Učit se vyjmenovaná slova nazpaměť nedává smysl, říká jazykovědec Oliva

Michaela Endrštová Michaela Endrštová
14. 1. 2019 11:34
Národní ústav pro vzdělávání navrhuje vypustit z učebnic přechodníky nebo skloňování některých zájmen. Lingvista a bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva by z výuky českého jazyka nic nevypouštěl, změnil by však způsob, jakým se děti učí vyjmenovaná slova. "Velmi mě znepokojuje, že už se spisovná čeština neučí - byť nepřímo - v přírodopise, ve fyzice, zeměpise. Učitelé těchto předmětů často neovládají spisovnou češtinu," říká jazykovědec.
Jazykovědec Karel Oliva.
Jazykovědec Karel Oliva. | Foto: Jakub Plíhal

Mělo by se podle vás z výuky českého jazyka něco vypustit?
Nemyslím, že by se mělo něco vypouštět, ale k některým věcem by snad mohl být alespoň trochu modernější přístup. Například se mi zdá, že nedává smysl, aby se děti učily odříkávat vyjmenovaná slova jako básničku. Úplně by stačilo, kdyby dokázaly slovo rozpoznat, když ho píší. Není totiž problém, když si teď hned zpaměti nevybavím, že se slovo kobyla píše s tvrdým y. Ten problém by nastal, kdyby mi to nenaskočilo při psaní toho slova. Zrovna tak by mezi vyjmenovanými slovy měla být především taková slova, která děti běžně užívají: například slovo obyčejný by asi bylo vhodnější než slovo obyčej, které skoro nepoužívají a mnohé možná už ani neznají.

Ptám se proto, že Národní ústav pro vzdělávání navrhuje v rámci přípravy nových učebních plánů vypustit z výuky českého jazyka přechodníky nebo skloňování některých zájmen, například jenž, týž nebo tentýž. Co si o tom myslíte?
Vypuštění přechodníků z učiva základních škol je mi trochu líto, ale vzhledem k tomu, jak často se používají - nebo spíše nepoužívají -, je to asi racionální rozhodnutí, které chápu. U středních škol je to ovšem už jinak, protože ve starší literatuře se středoškoláci s přechodníky setkají a i dnes je někdy najdou třeba i v novinách. Co se týče toho, že by se děti neměly učit skloňovat zájmena, s tím jste mě zaskočila. Tomu vůbec nerozumím - užívání zájmen je přece naprosto běžnou součástí našeho každodenního vyjadřování.

Reflektuje výuka českého jazyka moderní dobu?
Jazyk se nijak zásadně nezměnil. Gramatická struktura češtiny, její pravopis, psaní čárek, vyjmenovaná slova zůstávají už desítky let v hrubých obrysech pořád stejné. I když už třeba nepoužíváme infinitiv na -ti a podobně. K nějakým skutečně zásadním změnám ale za poslední desítky let nedošlo. Takže odpověď na vaši otázku je, že přinejmenším v uvedených oblastech je současná podoba výuky v zásadě postačující.

Mají školy dostatečnou časovou dotaci pro výuku českého jazyka?
To je hlubší problém, který se netýká jen hodin češtiny. Velmi mě znepokojuje, že už se spisovná čeština neučí - byť nepřímo - v hodinách přírodopisu, fyziky či zeměpisu. Učitelé těchto předmětů často neovládají spisovnou češtinu natolik, aby v ní vedli výuku, natož aby ji požadovali od studentů. Když se ve škole spisovná čeština užívá jen v hodinách češtiny, nezvyknou si, že ji mají používat v prestižnějších komunikačních situacích, a navíc přijdou o příležitost si jazyk osvojit praxí. Což znamená, že ho nebudou umět používat a nebudou se ani umět kultivovaně vyjadřovat na veřejnosti.

Jak důležitá je vůbec v dnešní době spisovná čeština?
Odpověď není úplně jednoduchá. Na jednu stranu se ustupuje od formálnosti, nespisovný jazyk proniká do komerčních rádií, televize, dabingu filmů. Formálnost ale ustupuje i v jiných oblastech života, například v oblékání se málem vrací doba, kdy se do Národního divadla chodilo v teplákách. Na druhou stranu mnoho firem, zejména v oblasti styku se zákazníky, po svých zaměstnancích schopnost spisovného vyjadřování vyžaduje. A k tomu přistupuje fakt, že se rozvírají nůžky mezi tím, že v mluveném slovu se na spisovnost důraz už tolik neklade, zatímco v psaném projevu stále ano.

Mladší generace má často tendence počešťovat cizojazyčná slova. Příkladem může být výraz vyghostovat někoho, tedy ho ignorovat, nebo něco olajkovat, udělat si selfíčko. Vadí vám používání takových slov?
Tak to mě zrovna netrápí. To, že přejímáme cizí slova, se dělo v tisícileté historii češtiny vždy. Navíc slova, která jste uvedla, patří do oblasti mládežnického slangu a je na nich patrná snaha mladých lidí zviditelnit se, být originální. Z obecnějšího pohledu je potřeba si uvědomit, že výrazy z cizích jazyků obvykle přicházejí spolu s nějakou věcí z cizího prostředí, o níž je potřeba začít mluvit, a tím pádem pro to i mít k dispozici slova. Před tisíci lety to byl nástup křesťanství, kdy jsme přejali taková slova jako oltář, kostel, fara. Dnes je to spjato třeba s rozmachem digitálních technologií.

Slovo olajkovat je moje oblíbené. Je to cizí výraz, na kterém čeština předvedla svoji sílu. Anglický pravopis jsme počeštili, přidali jsme českou předponu a příponu, za ni ještě časovací koncovku. Takže je z toho české sloveso, od něhož bych uměl vytvořit třeba i ten přechodník. Navíc toto slovo potřebujeme, nelze všechno jen "chválit". Neřeknete přece, že jste na Facebooku něco "pochválili". Velmi oceňuji, jak dovedně zde čeština zaplnila mezeru v komunikačních potřebách svých mluvčích.

Takže třeba výraz lajk najdeme za pár let v českých slovnících?
Ano, je to možné a nemám s tím problém. Stejně jako jsme si dřív půjčili z latiny slova kalich, biřmovat, kůr, abychom mohli hovořit o křesťanství, tak dnes potřebujeme lajkovat, proto budeme používat toto slovo a to je v pořádku. Všimněte si ale, že nové výrazy nepřijímáme - jak by to možná mohlo vypadat - jen z angličtiny. Už dnes najdeme ve slovnících mnoho cizích, za mého dětství a mládí zcela neznámých slov jako bageta, penne, lasagne nebo třeba suši.

Češtinu proměňují i politici, nedávno se například vžil pojem zabrušovat, který použil poslanec SPD Miloslav Rozner, prezident Miloš Zeman zase v novoročním projevu přišel s lepšolidmi…
Pan poslanec Rozner určitě není žádný lingvistický Einstein, ale je potřeba uznat, že vlastně správně vytvořil tvar slovesa podle pravidel tvoření českých slov, i když tento výraz působí směšně. Konkrétně: existuje slovo zabrousit, což je dokonavé sloveso, k němuž standardní čeština nemá - ve významu, o který se tu jedná - nedokonavý protějšek. Kdybychom ho chtěli vytvořit, skutečně by to bylo sloveso zabrušovat - ostatně používané v alternativním významu, třeba ve sklářství, celkem běžně.

Pravděpodobně se však jedná o jeden z výrazů, které se chvíli používají a pak pominou. Před pár lety byla třeba velmi populární slovesa čunkovat, vyčunkovat se, a dnes už ho nikde nenajdete. Na druhou stranu termín lepšolidé není po formální stránce správně utvořený a předpokládám proto, že jej čeština odvrhne celkem rychle.

Co si vůbec myslíte o jazykových projevech politiků?
Nic dobrého. Je to pro mě velké zklamání. Jsou politici, kteří neovládají spisovný jazyk. Pak jsou politici, kteří jsou výbornými rétory, což býval dříve i pan prezident. Mluvil správnou češtinou, zpaměti, přesvědčivě, měl charismatický projev. Dnes už je to o dost jinak, jiskra se vytratila a nahradily ji vulgarity, které jsou navíc v pozici hlavy státu neodpustitelné. Pak jsou politici, jako byl Bohuslav Sobotka, ale i další, kteří sice mluví bezchybnou češtinou, na druhou stranu je ale jejich projev naprosto bezbarvý, sterilní, nikoho nestrhne.

Najdeme dnes mezi politiky podobně výrazného rétora, jako byl podle vás Miloš Zeman?
Asi ne. Uvidíme, jak se vyprofiluje nový předseda Senátu Jaroslav Kubera, který v nové funkci změnil rétoriku, ale po jednom projevu nelze ještě vynášet nějaké trvalé soudy. Pan premiér se sice snaží mluvit správně, ale přesto se mu do projevu často připlete slovenština, a to zejména v emotivně vypjatějších momentech. Nikdo další už mě nenapadá. Další politici, třeba předsedové stran, jsou sice často vzdělaní lidé, kteří umí mluvit správně, ale nejsou výrazní, chybí jim charisma.

Jak velkou roli v používání slov hraje internet?
Internet změnil situaci v tom, že do jeho nástupu jsme měli v zásadě dva druhy jazykových projevů - mluvený a psaný. Internet vytvořil jakýsi mezistupeň. Sice všechno píšeme, ale náš projev má díky své neformálnosti a kvůli tomu, že se snažíme řadu věcí vtělit do omezeného počtu znaků, často blíže k charakteru mluveného slova.

Jak vidíte vývoj jazyka do budoucna?
Myslím, že nedojde k pronikavým změnám. Čeština přijme spoustu nových slov, ale nemám strach, že by zanikla nebo že by ztratila svůj jazykový charakter. Je možné, že rozdíly mezi mluvenou a spisovnou češtinou se budou dál stírat. Dnešní spisovná norma se v budoucnu posune k archaičnosti, ale to je běžné.

Pokud byste chtěla nějaký opravdu konkrétní příklad budoucího vývoje, tak bych snad mohl uvést, že se domnívám, že při prvních dalších úpravách spisovné normy do ní budou pravděpodobně pojaty výrazy "aby jsme", "aby jste". Všimněte si totiž, že už dnes mnoho lidí, kteří jinak ovládají spisovný jazyk velmi dobře, občas takové výrazy použije - a to znamená, že i jinak kultivovaní mluvčí je mají internalizovány jako spisovné. Takže bude potřeba to vzít v úvahu.

Jak si třeba myslíte, že to bude do budoucna s psaním velkých písmen?
Psaní velkých písmen je zralé na radikální reformu, která přinese velké, opravdu velké zjednodušení. Už od devatenáctého století je to velmi těžká disciplína a reforma z roku 1993 to svou zmatečností ještě zhoršila. Vezměte si například pravidlo, že pokud název začíná předložkou, mělo by se i ve slově stojícím po této předložce psát velké písmeno - takto to najdete v knize Pravidla českého pravopisu z toho roku. Pak otočíte stránku, a v příkladové části uvidíte napsáno "medaile Za zásluhy". Nebo - o nějakou tu stránku dříve - najdete příklady názvů jako "Letiště Praha" a "nádraží Praha-Smíchov". Já to vždycky komentuji poznámkou, že nevím, jak psát názvy pražských přístavů, neboť si nejsem jist, zda přístav je podobný víc letišti, nebo nádraží. A ještě i další podobné případy by se našly.

V září to byly dva roky, co jste odešel z čela Ústavu pro jazyk český. Co děláte dnes?
Jsem víceméně na volné noze a jako životní úkol jsem si stanovil pokračovat - byť jinými cestami - v tom, o co jsem usiloval v ústavu, totiž o šíření znalostí o češtině. Mám denně krátký pořad v rozhlase, jednou týdně natáčím jazykový pořad do internetové televize, skoro pravidelně o češtině přednáším.

Když jste v ústavu končil, uvedl jste, že jste odejít nechtěl. Co bylo tehdy důvodem vašeho odchodu?
Na skutečný důvod odchodu byste se asi neměla ptát mě. Já k tomu mohu říci jen to, že můj nástupce mi při cestě vlakem z brněnské pobočky, kde jsme spolu pár dnů před předáním funkce něco vyřizovali, sdělil, že se doslechl - skutečně použil toto slovo -, že nemám dostatečné morální kvality, abych byl v ústavu dále zaměstnán. Nesdělil mi ovšem nic konkrétního ani o tom, čeho jsem se měl dopustit, ani o osobě nebo osobách, jež byly zdrojem takových informací. Jen to, že se proto rozhodl se mnou nesepsat pracovní smlouvu.

Litujete toho, že jste v Ústavu pro jazyk český musel skončit?
Vůbec toho nelituji, právě naopak - na odchod z ústavu bych tehdy asi nebyl sebral odvahu, ale když to za mne zařídili jiní, musel jsem se s tím vyrovnat a výsledek vnímám pro sebe stoprocentně pozitivně: jsem teď svobodnější, věci dělám jen z vlastního rozhodnutí a jen ty věci, které pokládám za smysluplné. Zcela jsem setřásl například veškerou byrokracii. Takovou svobodu bych jako pracovník ústavu neměl.

 

Právě se děje

Další zprávy