Praha - Snímek Velkého Magellanova mračna, viditelného pouze z jižní polokoule, získal uznání jako astronomická fotografie měsíce února v soutěži, kterou vyhlašuje Česká astronomická společnost.
Oceněný snímek pořídil Dalibor Hanžl u města San Pedro de Atacama v Chile.
Oblaky "utržené" z Mléčné dráhy
Byl prosincový večer roku 1519. Admirál Fernão de Magalhães vyšel na záďovou nástavbu karavely Trinidad. Další čtyři lodě se kolébají opodál. Dva měsíce pršelo a obloha byla pokryta těžkými oblaky, které znemožňovaly přesnou navigaci. Před dvěma dny zahlédli námořníci daleko na pravoboku obrysy pevniny.
Šeří se a admirál si chystá měřičské pomůcky a tabulky. Obloha se po dlouhé době vyjasnila a Magalhães chce konečně zjistit přesnou polohu výpravy. Zaměří první hvězdu a chystá se údaj nadiktovat zapisovateli. Vtom ho zaujme cosi podivného na obloze. Zdá se mu, jako by se z Mléčné dráhy utrhly dva oblaky a září nepřehlédnutelně nad ráhny lodě. Myšlenky se rychle honí hlavou. Že by to byly ony "tři kanopy, dvě jasné a jedna slabá", o kterých četl před vyplutím v jakémsi spisku o výpravě Ameriga Vespucciho?
Je možné, že nějak podobně proběhlo první setkání portugalského mořeplavce Fernão de Magalhãese s fascinujícími objekty jižní oblohy, dnes po něm nazvanými.
| Čtěte také: Zemi minul asteroid. O kousek - 60 000 kilometrů |
Pocta Magellanovi, in memoriam
Pomineme-li obyvatele jižní polokoule, kterým se noc co noc tyto pouhým okem nepřehlédnutelné "mlhoviny" objevují nad hlavami, tak první nám známá zmínka pochází od arabského astronoma Al Sufiho. Ten je v roce 964 popsal ve svém díle "Kniha stálých hvězd".
Jménem samotného admirála byly pokřtěny teprve později jeho písařem a astronomem Antonio Pigafettou. To se však již Magellan, jak zní španělská verze jeho jména, nedozvěděl. Zahynul poblíž Filipín a z celé velkolepé výpravy dvou set padesáti mužů a pěti lodí se domů vrátila po obeplutí zeměkoule jen jedna jediná plachetnice se sedmnácti námořníky. Přinesla však velkolepou zvěst o kulatosti Země.
Co však ve skutečnosti jsou tyto mlhavé objekty, kterým Arabové říkali "Bílý býk", Polynésané "Horní a dolní Mahu" a my "Oblaky Magellanovy"? Jedná se o nepravidelné galaxie, u té větší některé teorie předpokládají náznak nevýrazné spirály s příčkou, obíhající tu naši Galaxii domovskou. Ta se k nim však chová velmi nehezky. Deformuje jejich tvar a před pěti sty milióny lety z nich dokonce svou gravitací vytáhla mohutný vodíkový oblak a proud táhnoucí se dnes přes půl jižní oblohy.
Obří Tarantule
Do soutěže Česká astrofotografie měsíce v únoru 2009 poslal snímek toho většího z obou oblaků, Velkého Magellanova mračna, astrofotograf Dalibor Hanžl. Svým fotoaparátem tak zachytil světlo, které opustilo své mateřské hvězdy a mlhoviny před 180 000 lety.
I když je snímek pořízen objektivem nevelkých rozměrů (Sonnar 3.5/135 mm), nalezneme v něm mnoho zajímavých objektů. "Asi nejznámější je mlhovina Tarantule, komplex ionizovaného vodíku o hmotnosti asi 800 tisíc našich Sluncí. Pokud bychom ji umístili na místo známé Velké mlhoviny v Orionu, pokryla by celé souhvězdí Orion. Jedná se patrně o největší objekt tohoto typu v celé Místní galaktické soustavě," líčí Marcel Bělík z hvězdárny v Úpici, který je členem poroty soutěže fotografů vesmíru.
Tarantule v sobě navíc ukrývá velmi hustou hvězdokupu o průměru 150 světelných let s velmi zářivými a hmotnými hvězdami, které jednou skončí svůj život jako supernovy. Jedna z nich se dala v roce 1987 pozorovat jako výbuch supernovy 1987A. I bez dalekohledu byla vidět po dobu několika měsíců.
