Praha - Češi mají výhodu v historických návycích. Ve srovnání s jinými evropskými zeměmi prošli krizí bez zásadního problému i díky své spořivosti.
"Nejsme stát, jehož obyvatelé by příliš utráceli za zbytečnosti, a když se podíváte na strukturu vkladů a úvěrů, převažují vklady. To se velmi pozitivně projevilo v problematických měsících roku 2008 a částečně 2009," říká Libor Vaníček, ředitel retailového bankovnictví ING Bank.
Jenže po jakémsi poločasovém klidu si i v roce 2011 čteme o tom, že krize neskončila a některé ekonomiky stojí nad propastí.
Negativních zpráv ze zahraničí přichází opravdu hodně. Ovlivňují managementy zdejších institucí, novináře, čtenáře i naše klienty. Já jen doufám, že se nevrátíme do let 2006 a 2007, kdy panovalo všeobecné nadšení z utrácení a všeobecně se volalo: neřešme strukturální záležitosti, neřešme zadlužování, půjčujme si na cokoli, ať už na mikro nebo makro úrovni. Věřím, že jak politici, tak běžní občané prošli nějakým ponaučením a hlava si to pamatuje.
Vůči spotřebitelským úvěrům je patrná jistá averze, ale na druhou stranu, hypotéční produkty v prvních šesti měsících roku vypadají z pohledu bank, které v tomto byznysu podnikají, velmi optimisticky.
Ano, i když si kladu otázku, jak zdravý to je růst a nakolik je tlačen pouze chytrou rétorikou. Zásadním ukazatelem vývoje hypoték budou čísla o prodejích na začátku příštího roku. Hodně bude záviset na výsledcích diskusí o zvýhodnění nebo nezvýhodnění hypotéčních úvěrů do budoucna, jak se bude pracovat se zdaněním, a podobně.
Změnily podle vašich informací poslední krizové roky nějak zásadně chování českých klientů v oblasti financí?
Stále platí, že mentalitou máme blíže ke státům jako je Německo nebo Rakousko a nikterak se neblížíme jihoevropskému módu. Posun v chování je patrný především mezigeneračně. Střední generace Čechů obecně nemá tak velký zájem se zadlužovat, přestává si brát úvěry na věci zcela zbytné, jako je třeba spotřební elektronika nebo dovolená na splátky. Mladší generace je k zadlužování svolnější, ale pozitivní na tom je, že úvěrování převládá v oblasti bytových potřeb, což patří mezi zdravé způsoby zadlužování. Pokud každá individuální domácnost zváží, co je v jejích možnostech a nastaví si splátky úvěru tak, že jim vyhovují i v dobách, kdy jsou na tom hůře, pak je to v pořádku. Je to investice do budoucna, která může dokonce fungovat i jako systém šetření na penzi. Pokud půjdeme touto cestou, máme stále velký fundament k tomu, aby bankovní systém v ČR fungoval dlouho a stabilně.
Když mluvíme o bydlení - vaším klíčovým produktem je spořicí ING Konto, které by mohlo těžit ze situace, kdy by stát přestal stavební spoření dotovat. Jak vnímáte fenomén stavebního spoření a současné diskuse o něm?
Na tomto produktu je vidět, že když se pro lidi výhodně nastaví, dokážete přesvědčit celou republiku o tom, že je dobré spořit. Když si děláme průzkumy a zajímá nás, jak lidé spoří, je u většiny respondentů stavební spoření opravdu velmi oblíbené.
Mimochodem, vy osobně ho máte?
Jistě, mám ho já, má ho manželka, mají ho rodiče. Jak ho stát nastavil, bylo by hloupé ho nemít. Stát nás do této situace vmanévroval. Druhá věc je, nakolik ho využijeme k bytové podpoře. Někde jsem četl, že jde o pouhých patnáct procent. Z pohledu státních financí je to dost velký luxus. Když to shrnu, jako klient jsem samozřejmě spokojený, je to naprosto bezpečná forma spoření s krásným zhodnocením, systémově to však není úplně v pořádku a vnáší to nerovnoměrnost do konkurenčního prostředí.
Takže třeba z hlediska ING Konta vás osud stavebního spoření zajímá?
Pokud se všem spořícím lidem sníží atraktivita tohoto produktu, očekáváme, že šance nabídnout naše spoření vzrostou. Procentně to ale nedokážu vyjádřit. Pokud někdo zrušil stavební spoření, většinou své peníze převedl nejprve na běžný účet a potom až k nám.
Dá se říct, jak se za posledních deset let, kdy ING Konto existuje, proměňuje šetření lidí?
Z reálných dat se to dá vyčíst jen částečně. Konto sice nabízíme deset let, ale až v roce 2007 jsme do toho vstoupili s větším úsilím, takže i rozsáhlá data o chování klientů máme až od tohoto roku. Historie prvních pěti let je asi taková, že jsme měli 20 až 30 tisíc klientů s velmi specifickým chováním. Protože jsme ten produkt příliš nekomunikovali, dostali jsme trochu jinou strukturu lidí, než když jsme pak začali s plošným marketingem.
Co se stalo na podzim roku 2008?
Klíčový rok je to především proto, že se začínala projevovat nejistota. Přežijí banky? Lidé s vyššími úsporami začali rozkládat své peníze mezi bankami tak, aby se vešli do limitu pojištění vkladů. My jsme měli skupinu klientů, která měla výrazně přes limit, takže u nich došlo ke snížení výše vkladu. Na druhou stranu, v roce 2008 až 2009 jsme zaznamenali výborné výsledky, protože z jiných ústavů k nám přitekly vklady, jejichž výší jsme byli až pozitivně překvapeni. Ona nejistota byla krátkodobým fenoménem, který ovlivnil chování lidí na delší čas. Pokud je tu možnost garance, začali si říkat, pojistíme se proti případným turbulencím. Lidé si uvědomili, že musí dostat své finance pod kontrolu jako celek.
Na druhou stranu, nezdá se, že by lidé utráceli méně, než dřív, že by si na svou životní úroveň „nechali sáhnout".
Třeba na sociálních sítích jsem četl diskuse, kde lidé psali: můj příjem se za poslední rok zdvojnásobil, ale na konci měsíce jsem na tom stejně - nezbyde nic. Jiný psal: já vím, kam moje peníze jdou, ale nedokážu své chování změnit. Což mě často vedlo k názoru, že nám zase tak špatně není. I v dobách, kdy každý novinový článek začínal nebo alespoň končil slovem krize, neměl jsem ve velkých nákupních centrech pocit, že by tam bylo méně lidí. Životní úroveň se možná snížila v některých regionech či oblastech, které se dostaly do problémů kvůli závislosti na jedné nebo dvou fabrikách, ale ve velkých městech se nic zásadního nezměnilo. Když se podíváme na poslední výsledky retailu, statisticky vykazatelný pokles tam byl, ale na devadesát procent populace to nedopadlo. Jestli utratíte z měsíčního rozpočtu o jedno nebo o dvě procenta méně, dokážete to poznat? Většina lidí ne.
Pomohl nám až nástup mBank
Do vašeho byznysu vstupují internetové banky, TESCO oznámilo, že bude mít banku, změní se podoba části finančních služeb a produktů?
My jsme do jisté míry ten trend nastartovali. Očekáváme, že bank, které budou mít business model podobný jako my, přibude. Samozřejmě, že pokud jsme byli v roce 2007 až 2008 na trhu sami, bylo to jednodušší. Na druhou stranu to po nás vyžadovalo, abychom pouze my vysvětlovali jinou formu spoření. To není levné. Ale pak přišla mBank a nám to pomohlo. Byly jsme najednou dva subjekty, které mluvily o něčem podobném. Oni více komunikovali běžné účty a my zůstali v oblasti spoření, ale sdělovali jsme velmi podobné: nemá cenu nechat peníze ležet na běžném účtu, jsou tu subjekty, které nabízejí alternativu bez poplatku. Když jsme s naší nabídkou přišli na trh, volali a psali nám klienti: To není možné, to je podvod. Vysoké úrokové sazby - a nechcete poplatky? Kde je ten fígl? Pošlete nám sazebníky poplatků, ať zjistíme, jak nás oberete na závěr. Lidé nebyli na něco takového zvyklí.
Dobře, ale co bude na tomto hřišti dál? Nyní jste tu vy, mbank, Fio, AXA, Zuno a další.
Ze strategií těch dalších bank vyplývá, že jsou více plošné. Chtějí nabízet i běžné účty a ostatní produkty. Naše expertíza v oblasti spoření se stále jeví jako unikátní. O to těžší jsou diskuze o tom, jestli se i my máme vydat směrem, kterým jde mnoho dalších. Nebo zůstat expertem v jedné oblasti a být tam vynikající.
Kolik má ING Konto klientů?
Je jich asi 350 tisíc a chtěli bychom se dostat k půl milionu zákazníků. To by nám do budoucna dávalo prostor pro další rozvoj našeho modelu. Když jsem v roce 2003 přišel ke spořicímu kontu, viděl jsem, že máte-li třeba jen 30 tisíc zákazníků, každodenní náklady jsou tak velké, že to pořádně neufinancujete. Pokud chcete dělat alespoň slušnou retailovou banku, potřebujete nejméně 250 tisíc aktivních zákazníků. Jinak budete pořád na hraně.
Proč byl v Česku onen rozjezd tak pomalý?
To je docela zajímavá historie. V České republice to podle mě přišlo příliš brzo. První pilot začal v Kanadě v roce 1996 a tehdy byl postaven na telefonu. A ono to zafungovalo. Pokud lidé dostanou zajímavou nabídku z hlediska úrokové sazby, je to jeden z hlavních důvodů, proč k vám jdou. V Německu a Rakousku, kde má pošťák nějakou veřejnou prestiž, fungovalo spořicí konto přes poštu. Jenže v České republice jsme nebyli na princip, postavený na distribuci přes poštu, telefon nebo internet připravení. Jednak, spořicí účty byly neznámým produktem, telefon tu nikdy nebyl dobrý na prodej a pošťákům se obecně příliš nevěřilo. Proto jsme museli přeskočit telefon rovnou k internetu. Nahrála nám až doba, kdy se internet začal masivně rozvíjet i jako prodejní kanál.
Skončí tedy úplně éra bank s pobočkami?
To si nemyslím. Internet je skvělý, ale prodáte přes něj pouze nějaký jednoduchý produkt, který nepotřebuje vysvětlování. Některé banky podle mne budou naopak chtít silnou pobočkovou síť. Jakmile začnete nabízet složitější produkty, které potřebují osobní kontakt, musíte ji mít. Banky v posledních letech tlačily klienty mimo pobočky, ale najednou zjistily, že mají málo příležitostí nabízet i jiné produkty a teď nevědí, jak se k zákazníkům dostat.
Což může být příležitost pro obchodní řetězce.
Ano. A pokud má ten řetězec své věrnostní karty, jako třeba TESCO, tak on o vás ví víc, než banka. Banka na svůj účet dostane váš příjem, někteří lidé používají kreditní kartu, pak odejde nějaká platba. Ale obchodní řetězec ví přesně, co jste si koupil, jaký jogurt máte rád, kolik si jich kupujete, a z toho všeho se dá při kvalitních analýzách odhadnout, jaká je vaše kreditní schopnost. Jaký úvěrový rámec vám mohou nabídnout, jak jste důvěryhodný ve smyslu toho, co dokážete splatit. A tak přesné informace banky ne vždy mají. Proto si myslím, že propojování bank a řetězců může být trendem. Anebo budou vznikat vlastní "TESCO banky". Bude zajímavé sledovat, jaký koláč se jim podaří ukousnout.
Takže vy třeba nevíte, jaké je věkové složení lidí, kteří u vás spoří?
V zásadě existují dva vrcholy: 25 až 40 let, což jsou hodně internetově orientovaní lidé, kteří si všechny věci zařizují sami, z větších a velkých měst, a na druhé straně 55 až 70 let.
Budete připravovat pro seniory něco speciálního?
Vytvořit speciální spořicí účet pro seniory není nutné. Spořicí účet pro seniory by se v ničem podstatném nelišil od známých spořicích účtů. Stejně tak by měl vysokou úrokovou sazbu, žádné poplatky ani omezení, bude se alespoň částečně ovládat přes internet. Je to spíše o komunikaci zaměřené právě na tuto skupinu a použijí jazyka, který jí bude blízký, kterému bude rozumět. Před pěti lety byl internet pro seniory problém, bylo to něco, čeho se báli, ale dnes už to tak velká bariéra není. Psychologická možná ano, ale to je úloha oné komunikace, vyvrátit obavy, které možná ještě přetrvávají.
Tento materiál vznikl v rámci společného projektu Aktuálně.cz a CSR fórum - webového magazínu Byznys a společnost.
Sekce chce informovat o světě firem, neziskových organizací, trendech v CSR a společenské odpovědnosti vůbec.
