V jednom dřívějším rozhovoru jste řekla, že jste několik hodin před začátkem invaze věděla, že ruský prezident Vladimir Putin 24. února na Ukrajinu zaútočí. Byla jste také jedním z prvních novinářů na místě. Jaké bylo vědět, že začne válka a nemoct to nikomu říct?
Spojené státy upozorňovaly, že se Rusko chystá napadnout Ukrajinu, už několik měsíců před invazí. Moskva tvrdila, že to není pravda a stejně tak Ukrajinci neviděli žádný náznak bezprostřední hrozby. Myslím si, že právě proto spousta z nás na místě nechápala, co by Putin z invaze měl. Do poslední chvíle jsme tomu nevěřili.
Když pak ruský prezident uznal Donbas jako nezávislé území, začalo nám to docházet. Strávili jsme spoustu času přemýšlením o tom, kam bychom měli jet - jestli na Donbas, do Mariupolu, nebo jestli máme zůstat v Kyjevě. V této fázi jsme pořád nevěděli, že dojde k tak rozsáhlé invazi, která by zahrnovala i hlavní město, a tak jsme se rozhodli jet do Charkova.
Proč zrovna tam?
Charkov je město, které je velmi blízko ruských hranic, kde jsme viděli obrovské nahromadění ruských jednotek. Když jsme tam jeli, zavolali nám z naší kanceláře, že neoficiálně slyšeli z washingtonských zdrojů, že invaze začne 24. února kolem čtvrté hodiny ráno. Stále jsme ale nevěděli, jak bude vypadat, a rozhodně jsme nečekali, že půjde o tak velký útok na mnoha různých frontách s přívalem raket dopadajících do oblastí po celé Ukrajině.
Nicméně ačkoliv jsme věděli, že se to stane a chtěli jsme to lidem říct, ve skutečnosti jsme mnohem více řešili, jak bude celá invaze vypadat. Nemělo smysl, abychom něco říkali, když jsme jim ve skutečnosti nemohli podat žádné informace o tom, kde k útoku dojde.
Když jste se to dozvěděli, pokračovali jste v cestě do Charkova?
Drželi jsme se našeho původního plánu. Když jsme se dostali do Charkova, na střeše jedné z budov jsme si postavili malé studio a kolem páté hodiny ráno to všechno začalo. Bylo to ohromující. Exploze byly slyšet okamžitě v reakci na Putinův projev. A pak už nebyl čas přemýšlet, prostě jsme se snažili co nejlépe předat divákům, že svět se za posledních pět minut změnil.
Clarissa Wardová
- Dvaačtyřicetiletá Clarissa Wardová je hlavní zahraniční zpravodajkou americké CNN, která během své kariéry získala sedm cen Emmy. Coby reportérka téměř dvacet let pokrývala a pokrývá konflikty po celém světě, působila například v Sýrii, Iráku, Íránu, Afghánistánu či Jemenu. Letos více než deset týdnů strávila na Ukrajině, odkud přímo z frontové linie přinášela reportáže.
- Wardová, která se narodila v Londýně anglickému otci a Američance, je také autorkou oceňované knihy Na všech frontách, ve které podrobně popisuje svou jedinečnou kariéru válečné reportérky. Má dvě děti a nyní čeká třetí.
Co se vám tehdy honilo hlavou?
Byli jsme vzhůru celou noc. V určitou chvíli jsme si začali myslet, že se útok možná o den zpozdí, protože nezačal ve čtyři ráno, jak nám bylo řečeno. Nicméně z kanceláře nám to prezentovali pouze jako jejich nejlepší zpravodajský odhad. Tento druh informací z terénu navíc nikdy nedostáváme pro redakční účely, ale pro bezpečnost. A tak jsme prostě jen čekali.
Na Ukrajinu jezdíte pravidelně. Naučili se tam už lidé žít ve válce? Ptám se proto, že se mi vybavuje jedna ze scén vaší knihy Na všech frontách, ve které popisujete válku v Bejrútu prostřednictvím dvou odlišných realit. Když jste jela do libanonských hor, měla jste pocit, jako by tam lidé daleko od konfliktu zapomněli, že je válka. Ve městě to ale bylo mnohem zřetelnější. Pozorovala jste něco podobného i na Ukrajině?
Ukrajina je velmi odlišná. V Libanonu byla a je velmi roztříštěná společnost, takže jste zažila situaci, kdy jedna část společnosti byla den co den bombardována a druhá část tančila na deskách stolů a užívala si letní prázdniny. Byli z toho naštvaní a otrávení, ale neměli pocit, že by to byla jejich válka. Na Ukrajině má téměř každý, s kým jsem se setkala, pocit, že tohle je jejich válka. A ať už žijí v oblasti, která je relativně klidná, nebo v první linii, začlenili tuto válku do své národní ideologie.
Ukrajinci si na válku velmi rychle zvykli a přijali fakt, že bez ohledu na to, jak je bídná, zoufalá a drásající, jsou přesvědčení, že ji vyhrají a udělají pro to všechno.
Přemýšlíte někdy o tom, že Ukrajina vyhrát nemusí?
Nepřipouštím si to. Válce se věnuji několik let v mnoha různých zemích a často se skutečně stává, že strana, která má více srdce a přesvědčení, vyhraje, i když nemá lepší výzbroj a vybavení. Odolnost Ukrajinců a jejich schopnost se semknout je skutečně mimořádná.
Roky dřiny jsou pryč
Rusko se snaží zmírnit dopad sankcí, které na něj uvalil Západ. Vy máte mnoho ruských přátel, několik let jste tam žila, sama jste řekla, že máte k Rusku velmi blízký vztah. Jak to tam v současnosti vypadá?
To je velmi komplikovaná otázka. Když se podíváme na Rusko jako celek, mnoho lidí dopad sankcí ještě nepociťuje. V Rusku je spousta lidí, kteří nikdy necestovali letadlem a které logicky ani trochu netrápí, že si už kvůli inflaci nezaletí na dovolenou nebo si v obchodě nekoupí autentický parmezán nebo mozzarellu. Ochromující účinek sankcí navíc kompenzoval příliv peněz z energií, takže se nedá mluvit o tom, že by Rusko nějak příliš trpělo.
To je ale řeč o chudých. Co střední třída, která si za Putinovy vlády zvykla na určitý standard?
Máte pravdu, ti si to uvědomují. Chápou, že vše, co tak pracně vybudovali, je v podstatě zničeno a že dvě generace a několik let dřiny jsou pryč. Vaše tvrzení také zcela platí o elitách, které jsou v případě Ruska často neuvěřitelně bohaté a jejich největší starost je, kam schovat své peníze. Ale není jich většina. A dokonce ani elity z toho nemusí nutně vinit Putina, protože tito lidé často zbohatli během jeho let u moci. I oni cítí hořkost vůči Západu.
Jako válečná reportérka už působíte přes patnáct let. Víte už za ta léta, co od války očekávat, nebo vás stále překvapuje?
Myslím, že už mám určitou základní úroveň znalostí, která mi umožňuje se orientovat ve většině situací bez velkých šoků. Ale vždy mě něco překvapí. K práci přistupuji s pokorou a vždy se budu mít co učit. Je vlastně skvělé si neustále uvědomovat, jak málo jsem toho věděla, což dělá tuto práci tak zajímavou. Kdybych si myslela, že vím všechno, nebylo by to ani zdaleka tak vzrušující.
Pokud strach necítíte, máte problém
Chtěla jste být vždy válečnou zpravodajkou?
Že chci být novinářkou, jsem si uvědomila v posledním ročníku univerzity. Od útoků z 11. září 2001 jsem věděla, že chci být zahraniční reportérka. Mohla jsem dělat politiku, věnovat se domácím záležitostem, ale přestože mám obrovský respekt ke svým kolegům, kteří to dělají, nikdy mě to nezajímalo a ani si nemyslím, že bych do této oblasti uměla přispět.
Lidé k vám vzhlížejí jako k neuvěřitelně odvážné ženě, já na to myslím, zvlášť když vidím záběry z Afghánistánu, na kterých děláte rozhovor s bojovníky radikálního islamistického hnutí Tálibán, kteří loni obsadili Kábul. Jak jste se za ta léta naučila pracovat se strachem, aby vás v takových situacích nezastavil?
Strach je něco, co je velmi přirozené cítit v nebezpečných situacích. Řekla bych, že máte větší problém, pokud strach necítíte. Je třeba se ujistit, že vaše racionální mysl je tou částí mozku, která rozhoduje, protože strach vás může velmi znejistit. Je v pořádku ho cítit a přiznat si to, ale strach je třeba ukáznit a naučit se ho zkrotit, abychom dokázali zdravě rozpoznat rizika.
Když jste tedy konfrontovala Tálibánce, nad čím jste přemýšlela?
Předtím, než jsem to udělala, jsem s nimi strávila docela hodně času, byla jsem oblečená neuvěřitelně konzervativně a měla všechna potřebná povolení k tomu dostat se s nimi do kontaktu. Že je konfrontujeme, jsme se rozhodli až poté, co jsem pochopila, že Tálibán nechce špatný ohlas v médiích, chtěli naopak ukázat, že se změnili. V tu chvíli jsem si byla jistá, že do toho můžeme jít.
Video: Clarissa Wardová naléhá na bojovníka Tálibanu
Nezastavilo vás ani nebezpečí, že každý z nich držel zbraň?
Samozřejmě jsme každý den přehodnocovali svá rozhodnutí a řešili, jestli se pro nás nezměnily bezpečnostní okolnosti. Při takovém rozhodování také vždy silně spoléháme na naše místní kolegy, kteří terén znají jako své boty. Byli bychom hloupí, kdybychom je neposlechli.
Tálibán převzal moc nad Kábulem loni v srpnu. Přesně rok poté jste opět v Afghánistánu natáčela. Co se změnilo? Splnila se vaše nejhorší očekávání?
Situace je velmi tristní a pochmurná. Afghánistán je mnohem více izolovaný od zbytku světa, než tomu bylo dříve, ekonomicky deprimovaný a humanitární situace se velmi rychle zhoršuje. Je jasné, že se Talibán nijak zásadně nezměnil, byť jsou v něm členové, kteří prosazují určité reformy, ale nevede to k žádným pozitivním změnám.
Moje děti netuší, co je válka
Máte jako hlavní zpravodajka CNN v terénu vždy poslední slovo?
Nikdy. Rozhodujeme vše společně. Všechno řešíme s naším managementem, který je v blízkém kontaktu se západními bezpečnostními složkami. Nicméně mám na lidech v CNN ráda fakt, že chápou, že v zásadě nejdůležitější hlas má tým na místě.
Jak jste přehodnotila rizika, když teď máte děti?
Na začátku bych ráda zmínila, že jsem těhotná a termín porodu mám na konci května. Když jsem byla naposledy na Ukrajině, dala jsem jasně najevo, že nechci dělat žádnou práci v předních liniích. Není to tak, že nebudu dělat náročné příběhy, ale rozhodně se více soustředím na to, abych aktivně snižovala každodenní rizika.
Děti vlastně změnily celý můj způsob práce. Myslím, že jsem mnohem empatičtější a mnohem víc mě zajímají příběhy, které se zaměřují na ženy, děti a lidskost. Už nepotřebuju být v bouři bitvy, ale chci, aby tito lidé a jejich boje ožili a já to dokázala co nejlépe předat dál.
Dokážete si představit, že byste kvůli dětem svou práci přestala dělat úplně?
Mám štěstí, že mé děti, kterým jsou dva a čtyři roky, v současnosti nemají tušení, co je válka, a doufám, že ho ještě dlouho mít nebudou. Znám ale kolegy, kteří tuto práci dělali a museli přestat, protože jejich děti začaly mít kvůli bezprostřednímu nebezpečí, do kterého se pouštěli, záchvaty úzkosti. Takže rozhodně nevylučuji, že někdy dojde ke změně, pokud ucítím, že je v sázce štěstí a blaho mých dětí. Ale nemyslím si, že bych zvládla nebýt novinářem, vnímám to jako poslání a rozhodně bych například nemohla dělat kancelářskou práci.
Uspěla jste ve velmi mužské disciplíně, válečnými zpravodajkami ještě donedávna nebylo mnoho žen. Podceňovali vás lidé?
Ano, a hodně - obzvlášť na začátku kariéry. Buď muži, kteří byli toho názoru, že mladé ženy na takové místo nepatří a nemají se vystavovat takovým rizikům, nebo televizní manažeři, kteří nedokázali pochopit můj styl. Je ale potřeba si uvědomit, že ne každému se prostě bude líbit vaše práce. Já si myslím, že si jako ženy navzájem škodíme tím, že přehnaně řešíme, že se nám to děje, protože jsme ženy.
Je zřejmé, že misogynie v mém oboru prostě je a bude - a já se nesnažím předstírat, že ne -, ale nedovolím, aby mou kariéru určovaly názory jiných lidí. Nechci se chovat ani cítit jako oběť. Ve své práci vidím mnohem vyšší smysl.
