Soubory miniher jsou od jisté doby relativně oblíbeným herním žánrem, obzvláště na konzolích od Nintenda. Některým starým drnům to připadá jako znevážení samotné podstaty hraní, která má zřejmě sestávat z dlouhého, temného a smrdutého vysedávání před svítící obrazovkou, aby se po rozdrcení závěrečného bosse znavený hráč buď najedl a napil, nebo už jen namluvil do diktafonu poslední vůli. Člověka, jenž prošel těmito strastmi, mnohdy dokonce opakovaně, nemůže představa pohodového hraní krátkých sekvencí nerozčílit, obzvlášť jedná-li se o hraní skupinové. A mikrohry, to je takové ještě o něco silnější kafe. Tu nám zasloužilý hardcore pařan zasyčí jako nafukovací balónek, aby posléze vydal zběsilý výkřik a upadl do kómatu. Nebo snad ne?
#hodnoceni
Wii v celé své kráse
WarioWare: Smooth Moves je již několikátou hrou ze série, v níž jde stále o jedno a to samé. Krátké a ještě kratší fragmenty, v nichž je zapotřebí provést něco velice jednoduchého, co se střídají se stále větší rychlostí, až v jednu chvíli přijde hráč o všechny "životy" a hra končí. Neměl jsem možnost hrát všechny předchozí díly, takže budu raději soudit tuto hru samostatně. Můj dojem z ní je vynikající, dokonce bych byl ochoten uvažovat o jejím zakoupení. A to je co říct. V průběhu toho, co se dá nazvat "testováním", došlo k podivuhodné konverzi. Zpočátku, po nějaké hodině a půl, jsem byl relativně neutrálně naladěn a připraven vyjádřit se o hře se zdrženlivou vlídností. Rozhodně jsem neočekával zjištění, které přišlo po pár dnech - že by možná nebylo špatné mít tu hru doma déle, třeba i napořád. Má totiž něco do sebe i poté, co je již úplně všechno odemčeno, když už se aura nevšední zajímavosti rozplynula. Rozhodně by se mohla hodit k ukazování návštěvám v pauzách mezi turnaji ve Wii Sports.
Je snad samo sebou, že Smooth Moves ze všech sil využívá zvláštních funkcí Wii ovladače. Klíčovým předpokladem pro správné provedení toho, co se po vás v dané mikrohře chce, je zejména dodržení předepsaného držení ovladače. V manuálu je popsáno pět způsobů. Od toho základního, který připomíná běžnou polohu televizního dálkového ovládání během surfování po kanálech, přes úchop oběma rukama, jako když svíráte volant, až k simulaci sloního chobotu před vlastním nosem. V samotné hře naleznete množství dalších způsobů držení a každý z nich je vám napoprvé důkladně představen. Před každou mikrohrou je pak vždy (s výjimkou jednoho speciálního režimu) zobrazeno upozornění, kterou pozici máte zaujmout, než mikrohra začne. V jejím průběhu se pak s ovladačem provádějí různé věci, ale nejlepší výchozí pozice je zkrátka taková, která se co nejvíce podobá té doporučené. Pak už nezbývá, než se soustředit, pochopit co je potřeba udělat a co nejrychleji to splnit.
Ovladač jako meč a nejen on
Na pohybovém ovládání je úplně nejlepší to, že je tak různorodé. Přestože se zde některé hry navzájem svým provedením trochu podobají, nikdy to není do očí bijící shodnost, které se lze zhusta dočkat ve verzi pro GameCube (ano, o nějaký ten kus dříve jsem něco řekl a teď nedodržel, už se to nestane, omlouvám se). Díky tomu je střední doba příchodu nudy relativně dlouhá. Trochu problematickou jsem shledal skutečnost, že je tu velice často využívána ukazovací funkce, která používá sensor bar a k jejímu správnému fungování je zapotřebí mířit na obrazovku. Domnívám se, že ne vždy k tomu tvůrci nutně museli přistoupit. Jako letmý příklad poslouží třeba mikrohra rozseknutí předmětu na obrazovce. Držíte Wii ovladač u pasu jako samuraj svůj meč, a když tasíte, je nutno ukazovátkem jakoby "přejet" obrazovku v příslušném místě. Stejně tak by nemuselo být nutné přesně mířit, aby člověk mohl pilou přeříznout větev. Není v mých silách uhádnout, zda má tato lehká buzerace za úkol přinutit hráče k striktnějšímu napodobování skutečných pohybů, nebo zda to bylo nutné k zajištění dostatečně přesných reakcí ovladače. V každém případě je ale dost často zapotřebí dávat pozor, aby ovladač v daný moment mířil kupředu a někdy to trochu vadí.
Potenciál této nové inkarnace WarioWare je přibližně takový, jaký by člověk očekával. Během procházení stále rychlejšími a obtížnějšími pidizkouškami se zažije kopec srandy a jen těžko vymyslíte něco navíc, aby se to sem hodilo a zároveň přidalo trochu užitné hodnoty. Přesto zde takových přídavků několik je. Odemykají se postupně, takže to můžeme pojmout jako povídání o bonusech. Případné zájemce o hru ve více lidech upozorním na to, že hra WarioWare: Smooth Moves je téměř výhradně single player záležitost. Multiplayer není přítomen od začátku, ale až po dohrání základní "příběhové" linie, a příliš nápaditý není. Většinou jde o to, že se jednotliví účastníci střídají v plnění úkolů a na základě úspěšnosti či neúspěšnosti nakonec někdo vyhraje či prohraje. Ovladač je nutno podávat z ruky do ruky, protože jich není možné připojit více najednou, což zrovna nepotěší. Kromě toho je zde ještě pár prkotin, zdaleka nejzajímavější z celého multiplayeru jsou poměrně realistické šipky, jak je znáte z hospody.
V jednom se to lépe táhne
Zato v singleplayeru je zajímavostí více. Jednou z nich je jakýsi trénink, jenž je dnes asi už nezbytnou součástí každé takovéto hry od Nintenda. Vzhledem k jeho pohybové náročnosti je dokonce teoretická šance, že by mohl nějakým způsobem zafungovat. Tím hlavním, co je zde navíc, se ale rozumí několik hříček, jež jsou odvozeny od vybraných mikroher. Mezi nimi se nachází žonglování s pingpongovým míčkem skrz převysokou věž plnou nástrah, střílení po plechovkách za současného odrážení raketových útoků, stavění kostek na vratkou plochu, a to úplně nejlepší, co odemknete až úplně nakonec - opravdová vertikální střílečka, docela dobře provedená a celkem obtížná.
I přes to, co jsem právě napsal, znovu důrazně varuji před nerealistickým očekáváním něčeho jiného, než je klasický WarioWare. Pakliže je pro někoho již samotný koncept hry nezáživný, jakkoliv skvělé provedení to nezachrání. Pamatujte rovněž na to, že grafika je sice výborná a stylová (jeden z použitých způsobů animace mi občas připomínal animované sekvence Terryho Gilliama), ale přesto jednoduchá a stěží srovnatelná s čímkoliv, na co jste dnes pravděpodobně zvyklí. Když se coby téma některé pasáže objeví náhle výjev třeba z Wind Wakera nebo z Pikmina, působí to až nepatřičně. Dejte tedy pozor, zda opravdu chcete to, co se tu nabízí, a když se o tom ujistíte, jděte do toho.
Recenze vychází ve spolupráci se serverem GamePro.
