Sašo, zastřel mě. Další příběhy hrdinů od Sokolova

Jan Gazdík Jan Gazdík
12. 3. 2013 8:20
Reportéři Aktuálně.cz přinášejí svědectví o bitvě u Sokolova, od níž uplynulo 70 let
Z víkendové rekonstrukce bitvy u Sokolova.
Z víkendové rekonstrukce bitvy u Sokolova. | Foto: Vojtěch Marek

Praha - Z devíti set šedesáti osmi hrdinů bitvy od ukrajinského Sokolova, jejíž sedmdesáté výročí si připomínáme, žije už jen patnáct žen a mužů. Těch, kteří v řadách 1. čs. praporu v SSSR čelili od 8. do 13. března 1943 obrovské přesile německého wehrmachtu.

Těžko vylíčitelný vděk Ukrajinců je v Sokolovu i nedalekém Charkovu patrný mezi lidmi dodnes. Čechoslováci ?- bez ohledu na značné ztráty - hájili totiž před útočícím wehrmachtem téměř týden desetikilometrový úsek, kterým mohli z už obklíčeného Charkova odejít tisíce civilistů i vojáků Rudé armády. V opačném případě by je čekala smrt či nelidské zacházení v koncentračních či zajateckých táborech.

O tom, co se asi odehrávalo mezi hrdiny a hrdinkami při obraně Sokolova, svědčí už stručné věty z válečného deníku 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR o morálním stavu mužstva:

  • 8. březen - morální stav velmi dobrý.
  • 9. březen - z počáteční tísně pod vlivem ztrát návrat k vážnému klidu.
  • 10. březen - vážný optimismus roste s přicházejícími vojáky ustupující Jarošovy roty.
  • 12. březen - zuby zaťaty!!

A z dalších útržků deníku:

"... do Sokolova vjelo po tvrdých bojích 60 německých tanků a 20 obrněných transportérů s pěchotou... silná nepřátelská palba z kanónů, kulometů a široké použití plamenometů na tancích. Okolo 20. 00 hod. hoří celý Sokolov. Všechny naše opěrné body zničeny. 21. 00 naše jednotky ustoupily ze Sokolova za řeku Mža. Nepřítel řeku nepřekročil."

1943: Svědectví o hrdinství a smrti

Zdravotnice předsunuté první roty Danuta Drnková byla zřejmě jedna z posledních, která viděla živého nadporučíka Otakara Jaroše (za statečnost při obraně Sokolova jej sovětská vláda ocenila prestižním titulem Hrdiny Sovětského svazu). Ani po letech se nemohla ubránit dojetí při vzpomínce na to, jak se zranění vojáci, které ošetřovala v sokolovském kostelíčku, zvedli na výzvu velitele samopalníků Antonína Sochora a obvázáni mokvajícími obinadly se vypotáceli bránit tuto poslední výspu, kterou nacisté v Sokolově ještě nedobyli. S osamocenými zdravotníky zůstalo jen pár těžce zraněných. 

Infobox

Sokolovo

Žijící hrdinové bitvy u Sokolova:

Alexander Beer (1917, Antonín Bukový (1916), Janina Černá - Malinská (1923), Michal Demjan (1921), Vasil Hajdur (1919), Jarmila Halbrštátová - Kaplanová (1924), Ladislav Kilián (1922), Fedor Komár (1922), Marie Kvapilová - Pišlová (1921), Michal Rak (1922), Dimitrij Senický (1917), Gustav Singer (1914), Fedor Tenkáč (1922), Leopold Vojtěchovský (1920) a Vlasta Vyhnánková - Pavlanová (1921).

 

"Osiřeli jsme a já už ty chlapce nikdy neviděla - zůstali tam do jednoho," vzpomínala Danuta Drnková. V té chvíli prý zvažovala sebevraždu, protože se nechtěla dostat do rukou esesáků, z nichž se mnozí při útoku posilňovali alkoholem: "Zkoušela jsem se zastřelit puškou delší než já... nešlo to, protože jsem nedosáhla na spoušť, když jsem si dala hlaveň pod bradu. Proč nám jen nedali pistoli, naříkala jsem si."

"Seber děvčata a odveď je na velitelství praporu," vykřikl na lékaře Armina Širokého velitel roty Otakar Jaroš, který seběhl z věže kostela, kde měl stanoviště. O chvíli později zahynul pod pásy obrněného transportéru, který plamenometem zapaloval vše, co ještě nehořelo. Zdravotníkům svým rozkazem zachránil život. Z obklíčeného kostela se nepozorovaně dostali roklinkou chráněnou keři.

K ledu přišpendleni palbou

V návrhu na vyznamenání se o Jarošovi píše: "V nejhustší palbě neopouštěl své stanoviště a řídil boj i tehdy, když byl dvakrát raněn (do hlavy a do prsou a krev řinula se mu z úst). Důmyslně řídil boj proti velké přesile po dobu pěti hodin a způsobil nepříteli veliké ztráty. Na bojišti zůstalo podbito nebo zapáleno 19 německých tanků, 400 pobitých německých automatčíků a 6 obrněných transportérů. Když se nepřítel zmocnil okrajů osady, zaujal Jaroš se zbytky posádky kruhovou obranu u kostela, kde pobíjel prodírající se automatčíky. Desítky hitlerovců padly pod ranami automatu a ručních granátů nadporučíka Jaroše."

Velitel praporu Svoboda poslal Jarošovi na pomoc tanky, pod nimiž se ale probořil led řeky Mža... a neuspěla ani pěchota. "Běželi jsme ze všech sil. Jaroš už bránil jen kostelík s pozorovatelnou. K ledu nás ale přišpendlila palba kulometů. Nacisté nás měli jako na dlani, slyšela jsem jen výkřiky našich vojáků. Led pod nimi rudl krví a my nemohli nic dělat. Od mé přilby jen odskakovaly jiskérky z odražených kulek," vzpomínala snajperka Marie Lastovecká (zemřela v roce 2011), kterou prezident Václav Klaus vyznamenal před třemi lety Řádem bílého lva vojenské skupiny.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 
Až když se setmělo, zapřela si do ramene odstřelovací pušku, a i když jen tušila, kde je kulometné hnízdo, pečlivě zamířila a vyprázdnila do tmy celý zásobník. Kulomet zmlkl a ona ztratila vysílením vědomí. Podchlazená a přimrzlá se probrala krátce před tím, než ji našli Čechoslováci. A stejně jako Danuta Drnková zvažovala sebevraždu, protože je zprvu považovala za nacisty.
Nahmátla spoušť... Až v poslední chvíli zaslechla češtinu. U roty se pak na Lastoveckou dívali jako na zjevení - u jejího jména měl totiž výkonný rotmistr křížek.

Sašo, zastřel mě!

"Co osud, to strhující příběh od Sokolova či později Charkova, který nacisté po tvrdých bojích znovu obsadili," říká historik Miroslav Brož z Československé obce legionářské.

O tom, že nejsou osudy hrdinů od Sokolova dodnes uzavřeny, svědčí i následující příběh.

Foto: Vojtěch Marek

Eva Vavrečková (emigrovala do USA) si před nedávnem v médiích přečetla zmínku Alexandra Beera (i jeho prezident Klaus vyznamenal v roce 2012 Řádem bílého lva) o smrti svého strýce Kurta Wolfa. Skončilo do té doby bezvýsledné pátrání po tom, za jakých okolností zahynul. "Věděli jsme, že padl u Sokolova a že se choval velmi statečně... ale to bylo vše," řekla Vavrečková.

Teprve od Alexandra Beera se dozvěděla, že i když byly linie československých obránců nacistickými tanky protrženy, kulometník Kurt Wolf střílel na postupující útočníky, jako by se ho smrt či hrozící zajetí netýkaly. A zajetí bylo tou horší variantou.
 
Žida, který měl tolik drzosti, že vstoupil do Československého polního praporu, by totiž nacisté ještě před popravou mučili. Wolf bojoval až do chvíle, kdy ho smrtelně zranil výstřel z německého tanku.

"Měl strašnou ránu v břiše, uniforma mu mokvala krví, a když si rozerval blůzu, odhalila se mu střeva. Prosil mě, abych ho zastřelil, že jako lékař moc dobře ví, že je s ním konec, a že v žádném případě nechce, aby ho zajali nacisté," vzpomíná Beer.

Foto: Vojtěch Marek

Kamaráda táhl přes zamrzlou řeku. Po ledě se za nimi vinula krvavá šmouha, přičemž Wolf na Beera neustále naléhal - zastřel mě. Beer prožíval strašlivé dilema: sám byl už na konci sil, ale nechtěl opustit umírajícího kamaráda. Dodnes si vyčítá, že nakonec vyslyšel Wolfovy prosby, aby ho opustil a sám přežil. Kurtovi nakonec nechal pušku a se zraněnou nohou se belhal na druhý břeh. Udělal sotva pár kroků, když zaslechl výstřel. Jeho kamarád se střelil do úst. "Byl jen o dva roky starší a mnohem schopnější než já. A větší úspěchy měl také u děvčat," vypráví Beer.

Když pak Eva Vavrečková slyšela Beerovo svědectví o statečném chování a posledních chvílích strýce, musela několikrát Beerovo vyprávění v slzách přerušit.

Zaživa upáleni

Bez pohnutí nelze číst ani dobová svědectví o tom, jak nacisté po dobytí Sokolova týrali, ukřižovávali a zaživa v hořících chalupách upalovali čs. vojáky (zvláště Židy), které zajali. Jejich nářek a volání o pomoc dodnes trýzní všechny, kteří je z druhého břehu řeky Mža slyšeli, avšak - často svým kamarádům - už pomoci nemohli.

Foto: Vojtěch Marek

Bez šancí zůstalo podle historika Miroslava Brože i jedenáct zraněných Čechoslováků, kteří byli po bojích operováni či ošetřeni v Charkovské nemocnici.

Praporčík František Foltýn, a spolu s ním zřejmě i další Čechoslováci, ukončil raději svůj život sám výstřelem z pistole. Když do nemocnice esesmani po dobytí města 13. března 1943 vtrhli, postříleli či upálili za živa 800 těžce zraněných rudoarmějců.

Měla vůbec "potyčka" Čechoslováků, kdy na jiných důležitějších úsecích východní fronty hynuly tisíce rudoarmějců, nějaký větší smysl?

Historik Miroslav Brož z Čs. obce legionářské o tom ani na chvíli nepochybuje: "Čechoslováci sice Sokolovo pod drtivým úderem německých tanků vyklidili, ale obrannou linii drželi až do třináctého března. Tisíce již obklíčených vojáků Rudé armády, ale i civilistů tak dostalo šanci z téhle pasti uniknout a zachránit se. A stačilo jim k tomu právě sokolovské, byť jen desetikilometrové ´hrdlo´."

 

Právě se děje

Další zprávy