná kontrola
Kontrola je přísná. Jeden příslušník pohraniční policie zapisuje údaje z pasu do sešitu, další vyplňuje jiný papír a vybírá poplatek za vstup.
Další muž v uniformě kontroluje zavazadla, dokonce i kapsy. "Nějaký dárek by nebyl?" táže se poté, co všechny věci skončily před ním na stole.
Podněsterští "celníci" jsou známí tím, že za deset či dvacet dolarů cizincům nedělají problémy a ještě se na ně usmívají.
Podněsterská republika se odtrhla od Moldavska v roce 1990 v době rozpadajícího se Sovětského svazu.
Většinu místních obyvatel tvoří Rusové a Ukrajinci, kteří se báli, že rumunsky hovořící moldavská většina bude chtít republiku spojit s Rumunskem.
Spory vyvrcholily na jaře a v létě 1992 krátkou, ale velmi intenzivní válkou, při níž zahynulo přes tisíc lidí. Podněstří s pomocí ruských vojáků a kozáckých dobrovolníků uhájilo svoji samostatnost, byť za cenu mnoha zničených domů a stržených mostů přes řeku Dněstr.
Další válka asi nebude
Od krvavého konfliktu uplynulo patnáct let. Vášně poněkud opadly a další válka nehrozí. Lidé z obou stran mohou hranici bez problémů překračovat a denně tady proudí stovky automobilů, autobusů i vlaků.
V samozvané republice to ale vypadá, že se tady čas zastavil dávno před rokem 1992.
Leninovy sochy, pěticípé hvězdy, rudé vlajky se srpy a kladivy, tanky na podstavcích a nápisy pocházející ještě ze sovětské éry působí dojmem, jakoby se člověk ocitl v jakémsi zábavním parku, tematicky zaměřeném na časy komunismu a Sovětského svazu.
Ale není tomu tak. Vedení republiky se skutečně léta hlásilo k odkazu Sovětského svazu a jeho obnova byla jedním z oficiálních cílů.
Teď sice republika usiluje hlavně o nezávislost nebo připojení k Rusku, ale pověst sovětského skanzenu nemizí.
Rozhněvaný Lenin
Před prezidentským palácem stojí velká Leninova socha, jeho bysta s poněkud naštvaným výrazem hlídá nedaleký Dům Sovětů.
V Rusku, Bělorusku ba i na Ukrajině jsou sice podobné připomínky komunistické éry také k vidění, ale ne s takovou koncentrací a tak záměrně okázale jako tady.
Okolní svět trhu, kapitalismu či globalizace sem příliš nepronikl.
Obchody, restaurace i obytné domy a sídliště sálají atmosférou zhruba sedmdesátých let, k dokonalosti chybí jen portréty dobového vůdce Leonida Brežněva.
U ulicích Tiraspolu se pohybuje mnoho mužů i žen v uniformách. Místní armáda čítá šest tisíc osob, ale tisíce dalších absolvují pravidelná cvičení.
Vůdcem Podněstří je bývalý šéf strojírenského podniku Igor Smirnov, který stojí v čele státečku už od počátků v roce 1990.
O čtyři roky později zavedl vlastní měnu, podněsterský rubl. Mimo toto malé území o rozloze 4 163 kilometrů s 600 tisíci obyvateli bezcennou a nesměnitelnou.
Překladiště zbraní a munice
Ačkoliv je Podněstří a podněstersko-moldavská hranice snad jedním z nejvíce zapomenutých a "divokých" koutů Evropy, evropští i světoví diplomaté se o ní zajímat musejí.
V Podněstří zůstalo po sovětské armádě na dvacet tisíc tun zbraní, munice a nejrůznější vojenské techniky. Republika se tak stala evropským centrem černého obchodu se zbraněmi, které si odtud nacházejí cestu do celé Evropy i dál.
Přitom životní úroveň většiny lidí je tady ve srovnání s Evropou mimořádně nízká. Průměrné platy se pohybují v přepočtu kolem dvou tisíc korun, penze kolem tisíce korun.
To je ještě méně než v Moldavsku, které dnes bývá označováno za nejchudší zemi Evropy a čtvrtina jeho obyvatelstva v produktivním věku pracuje legálně či nelegálně v zahraničí.
Pouliční prodavači z donucení
Na náměstí v centru Tiraspolu postávají ve skupinách převážně starší lidé, kteří si snaží přivydělat, jak se dá.
Prodávají obnošené svetry, bundy, boty, hrnečky nebo talíře (třeba i po jednom kuse), knihy, sešity.
Jiní hrají na harmoniku nebo za mírný poplatek nabízejí kolemjdoucím možnost zvážit se na osobní váze.
Místní režim buduje legitimitu na kultu války z roku 1992. Tiraspolské náměstí zdobí tank s rudou hvězdou a nápisem Za vlast, kousek dál plane věčný oheň před hroby těch, kteří tehdy hájili město.
Místní průmyslové podniky vlastní buď majitelé z Ruska, bývalí sovětští vojáci nebo přímo představitelé režimu.
Poněkud tajemná firma Šerif, vlastněná zřejmě některými generály i prezidentem Smirnovem, ovládá obchody, benzínové pumpy, hotely, kasína, banky, místní stejnojmenný fotbalový klub i veškerý dovoz a vývoz.
Kritika není příliš tolerována. Projevy nespokojenosti hlídá místní obdoba KGB, nazvaná Ministerstvo státní bezpečnosti (MGB).
Druhé Kosovo?
K jeho předním protagonistům patří plukovník Vadim Ševcov, bývalý velitel zvláštních jednotek sovětského ministerstva vnitra OMON. Muž proslulý vedením brutálního zásahu proti demonstrantům za nezávislost v lotyšské Rize v lednu 1991, při kterém zahynulo sedm lidí.
Podle některých zdrojů je právě on skutečným vůdcem separatistické republiky.
Připojit se zpět k Moldavsku Podněsteří odmítá, neslyší ani na nabídky široké autonomie. Chce buď nezávislost, nebo spojení s Ruskem. Vloni se v referendu vyslovilo pro nezávislost 97 procent obyvatel.
V tom získává podporu Moskvy, která zde stále udržuje kontingent několika stovek ruských vojáků.
"Pokud uzná svět samostatnost Kosova, není důvod, aby totéž upíral Podněstří," prohlásil nedávno ruský prezident Vladimir Putin.
