Takže majitelé Wii se konečně dočkali. Ano, ano, ano - na jednu stranu všichni víme, že instalatér Mario je vlajkovým maskotem Nintenda, pročež je jeho reinkarnace na každé nové konzoli stejně zřejmá a čitelná, jako východ slunce, ale počkali jsme si téměř rok. Nicméně jak tomu u Nintenda často bývá, znovu musíme smeknout pomyslné klobouky, protože to, co zde předvedli, takříkajíc nemá obdoby.
Tradici trojrozměrných hopsaček de facto započalo Nintendo se svým Super Mario 64 - v roce 1996, který spustil vlnu zájmu o tento žánr. Tenhle mimořádný počin si totiž získal srdce nejenom recenzentů a dále ještě označení jedné z nejlepších her všech dob. Dočkali jsme se i remaku na Nintendo DS nemluvě o skutečnosti, že v rámci Virtual Console je stejná hra stále mezi nejpopulárnějšími. V roce 2002 jsme pak proháněli Maria na GameCube v dobrodružství s podtitulem Sunshine, které však bylo podle mnohých šlápnutím vedle. Takže přichází klíčová otázka, co nového můžeme čekat v Galaxii, kterou bude Mario osvobozovat?
#hodnoceni
Příběh hry je více než klasický a považuji jej za největší slabinu - motivace mohla být přeci jen lepší. Jasně, nikdo nečekal, že bychom s Mariem objevovali tajemství existence, zase jdeme jenom zachránit princeznu Peach, která nás opět zve na malé překvapení do zámku. A to vše zrovna v den oslavy hvězd. Mario neváhá a běží, co mu síly stačí. Nicméně ne dost rychle, poněvadž na scénu přiletí kosmický koráb s dlouholetým rivalem, drakoželvou Bowserem. Ten nejen, že unese celý zámek i s princeznou, ale navíc ukradne i všechny hvězdy, s jejichž pomocí chce vybudovat vlastní galaxii. Mario následně padá do prázdnoty a zdá se, že je tedy vše ztraceno
Úplnou náhodou ale dopadne na jednu malou galaxii, která je zároveň kosmickou lodí, kde se seznámí s dívenkou Rosaline. Ta Mariovi vysvětlí, že Bowser unesl Peach do samotného středu vesmíru, kam se nedá tak lehce dostat. Ovšem pokud Mario najde a osvobodí dost hvězd, které Bowser poschovával všude po vesmíru, získá Rosalinina loď schopnost cestovat kamkoliv a pomůže tedy Mariovi v záchraně jeho milé. Co se dá dělat, Mario navštíví první mezigalaktické dělo a dělá to, co umí nejlépe - hodně rychle utíkat a skákat.
Super Mario Galaxy se dá těžko přirovnávat k jakémukoliv jinému titulu, takže si budu muset pomoci literární klasikou - Malý princ. Vzpomínáte si, jak tento hoch přelétával mezi malými planetami, kde vždy potkal nějakou osobnost? Něco podobného budete zažívat i tady. Totiž, po příletu do galaxie - levelu - se zpravidla ocitáme v soustavě malých planet s vlastní a mnohdy unikátní gravitací. Na každé planetě, ne nutně klasického tvaru, máme za úkol posbírat nějaké ty penízky, úlomky hvězdiček, vybít nepřátele či aktivovat důležitý přepínač. Tím si aktivujeme meziplanetární dělo, co nás vystřelí na další planetu. Tam se situace opakuje v trochu jiném duchu.
Naprosto největší pozitivum hry je zcela neuvěřitelný level design. Je originální, vysoce variabilní a maximálně těží z trojrozměrného prostoru. Jedna planetka může být jak velkou pevností, notně děravým jablkem, jako nějakým těžko identifikovatelným objektem. Ale často tu narazíme na planety "tradiční", kde existují obyvatelé, hory, stromy, řeky, vodopády, květiny a další obvyklé prvky. Některé galaxie jsou koncipovány jako nahuštěné objekty, mezi kterými se budeme přesouvat letmým skokem, jindy je třeba na okvětním lístku pampelišky překonávat velké vzdálenosti a vychytávat galaktický vítr k úspěšnému přesunu. Pointa tedy je - každá - naprosto KAŽDÁ galaxie je úplně, ale ÚPLNĚ jiná.
Možná jste již viděli desítku videí s ukázkou Super Mario Galaxy, jak se hraje, ale věřte, že jste viděli pouze zlomek celého herního eposu. Designéři si nebrali servítky. Vedle gigantických levelů v tradičním "Super Mario 64" hávu se setkáme s návratem do 2D hopsaček, kdy se kamera natvrdo nastaví z boku a dělejme, co umíme. Setkáme se s momentem, kdy budeme skákat do prázdnoty s vírou, že se tam na poslední chvíli zhmotní plošinka. Mario tu navrch získal několik nových převlečků, propůjčujících speciální schopnosti, které staví rámec tradiční hopsačky na hlavu. Někdy dokonce ani nebudeme běhat a skákat, ale jen ve volném prostoru Maria přetahovat mezi gravitačními body - což je regulérní způsob hraní a jsou na tom postavené celé planety.
Setkáme se také s menšími, jednoplanetovými galaxiemi, které jsou vlastně trojrozměrným puzzlem - planeta složená z desítek dlaždic, které musíme aktivovat ve správném pořadí nebo aktivovat všechny, přičemž druhý dotek na dlaždici znamená deaktivaci. A správně splněný úkol je odměněn hvězdou. Tady je další unikát galaktického designu - na jednu (víceplanetovou) galaxii připadá několik hvězd, třeba tři nebo pět, někdy více, někdy méně. Získat všechny znamená opět projít danou úroveň, ale pozor, s markantními modifikacemi. Změní se nepřátelé, teleporty, některé planety se odemknou a jiné zamknou. Krásné na tom je, že hra vás vede naprosto nenásilně správným směrem, takže ze stejné startovní pozice velice rychle naberete jiný směr k jinému stylu hry a hraní. A samozřejmě, vrcholem každé hvězdokupy po pěti galaxiích je souboj s Bowserovými pobočníky o velkou hvězdu - a o těch to celé je.
Nápadů, jak se doberete zisku té které hvězdy je celá řada. Jsou tu kupř. závody. Ať už proti času nebo proti zlému dvojčeti Maria - na zemi, ve vzduchu i pod vodou. Dále se setkáme s bossy, ovšem s jediným životem, tedy ukaž, co vlastně umíš. Též tu budeme, časem, spolupracovat s Luigim. Tenhle nešika sice vždy najde hvězdu, ale nepřátelé jej zajmou a my jej posléze budeme muset najít a osvobodit. Občas ještě narazíme na hladové skřítky, kteří se po nakrmení dokážou přetransformovat v novou planetku, na které je nějaká minihra a odměna ve formě právě další hvězdy. Zkrátka a dobře, prostor v Super Mario Galaxy je velmi rozmanitý, členitý a skrývá mnohá překvapení, počítaje v to i tajné lokace.
To vše by nefungovalo, kdyby se autoři nevěnovali dostatečně pozorně a pečlivě ovládání. Naštěstí (kupodivu:) je ovládání velmi jednoduché, intuitivní a hlavně - excelentně spolupracující kamera (s možnou manuální korekcí) nás nenechá nikdy na holičkách. Ukazovátkem Wiimote pak sbíráme prťavé hvězdičky, sloužící jak ke střelbě a omračování (tlačítko B), tak ke krmení hladovců. Hlavní je samozřejmě skákání, přiřazené tlačítku A, ovšem mnohdy budeme tímto buttonem aktivovat gravitační anomálie. Nunchukem se klasicky chodí po place, není na tom co zkazit, poslední tlačítko je Z, kterým se Mario skrčí a následně má možnost provést vyšší výskok a podobně. Nejpodstatnější je ale bezesporu otočka, aktivována zavrtěním Wiimotem. Platí pro aktivaci meziplanetárních kanónů, odrážení nepřátel, potažmo k aktivaci speciálních schopností. Zavrtění ale stačí jemné, takže se nebojte o ruce.
Jelikož nejsou instalatérské schopnosti vždy plně dostačující, získává Mario modifikace, zpravidla omezené časem nebo "do zranění", které z něj dělají úplně nového muže. Krom klasické ohnivé varianty (zavrtěním ovladače střílíte firebally) se může stát včelou (létá a umí se přichytit na zvláštní medové povrchy), ledovým bruslařem (kdy mu zamrzá voda i láva pod nohama), případně tu je k vidění pružinový režim, který je sice téměř neovladatelný, ale zase díky němu skáče extrémně vysoko.
Zmiňovat technologické zpracování snad ani nemá moc smysl - hra vypadá fantasticky. A to nejen kvalitou modelů, textur a práce světla se stínem, ale zejména design jednotlivých galaxií přesahují hranici fantazie. Doplňte si opravdu fantastický soundtrack, který se při nejlepší vůli neoposlouchá, skvělé zvuky a design příšer a bossů. Po dohrání jsem si uvědomil, že celá hra jako by z oka vypadla animovaným filmům od společnosti Pixar. Mnohé příšery jsou evidentně inspirovány stylem těchto šikovných grafiků. Ale to neznamená, že se nedočkáme tradičních soupeřů, známých ze všech Mario her - počínaje Goombou a Koopou, konče stonožkami a Bowserem juniorem.
Další plus směřuje k celkové vyváženosti. K dohrání stačí posbírat 60 hvězdiček, což dokáže snad každý s trochou zápalu do hry. Avšak k získání všech bonusů je třeba projít všechny kouty galaxií a posbírat hvězd rovnou 120 - to už vyžaduje práci skutečného a zaníceného hráče. Počty životů na tyhle pokusy sice nejsou zrovna závratné, ale nestává se často, že by vysloveně došly.
Článek vyšel ve spolupráci s Gamepro.cz.
