Brno - Ani v obyčejném a na první pohled nijak složitém sporu o tisíce korun se nesmí zapomínat na praktiky komunistického režimu z dob minulých.
A případy, které mají svůj začátek ve zvůli a nespravedlivém rozhodování komunistické justice, se musí posuzovat jinak než dnešní klasické soukromoprávní spory o peníze.
Ústavní soudci se tak zastali ženy, po které stát chtěl zaplatit 16 tisíc korun za to, že dnes užívá majetek, který jejímu dědovi zabavili v roce 1950 komunisté.
Stát (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) si na to, že mu žena z Hodonínska má platit za část domu v Radějově, přitom vzpomněl až v roce 2010.
Stát si vzpoměl po dvaceti letech
Tedy dvacet let poté, co soud rozhodl, že majitel domu a dědeček ženy Jan Helísek byl v roce 1950 nespravedlivě odsouzen za velezradu a vyzvědačství komunistickým režimem. Soud v roce 1990 také zrušil trest, který s odsouzením souvisel - tedy propadnutí majetku ve prospěch státu. Potomci rehabilitovaného muže dům užívali, udělali ale formální chybu a v restituci nepožádali o vydání majetku zabaveného komunistického režimem (šlo o jednu pětinu domu).
Stát si proto za užívání svého majetku naúčtoval 16 tisíc, podle něj žena měla majetek státu bez smlouvy a bezdůvodně se obohatila. Soudci Okresního v Hodoníně i Krajského soudu v Brně státu vyhověli a rozhodli, že žena má platit.
Podle soudců ani to, že soud zrušil zabavení majetku komunistickým režimem, neznamenalo, že se potomci Jana Helíska automaticky stali znovu vlastníky části domu, ten zůstal v majetku státu. To, že se stát desítky let vůbec nechoval jako vlastník a na svoje nároky si vzpomněl až po dvaceti letech, označili soudci za nedůležité. Soudci sice uznali, že z lidského hlediska se dá postoj vnučky komunisty pronásledovaného muže pochopit, formální požadavky ze zákona týkající se restituce ale rozhodují ve prospěch státu.
Vnučka Jana Helíska se ale ještě jako na poslední možnost obrany obrátila na Ústavní soud a teprve tam uspěla.
Senát Ústavního soudu vedený soudcem Vladimírem Kůrkou v rozhodnutí III.ÚS 1464/13 uvedl, že se vždy při rozhodování těchto sporů musí vycházet z individuálních skutečností každého případu. A soudy se ve sporu o platbu za dům zabavený komunisty se všemi okolnostmi vypořádat nedokázaly.
Soudci tak potvrdili, že potomci Jana Helíska skutečně udělali chybu, když po zrušení propadnutí majetku v roce 1990 nepožádali podle restitučního zákona o vydání domu. Potvrdili ale také, že došlo k porušení práva vnučky pronásledovaného muže na spravedlivý proces.
Není to nemravné?
Jedním z důvodů porušení práv ženy bylo to, že soudy nevzaly v potaz okolnosti spočívající v rozhodnutí komunistického režimu v padesátých letech. „Se zřetelem na způsob nabytí majetku státem a na všechny okolnosti a podstatu sporu nelze přehlédnout základ sporu, jehož kořeny spočívají v odsouzeníhodných praktikách minulého nedemokratického režimu. Právě tato okolnost posunuje případ do poněkud jiné sféry, než ve které by se nacházel v klasickém sporu soukromoprávním," rozhodli ústavní soudci.
Podle ústavních soudců byla žena poškozena i dalšími okolnostmi - třeba tím, že stát, který po letech vzpomněl na své vlastnictví, neprojevoval žádný zájem na tom, že by se podílel na údržbě nebo investicích do domu, ve kterém vlastnil jednu pětinu.
Ústavní soud tak nařídil nové projednání případu, soudy musí znovu posoudit, zda nárok státu není nemravný.
"Za daných skutkových okolností, s přihlédnutím k flagrantnímu porušení základních principů právního státu, k němuž došlo nezákonným trestním odsouzením a konfiskací majetku, je třeba, aby obecné soudy náležitě posoudily, zda uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení není v rozporu s dobrými mravy," rozhodli ústavní soudci.
