Peking/Praha – Podobné režimy se před čtvrtstoletím vydaly na křižovatce jiným směrem.
Zatímco v Polsku se konaly částečně svobodné volby, které po desítkách let ve východní Evropě poprvé narušily mocenský monopol komunistů, v Číně režim poslal na své kritiky tanky a obrněné transportéry.
Při krveprolití v centru Pekingu zahynuly v noci ze 3. na 4. června 1989 stovky, možná tisíce lidí. Nikdo přesně neví.
Komunistická strana Číny odmítá tehdejší události nejen přehodnotit, ale dokonce o nich jen hovořit. Na čínském internetu o masakru na Tchien-an-men maže veškeré zmínky, televize a noviny mlčí.
Mlčí i miliony Číňanů. Někteří ze strachu, jiní z nezájmu nebo kvůli tomu, že vlastně o pětadvacet let staré tragédii nic nevědí.
Tchien-an-men před 25 lety. Průvodce událostmi
Před čtvrtstoletím došlo na pekingském náměstí Nebeského klidu ke krvavému zásahu. O život přišly stovky, možná tisíce lidí.
Projděte si přehledného průvodce událostmi v Pekingu z noci ze 3. na 4. června 1989.
"Střední třída a intelektuálové mají jiné starosti, než je historie Číny, včetně té moderní. Snaží se spíše získat práci, byt, dobré vzdělání. Historie Číny znepokojuje nebo zajímá jen hrstku lidí. Umělce, marginální osobnosti hlavně ze světa kultury. Celospolečenská poptávka po reinterpretaci čínských dějin ale neexistuje," říká o mlčení a zapomnění, které v miliardové zemi výročí obestírá, přední český sinolog Martin Kříž. Autor webové stránky čínsky.cz.
"Není například možné volně přistupovat na Facebook nebo YouTube. Na čínských sociálních sítích a vyhledavačích je cenzura. Ale jak říkám, zájem o to, interpretovat události jinak, než je oficiální verze, v Číně není. Není ani žádná zformovaná opozice proti současné vládě," vysvětluje.
Mladí Číňané během revolučního roku 1989 žádali radikální reformy, zlepšení ekonomické situace a možnost svobodněji se vyjadřovat. Protesty vyprovokovala smrt bývalého generálního tajemníka Komunistické strany Číny Ču Jao-panga.
Ten usiloval o hospodářské reformy a uvolnění cenzury, ale v roce 1987 byl od moci odstaven svými vnitrostranickými soupeři. Jeho smrt 15. dubna vyústila ve stotisícovou demonstraci v centru Pekingu. Pak následovaly studentské stávky, hladovky a masové demonstrace.
26. dubna vyšel ve stranickém deníku Žen Min-ž pao úvodník, který označil demonstraci za útok na stranu a socialismus. Protesty a hněv tím ještě posílil.
Uvnitř politbyra Komunistické strany Číny se odehrával za zavřenými dveřmi tvrdý mocenský boj. Hlavně mezi premiérem Li Pchengem a generálním tajemníkem strany Čao C´-jangem. Li byl pro tvrdý zásah, Čao pro dialog.
Nejvlivnější muž tehdejší Číny a předseda Vojenské komise Ústředního výboru KS Číny Teng Siao-pching se postavil na stranu těch, kteří chtěli studenty a protestující silou rozehnat. Domníval se, že je ohrožen mocenský monopol strany.
17. května se v nejužším vedení rozhodlo, že zasáhne armáda. Do města se začaly stahovat elitní jednotky. 2. června večer vyjel policejní automobil Mitsubishi ze silnice a na chodníku zabil čtyři lidi. Na místě se začal srocovat dav, šířily se pověsti o příjezdu armádních kolon.
Ačkoliv se obvykle hovoří o masakru na náměstí Tchien-an-men, na něm samotném zemřelo nebo bylo zraněno poměrně málo lidí. Nejvíce obětí si vyžádala střelba a postup tanků i obrněných transportérů v okolních ulicích.
Tam se lidé snažili stavět barikády a bránit vojákům v cestě na náměstí. Nejhorší byla situace ve čtvrti Mu si-ti západně od náměstí, nedaleká nemocnice byla přeplněná zraněnými. Ze všech směrů si vojáci museli probít cestu na Tchien an-men násilím.
Mnoho protestujících také skončilo pod koly transportérů a armádních vozů či pod pásy tanků. Zahynulo i přes dvacet vojáků. Někteří uhořeli v zapálených vozech, jiné ubil rozlícený dav.
Několik tisíc studentů vyjednávalo s vojáky o svém odchodu. Armáda je nakonec pustila jedním východem. Podle svědků ale přesto několik lidí na Tchien-an-men zahynulo.
Přestože protestující byli charakterizováni jako studentské hnutí, demonstrací se zúčastnili i dělníci a lidé dalších profesí. V noci ze 3. na 4. června zahynuli především dělníci, a to zejména lidé z jiných provincií, kteří dříve přijeli do Pekingu za prací.
Teng Siao-pching vystoupil na veřejnosti s projevem až 9. června, pět dní po masakru. Obhajoval zásah armády jako nutný pro stabilitu a další rozvoj Číny. "Nikdy nesmíme zapomenout na krutosti našich nepřátel, nikdy nesmíme vůči nim projevit milosrdenství a ani náznak odpuštění," prohlásil.
V dalších letech propagoval tržní reformy a spolupráci s Evropou a USA. Později se stáhl do ústraní. Zemřel v roce 1997 ve věku třiadevadesáti let.
Li Pcheng, kterému prosazování silového řešení vyneslo přezdívku pekingský řezník, zůstal premiérem až do roku 1998.
Zapomnění a mlčení, které v Číně o tehdejších událostech dodnes trvá, nejlépe symbolizuje osud toho, který se zásahem nesouhlasil. Generálního tajemníka strany Čao C´-janga. Byl zbaven funkce, vyloučen ze strany a zbytek života strávil v domácím vězení pod neustálým dohledem tajné policie.
Směl jen omezeně přijímat návštěvy, nikdo od něj nesměl odcházet s psanými poznámkami, a když někam cestoval, agenti dohlíželi na to, aby nebyl spatřen na veřejnosti. Přesto se Čaovi podařilo sepsat paměti, které vyšly v Hongkongu a jsou cenným zdrojem informací o tom, jak čínské vedení v roce 1989 přemýšlelo a postupovalo.
Před devíti lety Čao C´-jang zemřel, vládě se ho podařilo z historie vymazat. Mnozí mladí Číňané vůbec nevědí, kdo to byl. Ani na internetu o něm nic nenajdou.
"Vedení Komunistické strany Číny je podle mne i při tomto výročí celkem v klidu. Jsou nějaká omezení, na Tchien-an-men je mnoho uniformovaných a neuniformovaných policistů. Ale nemyslím, že očekává nějaké výraznější protesty," říká Martin Kříž.
