Poslanci schválili velký balík změn v exekucích. Otevírají cestu k zastavení těch, které se rozjely kvůli dluhu nižšímu než 1500 korun. Takzvané milostivé léto by zase přineslo možnost vyrovnat staré dluhy s veřejnou správou. A třeba vymáhání by se mělo kompletně nahrávat, aby už exekutoři nemohli nevybíravě tlačit na dlužníka.
Podle kritiků jde ale jen o kosmetické změny. Vadí jim, že neprošla především hojně debatovaná teritorialita, tedy mechanismus, podle kterého by konkrétní exekuce směli provádět jen místně příslušní vymahači.
Nyní jde norma do Senátu, který se netají tím, že má chuť ji upravit. Výsledkem ale také může být, že poslanci pak senátní verzi odmítnou, a ve výsledku se tak nezmění vůbec nic.
Toho se obává Daniel Hůle, který v rámci společnosti Člověk v tísni už roky pomáhá lidem vybřednout ze spirály dluhů: "Pokud senátoři vrátí do hry teritorialitu, bude to velký hazard, protože ta ve sněmovně určitě neprojde a na schválení původní varianty se už nemusí znovu najít dost hlasů."
Na to, jak je sněmovna rozhádaná, schválila docela rozsáhlé úpravy exekučních pravidel. Kritici však tvrdí, že když neuzákoňují místní příslušnost exekutorů, je to celé k ničemu. Souhlasíte?
S tímto přístupem se dlouhodobě neztotožňuji. Problémem přece není jen teritorialita, ale také třeba staré menší dluhy, které by dnes už nevznikly. Typicky si představte neslučované pohledávky za jízdu načerno, kde se z tisíců najednou staly stovky tisíc a mnohé mladé lidi pronásledují takové dluhy dosud.
Jak moc je pro vás ona horem dolem probíraná teritorialita podstatná?
Pro mě je to jen jeden ze způsobů - byť důležitý -, jak se dostat z dluhových pastí. V Česku má dnes jeden dlužník průměrně pět exekucí a těch pět exekucí vymáhají průměrně čtyři a půl exekutora. S dlužníkem i zaměstnavatelem tak komunikuje absurdně vysoké množství lidí.
Ale třeba balík změn, o kterém se bavíme, ukazuje, že teritorialita nemusí být jediným způsobem, jak z toho ven. Poslanci třeba schválili paragrafy, podle kterých se exekutoři musí postavit do fronty a čekat, až na ně přijde řada. Skončila by tak stresující situace, kdy jeden večer zazvoní jeden exekutor na mobiliární exekuci a druhý večer se přijde na vaši televizi kouknout zase úplně jiný a mně do telefonu v poradně brečí člověk pod nátlakem, že do zítra musí sehnat padesát tisíc. Stejně jako je to už nyní u strhávání plateb z příjmu, i u "mobiliárek" by se exekutoři nově řadili za sebou a nepředbíhali se u dlužníka. To samozřejmě mnohým exekutorům extrémně vadí, snad se to ale podaří v zákoně udržet.
Teritorialita by nepochybně rozbila sítě dosavadních exekutorských klanů, nejen ty okolo pana poslance Faltýnka, ale zas by asi postupně vytvořila nové. Znám slušné advokáty, kteří se upřímně děsí toho, pod jakého exekutora by spadli ve svém kraji.
To je jedna z často zmiňovaných nevýhod. Musíme si vždy sepsat plusy a minusy navrhovaných změn. Nyní jsou mezi exekutorskými úřady obrovské rozdíly co do kvality i fungování. Pokud je pro věřitele hlavním kritériem to, kolik exekutor vymůže, logicky to vychyluje systém k těm velkým, kteří využívají právě mobiliárních exekucí a chlubí se pak vysokými vymoženými částkami.
Na druhou stranu si musíme říct, že v polovině Evropy si věřitel může vybírat exekutora, a to včetně některých západoevropských zemí. Takže nelze to šmahem odsoudit jako mafiánský systém. Je důležité se podívat na podrobné podmínky takového systému. A právě nad těmi zůstává u nás rozum stát.
Asi největší změnou je konec takzvaných marných exekucí, tedy stovky tisíc případů, kde původní dluh nepřesahoval 1500 korun, ale narostl v mezičase do obřích rozměrů. Jak přesně to chtějí poslanci ukončit?
Bude se to týkat malých dluhů, u kterých se pro věřitele nic nevymohlo tři roky. Třeba již zmiňovaná jízda načerno je nejlepší příklad. Mladý člověk má pětadvacet exekucí seřazených za sebou. Nyní splácí po stokorunách, ale třeba jen tu první exekuci, která v minulosti v nelidském systému třeba vyskočila ze stovek na 21 tisíc. A až se s tím nějak vypořádá, nastoupí další nabobtnaný dluh, protože exekuci nelze promlčet. Jako perspektivu před sebou doteď má čtyřicet let v nekonečné dluhové pasti. To není normální.
Nově by tedy museli být z moci úřední do třech měsíců zastaveny ty exekuce, které tři roky nic nevynesly - a exekutor by od státu dostal zhruba 750 korun za každé takové odmazání. Oprávněný, tedy věřitel, pak daňovou slevu. Je to celé vymyšlené tak, aby se ke kompenzacím nedostali šmelináři, kteří sídlí někde v daňových rájích. Stačí připomenout příběh pražského dopravního podniku, který tyto dluhy prodal do sítě podivných firem spjatých s nynějším hradním kancléřem Vratislavem Mynářem.
Bude muset pro toto ukončení starých minidluhů člověk něco aktivně udělat, nebo to půjde zcela mimo něj?
V praxi máme samozřejmě zkušenost, že když něco vyhlásí třeba i soudní úředník, nakonec se to nestane. Ale zde by skutečně exekutor měl sám od sebe vše zastavit. My v Člověku v tísni to budeme určitě monitorovat a podpoříme to nějakou kampaní. Kdo natrefí na špatný postup, tomu by se mělo dostat podpory.
Během projednávání změn ve sněmovně vypukl spor o systémové vypořádání exekucí na větší částku. I ministryně spravedlnosti Marie Benešová podporovala, aby se ukončovaly kauzy, ve kterých se tři roky nepodařilo dosáhnout žádného pokroku. To neprošlo. Nakonec tuto možnost poslanci odsunuli až do roku 2028. Proč?
Projevily se obavy věřitelů o pohledávky. Podle mě se to časem vrátí do debaty, možná by pro nalezení kompromisu bylo dobré, kdyby se začaly tyto dluhy rozlišovat podle výše, případně podle toho, zda dlužník má, či nemá vůli splácet. Neustálé prodlužování exekucí, které už roky stejně nejsou spláceny, je absurdní.
Hodně zajímavým institutem je takzvané milostivé léto. Díky němu by bylo možné zaplatit dluh v původní výši u veřejnoprávních věřitelů - to jsou všechny ty nedoplatky u zdravotních pojišťoven a dopravních podniků.
Zde je důležité říci, že dlužník bude muset být aktivní a podat návrh. Zatímco u těch zmiňovaných patnácti stovek neplatí nic, zde už musí zaplatit původní dluh a 750 korun na nákladech. Je to něco jako akce - opatření se vyhlásí na omezený čas a dlužník musí projevit aktivitu. Za to se mu nabízí velká příležitost definitivně se zbavit některých dluhů. Řeknu příklad: dlužil jste deset tisíc zdravotní pojišťovně, dnes je to už se vším sto tisíc a mimo vaše finanční možnosti. Teď si půjčíte těch původních deset tisíc od rodičů, přidáte 750 korun a jste z toho venku.
Mýlím se, když se mi zdá, že by milostivé léto nemohlo zafungovat bez velké informační kampaně? Kdo se dosud o své dluhy nestaral, těžko si v novinách na straně 12 najde noticku, že má čtvrt roku na splacení restů.
Přesně tak. Pokud změny projdou a zákon podepíše prezident, začneme ve velkém s informováním. Nejen kvůli milostivému létu, ale i kvůli dalším změnám. Samozřejmě by to ideálně měl udělat stát. Kdyby sociální a zdravotní pojišťovny, dopravní podniky a další oslovily své dlužníky, bylo by to výborné. Je to i v jejich zájmu - žádný podnik nechce mít dlužníky, protože to není perspektivní klient.
Podle nových paragrafů už by nemělo být tak snadné vejít do bytu a odnést si televizi, každý zásah by také měl být nahrávaný. Jak se o tom ale lidé v potížích dozvědí?
I to zahrneme do informační kampaně. Důležité je lidem vysvětlit jejich nová práva například při zmiňovaných mobiliárních exekucích. Zde je problém, že není možné doufat v pomoc státu, to už většinou není jeho byznys. Navíc mají v celé věci svůj silný zájem i exekutoři - takže se nejspíš budou snažit maximálně přibalit mezi papíry o jeden navíc. Do osvěty tedy budeme muset zapojit neziskovky, jako je Člověk v tísni a další.
Bavíme se o tom, jako by to bylo už schválené. Ale vše jde ještě do Senátu. Tam se velmi pravděpodobně opět vzedme vlna boje za teritorialitu, kterou však sněmovna odmítá potvrdit. Může kvůli tomu celá novela spadnout pod stůl?
Je to skutečně velké riziko, bojím se toho. Mrzí mě, že mnoho aktérů má dobré úmysly, ale nedomýšlí, že tím ohrožují i těžko dosažený kompromis, který se rodil roky. A čistě matematicky: Při sněmovním hlasování klíčovou roli sehrály hlasy ANO pro návrhy, které podporoval poslanec Patrik Nacher a za které se postavil i premiér Andrej Babiš. Zároveň ale představuje v poslaneckém klubu ANO druhý pól Jaroslav Faltýnek, který vystupuje proti humanizaci mobiliárních exekucí a dalším věcem.
Takže ve chvíli, kdy se ze Senátu vrátí zpět do sněmovny příliš ambiciózní návrh změn - například se zmiňovanou teritorialitou -, může se vždy stát, že 101 potřebných poslaneckých rukou se už nenajde. Stačí, aby se jeden při hlasování zdržel někde v bufetu, a vše spadne pod stůl. Nový kompromis se pak bude s novou sněmovnou hledat zase další roky.
Uvažujme realisticky: Co by tedy Senát mohl prosadit, aby to sněmovna odkývala?
Vím, že v návrhu je několik omylů a řada věcí tam chybí. Ale právě kvůli výše uvedeným obavám bych byl nejraději, aby se Senát zdržel pozměňovacích návrhů a poslal to celé již rovnou prezidentovi k podpisu. Minusy jsou mnohé, ale mezi plusy řadím jistotu, že se řada důležitých věcí posune. A mimochodem tak dostaneme i čas na onu zmiňovanou informační kampaň. Protože podle stávajícího plánu by "milostivé léto" mělo vypuknout od Nového roku 2022.
Těžko věřit, že by senátoři neodolali pokušení si něco přisadit…
Máte pravdu. Proto se nám to nyní rozbíhá do dvou variant. Buď senátoři vrátí do hry teritorialitu a to je velký hazard, protože to ve sněmovně určitě neprojde. Anebo pošlou poslancům jen několik menších změn, což dává naději. Věc je třeba každopádně domluvit konsenzuálně s ANO i ODS, protože bez jejich hlasů se nic neprosadí.
Za mě je zde k jednání několik takových možných změn: Poslanec Jan Farský navrhoval, aby se platby od dlužníka primárně započítávaly na splácení původního dluhu a až pak na příslušenství, aby částka neustále nebobtnala. Také se dá znovu debatovat o době, od kdy se započítává doba pro marnost exekucí, aby to nebylo až od roku 2028. A pro mě je i důležité zavést soudní poplatek za zahájené exekuční řízení. Když budeme požadovat zhruba 200 korun na počátku celého martyria, vyplatí se věřiteli investovat nejprve dvanáct korun do prohledání databází, aby zjistil, zda není třeba u dlužníka až jako desátý v řadě, takže se mu celý proces vůbec nevyplatí zahajovat. Nyní se nesmyslně posílá do exekuce úplně vše.
Co se vlastně v dluhové pasti děje ještě dalšího? Od července mají fungovat takzvané chráněné účty, na které se převedou prostředky dlužníků, ke kterým se exekutor nijak už nemůže dostat. Pomůže to?
Trochu se obávám, že ve výsledku bude schválená verze chráněného účtu poměrně málo využívaná. Přesto samozřejmě dlužníkům budeme tuto možnost nabízet, upozorňovat na ni a pomáhat s jeho zřízením. Ale upřímně: stovka našich dluhových poradců eviduje zatím jen jednotky zájemců o tento institut. Abych byl ale pozitivní: je dobře, že se to vyzkouší, a když poslanci uvidí, že aktuální nastavení chráněného účtu není úplně domyšlené, třeba bude vůle to změnit.
Takže neuškodí, ale nepomůže.
Moc asi nepomůže, ale velmi rád se budu mýlit.
Pak nám tu ještě visí novela insolvenčního zákona, která zavádí tříleté oddlužení fyzických osob. To stejně musíme přijmout, protože to vychází z evropské směrnice, ale nějak to ve sněmovně zamrzlo, ne?
Zde je třeba korektně říct, že unijní směrnice požaduje k 1. červenci zkrátit tříletý limit oddlužení jen pro podnikatele včetně fyzických osob. V komentáři se tam sice uvádí, že by bylo dobré to uplatnit i na spotřebitele, ale výslovně nakázáno to není. Na ministerstvu spravedlnosti však podle mého správně došli k tomu, že rozlišovat podnikatelské a spotřebitelské závazky dost dobře nejde, a dalo se tam oboje. Když se koukneme do zahraničí, je to tam běžné. Například od 1. ledna 2021 to platí v Německu.
Druhou velkou věcí v novele je pak náprava dosavadního stavu, kdy do insolvence pustíme skoro každého, ale už na výstup potřebujete dokázat, že jste vyvinul veškeré možné úsilí. To je tak gumová formulace, že musí pryč.
Počkejte, to už se zase začínám ztrácet v dalším tématu. Jen abych pochopil základ: zavázali jsme se, že tříleté oddlužení přijmeme do července, to ale nebude, nebude to už asi ani do konce této sněmovny a poprat se s tím bude muset až další vláda. Je to tak?
Obávám se, že to tak je. Už nyní se musí zákonodárci nějak doprat s exekucemi, kdyby jim tam přistály i insolvence, tak by to jen oslabilo vůli něco změnit u obou norem. Mohu vám zde samozřejmě snášet argumenty, jak je pro podnikatelské prostředí důležité mít dobře fungující insolvenční zákon a že máme po Maďarsku nejdelší a nejkomplikovanější insolvence v unii a že je to špatně.
Ale také vnímám politickou realitu, důležitější je podle mého nyní dotáhnout zdárně změny v exekucích, byť osobně považuji dobře fungující insolvence za v podstatě největší výzvu v oblasti dluhů.
To vlastně všechno čeká na další sněmovnu po říjnových volbách. Co se rýsuje za nutné další změny, aby statisíce lidí nepadaly do dluhů, ze kterých se už nevyhrabou?
V oblasti exekucí bychom podle mého měli přejít na systém státních exekutorů. Rozumím, že hodně lidem v Česku naskočí taková ta nechuť k nefungujícímu státnímu socialismu z minulé éry. Ale tento model zavedlo dvanáct zemí Evropské unie a často jde o ty nejúspěšnější, kde exekuce fungují dobře a jsou levné. To je ale práce na několik let, musí se za to postavit vláda, to nelze dělat nějakým poslaneckým pozměňovacím návrhem.
Tím se ovšem vracíme na začátek k vypjaté debatě o teritorialitě. Vy byste ji přeskočil tím, že by Česko postupně přešlo na systém státních exekutorů?
Přesně tak. Co se nyní v politické debatě prodává jako spása, nebo naopak úplné zatracení, je systém, který má jen Slovensko a Maďarsko. Obvyklejší je v Evropě model, který máme my, nebo model státních exekutorů. A já jsem pro to druhé.
Určitě toho tato sněmovna mohla prosadit více, ale byli poslanci v napravování dluhového pekla tak neúspěšní, jak se často nyní píše? Šéf poslanců ANO Jaroslav Faltýnek jistě brzdil, co šlo, avšak nakonec toho spoustu stejně neubrzdil.
Souhlasím. Nebuďme tak nevděční za to, co se podařilo. Jen si vzpomeňme třeba na covidový zákon z minulého roku, který mnohé změnil. Zvýšila se finanční hranice, od kdy je možné dlužníkovi prodat střechu nad hlavou. Zvýšilo se nezabavitelné minimum. Bylo toho vlastně docela dost.
A stejně přistupuji k aktuálně projednávanému exekučnímu balíku - jistě to není dokonalé, ale reálně to zlepší život statisícům lidí, mnozí ukončí letité exekuce a chopí se zase znovu kormidla svého života.
Daniel Hůle (45)
Studoval sociologii a demografii na Přírodovědecké fakultě UK. Pracoval v několika neziskových organizacích, kde podporoval v různých programech zdravotně postižené, uprchlíky, ohrožené matky či Romy.
Nyní se jako analytik zaměřuje především na dluhy, vzdělání a sociální znevýhodnění. Pracuje pro Člověka v tísni a Demografické informační centrum.
