Jak probíhala selekce po příjezdu do Osvětimi vypráví Adolf Burger:
„Okolo sedmé hodiny se zastavil vlak. Byli jsme šťastní, protože děti křičely: ‚Vodu, vodu,‘ která už nebyla ve vagonech. Otevřely se vagony... Celý vlak byl obklopený esesáky s puškami před sebou, kteří křičeli: ‚Ven, ven.‘ Neviděli jsme ale žádné nádraží, to bylo na poli… ‚Kufry a balíky položte na rampu,‘ (byla tam stometrová dřevěná rampa na poli). Tam nás rozdělili, tam jsem viděl svoji manželku naposled. Pak najednou před námi stál jeden hezký muž, mladý… Byl to lékař, my jsme nevěděli, kdo to je, dnes to víme... Byl to doktor Mengele. A on příjemně mluvil, neřval, říkal: ‚Řekněte mi, prosím, stáří, povolání a zdravotní stav.‘ Tyhle tři otázky položil. A kdo řekl, že je mu 41 a více, tak tomu hezky v klidu řekl: ‚Bitte nach links – prosím doleva.‘ Kdo řekl, že je nemocen, má cukrovku atd., taky: ‚Prosím doleva,‘ tady bylo jedno, jestli někomu bylo dvaadvacet nebo třiadvacet. K tomu jsme říkali i povolání. Pak jsme zůstali stát (ti, co byli zdraví a do 40 let), z celého transportu, bylo nás asi 800, zůstalo nás 120. Pak přešel k ženám, tam to bylo ještě tragičtější, protože když měla žena dítě, už se nic neptal a jenom: ‚Bitte nach links.‘ A všechny ženy s dětmi a všechny ženy nad 40 let a všichni nemocní – všichni museli doleva. Zůstalo stát 59. Nevěděli jsme, co to znamená."