"Růst se děje tak, že navštívím zónu za pocitem bezpečí. Jdu tam, kde je nějaká nejistota, stud, kde je neznámo, a nějak o to zachytávám," komentuje psycholog Pavel Rataj fakt, že kdo se cítí v moderní době nejistý - ať už při debatách o genderové rovnosti, mezilidských vztazích či emocích -, má unikátní možnost se sebou pracovat.
"Ve starých konvencích chlapi nebyli spojovaní s pocity. Neměli příliš cítit, přece to byli lovci, kteří měli přinášet potravu, kteří měli vydržet a neměli moc 'naciťovat'. Od toho přece dřív byly 'ty ženy'," vysvětluje odborník.
Podle Rataje přibývá lidí, kteří jsou ochotni chodit na individuální či párové terapie, kam je podle něj nejtěžší se vydat. Dodává ovšem, že terapie není samospásná. "Myslím, že terapie není pro každého, stejně jako chodit do Rudolfina není pro každého," říká s tím, že je důležité, aby se člověk cítil na terapii bezpečně a aby byl motivovaný.
Psycholog v rozhovoru mluví také o sexualitě a tématu otevřených nebo nemonogamních vztahů. Souhlasí, že je k nim dnes společnost otevřenější, ale potvrzuje, že většina Čechů stále raději žije pouze s jedním partnerem.
"Hodně lidí je ještě ve třiceti letech 'singl', ale 20 až 25 procent ukazuje, že chce vážný vztah a že to není forma, kterou by si volili. Zároveň skutečnost, že mladí lidé něco zkouší, je něco jiného, než když spolu lidé žijí patnáct dvacet let v monogamním vztahu s dětmi a najednou cítí, že to na ně 'přišlo'. Dřív se tomu říkalo nevěra," uzavírá Rataj.
