Aktuálně.cz: Íránská dohoda z roku 2015 znamenala i přes své nedostatky výrazný posun v omezení šíření jaderných zbraní.
Co se děje nyní? Pohřbívá Donald Trump tuto dohodu?
Joshua Muravchik: Americký Kongres má na rozhodnutí 60 dní.
Znovuzavedení amerických sankcí proti Íránu by nejspíše vedlo k tomu, že Teherán z druhé strany smlouvu vypoví.
Věc by měl ale rozhodnout Donald Trump. On byl měl jasně říct, co se má stát.
Vztah s Íránem předpokládá jasnou pozici prezidenta, to není věc Kongresu.
Joshua Muravchik (1947)
Neokonzervativní americký analytik a autor řady knih se specializuje na zahraniční politiku USA, působí na World Affairs Institute ve Washingtonu.
Jeho zatím poslední knihou je titul Making David Into Goliath: How the World Turned Against Israel.
Pravidelně píše do amerických novin a časopisů. V Praze se účastnil letošního ročníku konference Forum 2000.
A pokud Trump teď potvrdí, že Írán dohodu neplní, měl by zároveň říct, jak na to budeme reagovat.
A.cz: Je to ze strany Trumpa alibismus, že to nechá na Kongresu?
Problémem je, že Trump nemá žádný plán. Je naprosto nekompetentní. Teď nepodepíše certifikát a nic dál neudělá?
To je v americkém prezidentském systému jako nějaký špatný vtip.
A.cz: Vy jste mírovou dohodu s Íránem od začátku kritizoval, ale zároveň ani nevěříte v účinnost sankcí proti Teheránu. Případný úder na jeho jaderná a raketová zařízení byl vedl k íránské odvetě a postavil by proti USA světové veřejné mínění, včetně většiny spojenců.
Írán už teď v různých podobách představuje riziko, mocně škodí a útočí na celém Blízkém východě. A to by určitě eskalovalo.
Ano, zaplatili bychom cenu. Ale představa nějaké velké masivní vojenské odpovědi ze strany Iránu je podle mě přehnaná.
V čem naopak vůbec nepřeháníte, by byla reakce světového společenství. V tom má Amerika s Trumpem obrovský problém.
A.z: Jak to myslíte?
Když by se něco takového stalo za Reagana, za Clintona, vlastně za kteréhokoli z předchozích amerických prezidentů, lidé ve světě by to stále odsoudili.
Ale přinejmenším by měli určitý respekt.
Amerika to myslí vážně. Sice se nám to nemusí líbit, považujeme to za chybu, ale rozumíme tomu, proč to dělají.
Když použití síly proti Íránu nařídí Trump, všichni se budou dohadovat, co je za tím, co je pravý důvod.
Budou se ptát, zda je to opravdu rozhodnutí amerických stratégů. Nebo zda je to proto, že Trump se ještě více propadl v průzkumech veřejného mínění a potřeboval to změnit.
Já sám bych takto přemýšlel, takže věřím tomu, že kdekdo ve světě také.
A.cz: Vy jste považoval zahraniční politiku předchozího amerického prezidenta Baracka Obamy za velmi špatnou. Je Trump horší?
Ano. Obama poškodil Spojené státy, když zcela záměrně, v rámci svého levicového pohledu, omezil americký vliv ve světě.
Trump to dělá, aniž si to sám vůbec uvědomuje. Jeho chápaní postavení USA v mezinárodní politice je úplně bizarní.
Když dojde na zahraniční politiku, tak je schopen přemýšlet jedině obchodně. A ještě špatně.
Vezměte si NATO. Aliance byla 70 let úhelným kamenem americké bezpečnosti. Ale Trumpův jediný komentář je: "Dluží nám peníze!"
Vůbec nechápe, že do této bezpečnosti musíme investovat a že bezpečnosti je důležitější než peníze.
A.cz: To zní ještě o dost hůře, než co lze slyšet od Trumpových kritiků tady v Evropě.
Podle mě se Trump nestará o dobro své země, ale stará se jen o sebe.
Každý politik je do určité míry narcis, ale Trump je opravdu mimořádný. To jsem nikdy předtím neviděl.
Záleží mu jen na něm samotném.
Z hlediska americké zahraniční politiky se zdá, jako by byl Bílý dům prázdný. Ameriku nikdo nevede, neřídí. Trump řídí jen Trumpa.
A.cz: A co lidé, jako je ministr obrany Jimmy Mattis nebo šéf kanceláře Bílého domu generál John Kelly? Proč tam vůbec jsou?
Nevím. Existují úvahy o tom, že se pokoušejí před Trumpem uchránit vládu a zemi.
A.cz: Předpokládejme, že Donald Trump v Bílém domě vydrží nejméně jedno celé volební období. Nemůže postavení USA utrpět tak, že to bude nezvratné?
V tom jsem naštěstí optimista.
Už jsem dost starý, abych si pamatoval, jak byla americká pozice otřesena po válce ve Vietnamu v polovině 70. let minulého století. Komunisté, kteří se právě v té chvíli ujali moci například i v Portugalsku, hlásili, "je po všem, vítězíme".
Moment, který vypadal jako začátek sovětského vítězství ve studené válce, byl paradoxně pravým opakem. Okamžikem, kde se proud naopak už začal obracet opačným směrem, až k roku 1989.
Škoda po Trumpovi může být vážná, velká, ale nevěřím, že by měla být nevratná.
