Byl vzestup autoritářství a krajní pravice na obou stranách Atlantiku neodvratný? Do jaké míry za něj může neschopnost lídrů reagovat na nálady obyvatel?
Politici dostatečně nereagovali na problémy, které lidi trápily, jako například rostoucí nerovnost ve společnosti, vzdělávací systémy, které nepřipravovaly mladé lidi na změny v ekonomice, nebo moc soustředěná v korporacích.
Dalším aspektem je spokojenost demokracie se sebou samou. Vzpomínám si na větu, kterou kdysi řekl italský expremiér Matteo Renzi během setkání s Obamou: Pro generaci našich prarodičů byla Evropská unie o tom zabránit další válce, pro generaci našich rodičů zase o sjednocení kontinentu na základech svobody a demokracie, pro dnešní mladé lidi je to jen bruselská byrokracie. Nevystupuje aktivně na obranu evropských hodnot. Za demokracii se ale prostě musíte zasazovat. Nemůžete brát jako samozřejmost, že ji lidé chtějí.
Vy jste za Obamovy kampaně přišli s heslem "Yes, we can" (Ano, dokážeme to). Má takový slogan stále potenciál mobilizovat lidi?
Ten projev jsme napsali během kampaně v roce 2008 v domnění, že Obama vyhraje demokratickou nominaci v New Hampshire, protože tam vítězil v průzkumech. Nakonec prohrál s Hillary Clintonovou a jiný projev jsme už nestihli napsat. Jako proslov po prohře to bylo ale ještě lepší, protože řeč byla trochu provokativní. Ten slogan funguje, protože má v sobě něco jako "převezměme zpět kontrolu", dává lidem pocit síly. Říká jim, že mohou věci změnit.
Ben Rhodes
Americký komentátor, analytik a spisovatel pracoval v letech 2009 až 2017 jako poradce pro národní bezpečnost u tehdejšího prezidenta Baracka Obamy. Psal mu také prezidentské projevy. V této funkci se podílel na všech klíčových Obamových rozhodnutích. Vedl také tajná jednání s kubánskou vládou, která vyústila v úsilí o normalizaci vztahů mezi Spojenými státy a karibským ostrovem.
V současné době je spolumoderátorem podcastu Pod Save the World a spolupracuje s televizí MSNBC. I po Obamově odchodu z Bílého domu nadále působí jako jeho hlavní poradce a předsedá také neziskové organizaci National Security Action.
Napsal knihu After the Fall: Being American in the World We’ve Made a paměti The World As It Is.
Do Bratislavy zavítal na Impact Summit, který v prosinci organizovala slovenská Nadace Pontis. Hlavními tématy tohoto ročníku byly demokracie a sociální inovace.
To, jak je nastavená politika, a dokonce i společnost, vyvolává v lidech pocit, že nemají žádnou kontrolu, že nemohou věci změnit, že se ani nevyplatí se o to pokoušet. Celé poselství hesla "Yes, we can" je, že když se spojíme, můžeme věci změnit.
Na začátku každého úspěšného hnutí v USA byla víra lidí ve změnu. I ruský prezident Vladimir Putin chtěl, aby se Ukrajincům zdálo zbytečné klást odpor. "Yes, we can" platí i tam, proto se Ukrajinci postavili na odpor. Lidé potřebují uvěřit, že změna je možná, potřebují pocit, že se vyplatí zajímat se o dění v jejich zemi. Obama jako politik dokázal mobilizovat lidi, kteří se běžně do politiky nezapojují, aby se o ni zajímali, a tento slogan to opravdu vystihl.
"Yes, we can" vyjadřuje nejen moc, kterou lidé mají, ale naznačuje i to, že demokracie vyžaduje práci. Zdá se však, že v současné době i na Slovensku spíš vyhrávají sliby v duchu "postarám se o vás".
Důležité je to slovo "my". Obamovým sloganem bylo "Yes, we can". Kampaň někdejšího uchazeče o Bílý dům Donalda Trumpa v roce 2016 stála na hesle, že on sám věci opraví. To "my" je to, co v politice chybí. Věci nezměníte, pokud se budete spoléhat jen na lídra, je třeba, aby se lidé zapojili, organizovali, aby volili a zajímali se o věci veřejné i po volbách.
Obamovi by se dalo vyčítat, že nastavil očekávání lidí velmi vysoko. Všechny problémy ve společnosti ale nemůžete vyřešit za čtyři roky ani osm let. Obama politiku chápal jako štafetový běh, ve kterém zaběhnete jeden úsek a pak musíte předat štafetu někomu jinému. Lidé jsou ale netrpěliví, zvláště když jde o opravdu velké problémy. Pro nás bylo výzvou, že kampaň byla skvělá a pak necelé dva měsíce před volbami přišla finanční krize a mnoho věcí, které jsme chtěli udělat, jsme už prostě provést nemohli.
Lidé musí mít důvod angažovat se a zajímat se o politiku v době, kdy mají mnoho důvodů k tomu, aby na ni zanevřeli. Strategie, kterou uplatňuje krajní pravice nebo populisté, je znechutit lidem politiku tak, aby měli pocit, že se do ní nechtějí zapojovat. Ale pokud se nezapojíte vy, zapojí se někdo jiný a pravděpodobně to nebudou lidé, kteří se vám budou líbit.
Mně bylo 29 let, když jsem v roce 2007 začal pracovat pro Obamovu kampaň. Byl jsem tam jeden z nejstarších lidí, a v době, kdy jsem se k ní přidal, jsme prohrávali. Nakonec jsme ale volby vyhráli díky mnoha mladým lidem, kteří se rozhodli zapojit. Volby lze vyhrát, pokud na tom pracujete, ale pokud ne, je to nemožné. Musíte tedy najít způsob, jak v lidech vzbudit pocit, že se vyplatí to zkusit.
Příliš vysoká očekávání na Ukrajině
Říkáte, že přílišná očekávání byla chybou. Neděje se tato chyba také nyní v případě Ukrajiny?
Toho jsem se obával od začátku. Říkal jsem to i lidem v Bílém domě. Na Ukrajině došlo k předčasnému triumfalismu. Bylo skvělé, že se Ukrajinci postavili Putinovi a Kyjev nepadl. Že vyhráli první bitvu, zatlačili Rusy, a dokonce získali zpět část území. Ale věděli jsme, že Rusové mají mnoho zdrojů, mnoho lidí, větší armádu a že se zakopou. Očekávání byla příliš vysoká.
Pamatuji si, jak začátkem letošního roku někteří z nejhorlivějších zastánců Ukrajiny říkali, že vítězství je na dosah. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj měl pocit, že musí dávat najevo sebedůvěru, aby si udržel podporu Západu. Myslím si, že se trochu chytil do této pasti.
Pamatuji si na rozhovor, který dal časopisu Atlantic a v němž hovořil v tom smyslu, že vítězství je za rohem. Ale není. Bude velmi obtížné přimět Rusy odejít, zejména z Krymu nebo z části východní Ukrajiny. To ale neznamená, že ničeho nedosáhneme.
Pokud Ukrajina zůstane životaschopnou suverénní zemí, která se přibližuje k Evropě a je v procesu vstupu do EU, čas může hrát pro Ukrajince. Putin vsadil na to, že čas je na jeho straně, a je mu jedno, kolik Rusů zemře, prostě si počká. Pokud ale Západ zůstane sjednocený a bude stát za Ukrajinou, máme spoustu výhod. Máme mnohem větší ekonomiku než Rusko. Máme více zdrojů. Ukrajinci vedou spravedlivý boj o své vlastní území. Čas tak musí být na straně Ukrajiny, ne na Putinově straně. Ovšem se zřetelem k tomu, že Krym možná ještě chvíli nebude součástí Ukrajiny.
Možná bude zapotřebí, aby Putin opustil scénu, čímž by se otevřel prostor pro Ukrajinu, aby začala získávat zpět některé části svého území. Putin jednou nebude. Nikdo nežije věčně. V politice nic není věčné. Za mého života jsme zažili obrovské výkyvy, viděli jsme konec studené války. Někdy na to zapomínáme.
V demokraciích někdy panuje zvláštní nedůvěra, že jsme v nevýhodě. Nemyslím si, že tomu tak je, ale musíme si dávat pozor na příliš vysoká očekávání. Protože když se veřejnosti řekne, že vítězství je na dosah ruky, a potom se vítězství hned nedostaví, lidé si řeknou: Stojí to za tu podporu? Proč tam posíláme všechny ty peníze?
Když říkáte, že čas může pracovat ve prospěch Ukrajiny, znamená to, že země bude ještě dlouho potřebovat podporu západních států.
Bude potřebovat trvalou podporu. Nejsem si však jistý, zda to vyžaduje takovou úroveň podpory jako dosud. Téměř dva roky probíhaly opravdu intenzivní boje, vzpomeňme si na zásobování Ukrajiny v době několikaměsíční války o Bachmut. Ruští vojáci mají kapacitu na to, aby se zakopali a hráli si na obranu. Bude pro ně těžší získat kapacity na to, aby se vrátili do útoku.
Nemyslím si, že by válka musela pokračovat dosavadním tempem, které, upřímně řečeno, vede k mnoha obětem. Pokud si v USA příští rok zvolí Trumpa, nastane jiný problém, protože pak bude obtížné získat jakoukoli podporu pro Ukrajinu ze strany Spojených států. To bude pro Evropu představovat velkou zátěž. Pokud ale Trump nevyhraje, bude nutné posoudit, jaká podpora je udržitelná a jakou jsme schopni poskytnout.
Někteří jestřábi budou tvrdit, že bychom měli dát Ukrajině všechny zbraně a letadla. Myslím, že to stojí za zvážení, pokud máme prostředky, které mohou Ukrajincům skutečně pomoci bez rizika velké eskalace. Také si ale myslím, že je třeba být trochu realistický. EU postupuje v přístupových jednáních s Ukrajinou moudře. Nejde jen o zbraně, ale také o to, jak dáváme najevo náš dlouhodobý závazek vůči Ukrajině jako součásti Evropy.
Děsivý útok na Izrael
Promluvme si o Blízkém východě. Na Slovensku nevidíme, že by se konflikt mezi Izraelem a Hamásem v Pásmu Gazy tolik přenesl do ulic. Lidé na Západě však válku velmi reflektují. Znepokojuje vás to?
Ano. To, co se stalo 7. října, bylo naprosto děsivé. Jsem Žid, takže chápu strach, který v lidech vyvolává pohled na něco, co je v podstatě pogrom. Myslím, že chápu i pocit nejistoty, který Izraelci cítí. Nemyslím si však, že tento druh vojenské operace má smysl nebo je správný. Nic neospravedlňuje počet civilních obětí, které vidíme v Gaze. Také si nemyslím, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu je dobrý vůdce. Nevěřím mu. V posledních letech jsem ho kritizoval jako jednoho z nacionalistů, kteří se snaží vystupovat jako silní vůdci.
Také proto mám obavy z voleb v USA. Mladším voličům, kteří už tak mají pochyby kvůli věku nynějšího prezidenta Joea Bidena, se opravdu nelíbí míra podpory, kterou USA poskytly izraelské vládě. Vyjadřují oprávněné obavy a myslím, že americká vláda na to musí reagovat. I se o to snaží.
Pokud ale veřejnost nebude mít pocit, že nám záleží na ztrátách palestinských životů a že se vedle bezpečnosti Izraele angažujeme i za práva Palestinců a palestinského státu, myslím, že to v západních demokraciích vytvoří větší napětí. Zejména mezi mladými a arabskými a muslimskými voliči. Čím déle bude vojenská operace v tomto rozsahu pokračovat, tím větší problém to pro Bidena bude.
Je pravda, že v některých reakcích na konflikt se objevuje antisemitismus, ale nemyslím si, že se to týká většiny. Mnoha lidem se prostě nelíbí, co se v Gaze děje, a to je pochopitelné.
Může se konflikt na Blízkém východě táhnout dlouho?
Myslím, že ano. Od izraelské vlády jsem zatím neslyšel, jaký je její cíl v Gaze. Říkají, že chtějí zničit Hamás. V Gaze ale žijí dva miliony lidí. Kam půjdou? Kdo bude Gazu řídit? Mohlo by jít o vícenárodní mírové síly. Mohl by tam být pokus vytvořit alternativní palestinské vedení. Na to by se dalo získat hodně peněz ze zemí Perského zálivu, ale zatím od izraelské vlády slyšíme v podstatě jen: Půjdeme tam a zničíme Hamás.
Existuje také riziko, že se konflikt rozšíří. Írán a jeho spojenci bojují v různých částech Blízkého východu proti USA a jejich spojencům a situace by se mohla dále vyhrotit. Myslím si proto, že je důležité usilovat o příměří a politickou strategii pro Gazu, nejen o vojenský přístup.
Co by s ohledem na všechny tyto výzvy znamenalo pro svět, kdyby se Donald Trump stal znovu prezidentem? Nebo ne kdyby, ale až se stane prezidentem?
Neříkejte "až". Opravdu si nemyslím, že Trumpovo zvolení je nevyhnutelné. Volby přinesou mnoho zvratů. Nevíme, co se stane ve světě, nevíme, co se stane s trestním stíháním Donalda Trumpa. Pokud by ale vyhrál, bylo by to pro svět velmi nebezpečné.
Především by to bylo nebezpečné pro americkou demokracii, protože Trump by se vrátil do Bílého domu s větším pocitem křivdy a lepším plánem než posledně. Myslím, že v roce 2016 výhru nečekal a vlastně ani nevěděl, co má dělat. Většinu jeho administrativy tak řídili jiní lidé. Tentokrát by měl kolem sebe od začátku spoustu radikálních lidí. Jeho schopnost skutečně narušit, ne-li úplně rozbít americkou demokracii bude mnohem nebezpečnější.
Na mezinárodní úrovni si nedokážu představit, že by USA s Trumpem jako prezidentem podporovaly Ukrajinu. Hrozí, že se Spojené státy budou mnohem méně - pokud vůbec - angažovat v NATO. Hlavní riziko ale vidím v tom, že pokud si lidé Trumpa znovu zvolí, ocitneme se v novém paradigmatu, ve světě silných vůdců. Trump v USA, Putin v Rusku, Si Ťin-pching v Číně, Módí v Indii. To je podle mě nebezpečný svět, protože když máte tolik mocichtivých mužů, kteří řídí velké země, riziko vzplanutí se zvyšuje.
Evropa svou strukturou do tohoto světa nezapadá. Samotná Evropa by se dokonce mohla rozpadnout. Tyto tendence jsou nakažlivé, a pokud se na tomto kontinentu začne objevovat skupina různých autoritářsky naladěných vůdců, bude EU v ohrožení. To jsme již viděli u brexitu.
