Analýza - Chirurg českého původu Bohdan Pomahač vedl v bostonské nemocnici Brigham and Women's Hospital tým, který koncem týdne transplantoval část obličeje muži, jenž v minulosti utrpěl těžká zranění tváře. Byl to v pořadí už sedmý takovýto zákrok na světě.
O týden dřív chirurgové v pařížské nemocnici Henriho Mondora transplantovali popálenému muži současně část obličeje a ruce.
Ukazuje se, že transplantace tváře se postupně dostávají do lékařské praxe - byť samozřejmě jen pomalu a jen na nejšpičkovějších klinikách. Jsou velmi složité, například operace v Bostonu trvala sedmnáct hodin. V Paříži, kde lékaři transplantovali pacientovi také ruce zemřelého dárce, vše trvalo třicet hodin.
Donedávna však etické komise nechtěly transplantace tváře povolit. Což bylo podstatné - tyto operace byly technicky možné i dříve, ale bránily jim etické limity. Nyní se však názor etických komisí mění. A to je významné zjištění.
Celý život na lécích
Co etickým komisím vadilo?
V první řadě fakt, že pacient po transplantaci cizích tkání musí zpravidla celý život brát léky, které potlačují imunitní reakce jeho organismu (takzvaná imunosupresiva). Jinak by totiž jeho tělo odmítlo tkáně od dárce a pacient by zemřel.
Kvůli imunosupresivům se však člověk stává náchylnějším k různým infekcím. Navíc tyto medikamenty zvyšují riziko vzniku nádorového onemocnění.
Proto se transplantace a jejich rizika berou jako přijatelné tehdy, když zachrání pacientovi život.
Avšak transplantace tváře se považovala za kosmetickou operaci, nikoli za zákrok, který zachrání život. A proto v minulých letech etické komise žádosti o provedení transplantace tváře odmítaly s tím, že jejich riziko je vyšší než možný prospěch.
Nová tvář komplikuje identitu
Druhým důvodem odmítání právě těchto operací byl fakt, že se při něm tvář pacienta změní. Lékaři zatím přenášejí z obličeje zemřelého dárce tkáně pokožky a připojené svaly a krevní cévy; v budoucnu chtějí více přidávat i tukovou tkáň a části kostí.
Pacient po transplantaci nevypadá stejně jako dárce obličeje, protože svaly se na jeho tváři vyvíjejí a přizpůsobují podle kostí jeho lebky. Avšak i tak se změní jeho původní podoba. Vypadá jako jiný člověk. Ale stopy po operaci jsou patrné, takže je poznat, že má za sebou chirurgický zákrok.
Etické komise namítaly, že pacient se změnou tváře definitivně ztrácí svou vnější identitu: nejenže se nepozná sám v zrcadle, ale nepozná jej ani jeho rodina a přátelé.
Shrnuto: Transplantace obličeje se považovaly za zbytečně rizikové a ještě pro pacienta psychologicky obtížné.
Zlom přinesl poslanec
Tento názor se začal měnit na přelomu let 2005 a 2006. Tehdy francouzský tým, který vedli chirurgové Jean-Marie Dubernard a Bernard Devauchelle, transplantovali osmatřicetileté ženě, již těžce pokousal pes, část obličeje, přesněji nos, rty a bradu, od jiné ženy, která spáchala sebevraždu.
Těžko posoudit, jakou roli při získávání povolení k operaci hrál fakt, že lékař Jean-Marie Dubernard byl současně také poslancem francouzského parlamentu.
Nicméně po úspěšné transplantaci byli chirurgové v odborných kruzích ostře napadáni, že jejich zákrok nebyl nutný. Odpověděli přímým útokem - vzali pacientku na významné lékařské kongresy, které se zrovna konaly v americkém Tucsonu a pak ve francouzském Amiensu.
Pacient nechce masku
Pacientka tam jasně řekla, že je šťastná, protože má konečně vlastní obličej. I když nebyl dokonalý. Na ženině tváři se skvěl povislý ret odkrývající horní zuby a stále lehce pootevřená ústa. Nicméně žena se dokázala pousmát a pít vodu ze sklenice. To předtím nebylo možné.
Současné lékařské postupy, i v České republice, umožňují přenos pokožky z těla pacienta na obličej, anebo třeba přenos kousku jeho kyčelní kosti, která dokáže opravit třeba dolní čelist po nádoru. Výhodou je, že se přesouvá pacientova vlastní tkáň, takže nehrozí žádné problémy s imunitou. Jenže takovou kůží pacient nedokáže hýbat, takže jeho obličej vypadá jako maska.
Tehdy se poprvé potvrdilo, že pacient snese novou tvář, ale nechce masku. Cesta k transplantacím obličeje byla otevřena.
Od té doby lékaři při transplantacích tváře, i nyní v Bostonu v týmu Bohdana Pomahače, zdůrazňují, že člověku, který je kvůli znetvoření vyřazen ze společnosti, operace umožní návrat mezi lidi. A že to tak chce. I za cenu zdravotního rizika, které transplantace přinášejí. Možná je to i nový pohled na jiné náročné lékařské zákroky, třeba i kosmetického charakteru, které přijdou v budoucnu.
