Dublin (od našeho zpravodaje) - Ve čtvrtek tři miliony Irů jako jediní v EU rozhodnou o osudu Lisabonské smlouvy, která nahradila zkrachovalou euroústavu.
Jak nalákat voliče, aby dali svůj hlas dokumentu, který vlastně nikdo nečetl? A jakou konkurenční výhodu mají kritici smlouvy, kteří hrozí, že se Irsko rozpustí v unii jako kostka v šálku čaje?
Ve zšeřelém hotelovém baru naproti irskému parlamentu, kde se obvykle konají zákulisní schůzky politických stran, se na to Aktuálně.cz ptalo Alana Dukese, bývalého ministra financí a exšéfa menší koaliční strany Fine Gael.
Právě on stál jako šedá eminence a znalec bruselské politiky za vládní kampaní před referendem.
Proč je Irsko jediná země, která schvaluje Lisabonskou smlouvu v referendu? Pro politiky je to přeci velmi nejistá cesta.
Jsme jedinou zemí, jejíž ústava takovou ratifikaci vyžaduje. Pak jsou tu další země, které takovou možnost uplatnily při schvalování euroústavy, ne však nyní, například Francie nebo Nizozemsko. Osobně si myslím, že v lisabonské smlouvě není nic, co by pozměňovalo naši ústavu, ale vláda se rozhodla risknout to a jít touto cestou.
Alan Dukes
- narozen v dubnu 1945
- 1981-1997 - postupně irský ministr zemědělství, financí, spravedlnosti a dopravy
- 1987-1990 - předseda strany Fine Gael
- 2002-2007 - vedl Institut pro evropské záležitosti
- ženatý, dvě dcery
Irové již jednu reformní smlouvu o Evropě schvalovali, a to hned nadvakrát. Srovnáte -li smlouvu z Nice s Lisabonskou, která byla pro Iry problematičtější?
Kolem Evropské unie kolovaly fantazie vždy. Už roku 1972 (tehdy Irsko vstupovalo do EU - pozn. red.) se lidé obávali o nezávislost a osud demokracie. Teď se zase někteří bojí, že budeme muset uzákonit potraty, prostituci a eutanázii, že nastane konec neutrality, že budeme dětem implantovat čipy a podobné věci.
Není to ale trochu chyba vlády? Podle průzkumů ví jen pět procent Irů, co smlouva přesně upravuje.
Přiznávám, že kampaň začala pozdě a rozjížděla se pomalu. V tom mají odpůrci náskok, protože jim nezáleží na tom, co říkají. Nikdo je nenutí říkat pravdu a soustřeďují se na atmosféru obav, což lidi pochopitelně nervuje.
Sám premiér Cowen se také přiznal, že text smlouvy nečetl.
Což je přesně vychytralý tah jeho kritiků. On totiž dodal, že to nebylo nutné, protože ji sám vyjednával, takže text znal předem. Novináři se ale chytli právě jen půlky věty.
Jenže lidé si pak přečetli titulek "Premiér přiznal, že smlouvu o EU nečetl".
V rádiu si mohli poslechnout celý výrok. Navíc říkat "přečíst" je problematické, protože je to právní kompromis mezi 27 zeměmi a ten nemůže být ze své podstaty nijak jednoduchý.
Existuje nějaký plán B pro případ, že referendum zkrachuje?
Lisabonská smlouva je plánem B sama o sobě, protože plánem A byla euroústava. Nemyslím, že by existoval nějaký plán C. Nevím, jaká by byla v případě krachu reakce Evropské rady.
Problematické by bylo zjistit, proč byla smlouva odmítnuta. Pro někoho by důvodem mohl být strach z vyšších daní, pro jiného zase ohrožení suverenity. Klasickým příkladem byla smlouva z Nice, kterou Irové v roce 2001 odmítli. Za rok už v dalším referendu prošla, přitom šlo jen o dovětek o účasti irských jednotek na mírových operacích EU, tedy čistě domácí problém, který byl ostatním členským zemím lhostejný.
Nabídla by vláda v případě krachu nové referendum napřesrok, jako tomu bylo v roce 2002?
Podívejme se na to opačně. I když referendum projde - a já jsem o tom přesvědčen - stále ještě zbývá dvanáct zemí, kde ratifikace neproběhla. Problém může nastat v Česku nebo Polsku, ani v Británii ještě neskončila parlamentní debata. Ne o všem rozhodne pouze irské referendum.
Po Dublinu visí tisíce plakátů s nápisy proč volit ANO nebo NE. Jaké heslo byste lidem nabídl vy?
Asi respekt k ostatním. Sedmadvacet volených zástupců se shodlo na kompromisním textu, takže bychom to měli vzít v úvahu. Problémem sloganů je ale něco jiného: čím kratší, tím vzdálenější bývají pravdě.
