Vanavara - Celé století už uběhlo od podivné exploze nad Sibiří 30. června 1908. A přesto dodnes neexistuje žádný důkaz potvrzující, co se opravdu stalo. Obvykle se říká, že se Zemí se tehdy srazil Tunguzský meteorit.
Právě před rokem zveřejnili italští vědci, že našli kráter po dopadu. Od té doby jejich závěry napadl kdekdo jako nevěrohodné.
V těchto dnech jsou proto italští badatelé na místě a znovu vše prověřují. Spolu s nimi tam jsou i další badatelské skupiny. Současně s tím se koná v Moskvě odborná konference, která výročí události připomíná. Jejím účastníkům nezbude než říct: pořád nevíme, jak to vlastně bylo.
Ozvuky zaznamenal celý svět
Připomenutí pro ty, kdo o záhadě ještě neslyšeli:
Na samém konci června 1908 nemohli důsledky události přehlédnout obyvatelé prakticky celého světa. Jenom netušili, co se to stalo.
"Asijské seismické stanice událost zaznamenaly jako zemětřesení o síle pěti stupňů Richterovy stupnice a barometry po celém světě detekovaly tlakovou vlnu," popisuje Petr Sobotka z Astronomického ústavu Akademie věd v Praze.
Sluneční světlo odražené ze zvednutého prachu bylo vidět tisíce kilometrů daleko. Vědecký časopis Nature zaznamenal, že Londýňané mohli při tomto záhadném osvětlení číst noviny i v noci.
Až v roce 1921 vyvodil ruský mineralog Leonid Kulik na základě výpovědí očitých svědků závěr, že na Zemi tehdy dopadl železitý meteorit. Svědkové vyprávěli o světle na obloze, které se pohybovalo od jihovýchodu k severozápadu a jeho let ukončil obrovský výbuch. Dnes se vypočítává na sílu tisíce atomových bomb svržených na Hirošimu.
Všechno jak má být, jen kráter nikde
Bylo to v centrální Sibiři, v oblasti řeky Podkamennaja Tunguzka, nějakých 70 kilometrů severně od městečka Vanavara.
Leonid Kulik do místa vedl výpravu teprve v roce 1927. Oblast totiž byla těžko přístupná: v létě půda rozmrzá a mění se v neprostupnou bažinu. V té době žili v okolí výbuchu většinou jen kočovní lovci a pastevci. Vzhledem k řídkému osídlení není jasné, jestli někdo z nich při výbuchu zahynul.
Kulikova skupina překvapivě neobjevila žádný kráter. "Naopak našli důkaz, že těleso vybuchlo ještě před dopadem na zem. Už desítky kilometrů od epicentra výbuchu našli vyvrácené a polámané stromy, povalené jedním směrem," uvádí astronom Petr Sobotka.
Stačilo se podívat po směru kmenů a bylo jasné, kde hledat epicentrum exploze. V něm však nebyl očekávaný kráter, ale naopak vztyčené stromy, ožehnuté a naprosto oholené ode všech větví. To naznačovalo, že tlaková vlna směřovala kolmo dolů.
Planetka ze štěrku
Vědci neberou vážně sci-fi teorie, že se Zemí se srazilo mimozemské kosmické plavidlo, ani že to bylo přirozené vesmírné těleso z antihmoty.
Nynější převládající hypotéza říká, že katastrofu způsobila srážka s asteroidem, čili planetkou. Tunguzským meteoritem byla sedmdesátimetrová planetka tvořená málo hustou hmotou, obdobnou štěrku, která se přiřítila rychlostí asi 11 kilometrů za vteřinu.
Vlivem tření explodovala už v atmosféře přibližně osm kilometrů nad zemským povrchem, a proto po ní nezůstal žádný zbytek. Vzduchová vlna nicméně totálně zdevastovala území o rozloze přes 2000 čtverečních kilometrů.
Jezero Čeko jako doklad dopadu?
Loni přišel italský tým výzkumníků s novým tvrzením: v časopise Terra Nova oznámili, že kráterem po dopadu je tři sta metrů dlouhé a ve svém středu padesát metrů hluboké oválné jezero Čeko nějakých osm kilometrů od epicentra výbuchu.
Giuseppe Longo z univerzity v Boloni a Luca Gasperini a Enrico Bonatti z tamního výzkumného ústavu námořní geologie na svých závěrech pracovali od konce devadesátých let. A inspirovali se sovětským odborným článkem už z roku 1960.
Italští vědci soudí, že jezero vzniklo po dopadu desetimetrového úlomku kosmického tělesa. Mimo jiné argumentují tím, že většina jezer v okolí je mělkých.
Jiní badatelé ovšem namítají, že Italům chybějí přesvědčivé důkazy.
Vždyť to tam už bylo!
David Cohen, zpravodaj špičkového britského populárně vědeckého časopisu New Scientist se před pár dny vypravil na místo.
V dnes třítisícovém městě Vanavara hovořil, v kanceláři v dřevěném domku, i s Ludmilou Luganovovou, ředitelkou národního parku, v němž leží i místo katastrofy.
"Jezero Čeko že je meteorickým kráterem? Ale jděte!" řekla mu. Podle ní místní lidé Evenkové uvádějí, že toto jezero už existovalo dávno před rokem 1908. Navíc jsou některé stromy kolem jezera mnohem starší než sto roků. Těžko by přestály drtivý dopad kosmického balvanu.
Léto hledačů u Tunguzky
Italští badatelé v těchto dnech hledají u Podkamenné Tunguzky nové důkazy pro svou hypotézu.
Pravděpodobně se tam potkají s Jasonem Morganem z americké Cornellovy univerzity. Ten zase právě zkoumá jinou hypotézu. Navazuje s ní na šest let staré úvahy astrofyzika Wolfganga Kundta z univerzity v Bonnu a geologa Vladimira Epifanova ze Sibiřského výzkumného ústavu pro geologii, geofyziku a minerály.
Podle nich katastrofa vůbec nemá kosmický původ. Soudí, že ji vyvolal náhlý únik a pak vznícení deseti milionů tun metanu. Plyn mohla uvolnit sopečná erupce, protože oblast leží v oblasti vulkanické aktivity.
Najde tedy letos létě konečně některý z vědců dost důkazů pro to, aby vyřešil sto let starou tunguzskou záhadu? Uvidíme.
Čtěte také:
