Tokio - Loňský 11. březen se stal pro Japonsko tím, čím bylo pro Američany 11. září 2001. Nic už není jako dřív.
Japonce ale v době prvního výročí ničivého zemětřesení a následné smrtící vlny tsunami a jaderné katastrofy štve ještě jedna věc. Země, pověstná svou pracovitostí a bohatstvím, se stále není schopná s katastrofou vyrovnat. A skoro všichni ukazují na stejného viníka.
"Osobně jsem čekal, že vznikne po zemětřesení vláda národní jednoty a ekonomiku se pokusí zachránit," stěžoval si agentuře Reuters hlavní ekonom společnosti Nomura Securities Takahida Kiuchi. "Zatím se to nestalo. Vláda a opozice spolu stále bojují. To je pro mě největší zklamání."
V japonském parlamentu se víc hádá, než jedná. Politici po prvním šoku ze zemětřesení velice rychle zabředli do zažité zákopové války jednotlivých zájmových skupin.
Měřák do každé rodiny
Disciplinovaní Japonci samotnou krizi bezpochyby zvládli. Přestože během katastrofy zemřelo 16 tisíc lidí a dalších 300 tisíc je bez domova. Po nejhorší jaderné havárii od dob Černobylu lze stěží na ostrovech najít rodinu, jež by nevlastnila měřák radiace.
Vztek ale mezi obyvateli vyvolává postoj elit a byrokratů. Podle japonského Červeného kříže (ČK) vláda uplynulý rok doslova "promrhala". Na rekonstrukci sice vyčlenila 120 miliard dolarů, stále jí ale chybí konkrétní plán, jak s penězi naložit.
"Bez dosažení dohody o celkovém plánu rehabilitace a rekonstrukce země je velmi těžké s něčím začínat," postěžoval si agentuře Reuters šéf japonského Červeného kříže Tadateru Konoe.
Optimisté doufají, že Japonsko bude pokračovat aspoň v tiché a pomalé transformaci, započaté už před dvaceti lety. Volení zástupci by na sebe měli brát větší odpovědnost, stejně jako za svou mocnou byrokracii.
Mnozí ovšem nesouhlasí. Podle nich jsou třeba zásadní změny. A ty nepřicházejí.
Nevídaný vztek
Loňská trojitá katastrofa a následná neschopnost úřadů vybičovala Japonce k demonstrování, což je v zemi vycházejícího slunce nevídaná věc.
"Po 11. březnu mi došlo, že jsem dřív o nukleární energii vůbec nic nevěděla," vysvětlila před časem třicetiletá Kyoko Itagakiová svou účast na protestním shromáždění v centru Tokia.
Stejně jako ostatní účastníci věří, že ze snu o čisté a bezpečné nukleární energii se stala chiméra. "Celý národ teď podstupuje radikální změnu v myšlení," dodala.
"Řekl bych, že poslední rok Japonsko pořádně rozhodil. Lidé rozhodně už tolik nevěří, a hlavně neodpouštějí japonskému korporátnímu systému," soudí Pelham Smithers, šéf londýnské společnosti zkoumající asijské trhy.
Korporátní "zlo"
Premiér Naoto Kan se po havárii v jaderné elektrárně Fukušima změnil v apoštola obnovitelné energie. Věří mu ale málokdo, což dokazují jeho rychle klesající preference.
Na popularitě mu nepřidal ani fakt, že Národní rekonstrukční agenturu dokázal postavit na nohy až letos v únoru, tedy jedenáct měsíců po zemětřesení.
Politikům se nepodařilo přesvědčit ani jednu jedinou komunitu, aby odsouhlasila opětovné spuštění reaktorů. Výsledkem je, že všech 54 reaktorů bude v létě s největší pravděpodobností mimo provoz.
Trpí tím nejvíc provozovatel Fukušimy, společnost Tokyo Electric Power (Tepco). Vlivná organizace využívající po dlouhá léta dobrých vztahů s průmyslem a politiky se teď o svůj monopol bojí.
Deziluzi lidí vůči japonskému establishmentu dosáhla za poslední rok nevídaných rozměrů. "Vnímám to jako spouštěč nových reforem oné temné stránky našeho systému," soudí ekonom Tatsuo Hatta.
"Japonci jsou velmi dobří v odpouštění a zapomínání. V situaci, jako je tato, bychom ale měli jednat za sebe a nenenchávat vše na vládě," varuje Akiko Murakamiová, která založila s ostatními rodiči z Fukušimy organizaci učící rodiny vyrovanat se s radiací.
