Praha - Odboráři dnes vyrážejí na Václavské náměstí. Chtějí zopakovat deset let starý úspěch, kdy donutili vládu Václava Klause k ústupkům a posléze přispěli k její demisi. Vědí však, že tentokrát budou mít těžší práci.
Tehdy se 8. listopadu 1997 podle Václava Klause sešlo na pražském Staroměstském náměstí jen "pár odborářů", se kterými nemá cenu se bavit.
Ve skutečnosti tehdy proběhla největší demonstrace polistopadových dějin. Sto tisíc rozzlobených dělníků a úředníků skandovalo: "Demise! Demise! Nové volby!"
"Bylo by divné, kdyby skandovali něco jiného," glosoval později premiér.
Hlavním organizátorem byl předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Richard Falbr, který vládu odsoudil jako nekompetentní: "Je menšinová a existuje jenom díky tomu, že do tábora pravicové koalice přeběhl jeden Teplík a jeden Wagner."
Premiér Klaus podal demisi o tři týdny později. Do nové vlády Josefa Tošovského přestoupili ministři, kteří projevili pochopení pro odborářské protesty,
Jak to bylo před deseti lety ČTĚTE ZDE
Lidé nám nerozumějí. Zatím
Sobotní demonstraci na Václavském náměstí organizuje Falbrův nástupce Milan Štěch. Účast bude podle něho nižší. "Počítáme s desítkami tisíc," řekl.
Před deseti lety měli zaměstnanci za sebou už první rok recese, kdy stagnovaly reálné mzdy. Dnes důvod k nespokojenosti chybí. Podle odborových vůdců přinese "reformní batoh" Mirka Topolánka rodinám stejné těžkosti, jako "úsporné balíčky" Václava Klause, jenže občané si to prý uvědomují zatím jen málo.
"Zjistí to až po Novém roce, kdy s tím už nebude možné nic dělat. Přitom ekonomické argumenty jsou nezvratné a naše výpočty nezpochybnila ani vláda," shrnuje situaci šéf největšího odborového svazu KOVO Josef Středula.
Bude to prý dlouhé
Podle odborových expertů se po zavedení ekologických daní, zvýšení DPH a neodvratném zastavení mzdového růstu zhorší stejně jako před deseti lety finanční situace zaměstnanců s nízkými a středními příjmy. Vůbec nejhůře dopadnou ti, kde bude jeden z manželů nezaměstnaný.
Proto se odbory připravují na jedné straně na dlouhodobou kampaň, která by mohla změnit náladu ve společnosti a přispět tak k výměně málo sociálního premiéra či ministra financí.
Na druhé straně rozesílají poslancům pozměňovací návrhy, které by zbavily Topolánkovu "škrtformu" nejvíc nebezpečných paragrafů.
Odboráři se obrátili s žádostí o pomoc i na současné přeběhlíky Melčáka s Pohankou. Ani tentokrát ovšem nepočítají s jejich pomocí, protože politická budoucnost přeběhlíků závisí na přežití vlády.
Trvalo to deset měsíců
V listopadu 1997 byla stotisícová demonstrace závěrem kampaně, která začala už v únoru dramatickou pětidenní stávkou železničářů.
Klaus tehdy stávkujícím ustoupil. Pád mu poté předpovídal dokonce britský týdeník Economist.
"Češi si vyplácejí mnohem více, než si zaslouží. Únorové mzdy v průmyslu meziročně vzrostly o 16,2 procenta, zatímco průmyslová výroba klesla o 3,5 procenta. Vládě se tento vývoj nepodařilo zastavit. Zlomila ji železniční stávka, po níž slíbila železničářům zvýšení mezd o 17 procent, tedy dvojnásobné, než je míra inflace. Nyní chtějí víc peněz učitelé a neklidní jsou i lékaři."
Menší stávky a demonstrace skutečně byly od úspěchu železničářů opravdu skoro každodenní záležitostí.
The Economist popisoval, jak Klaus kontroval úspornými balíčky, které mimo jiné nařizovaly propouštět státní zaměstnance a škrtat výdaje všech resortů. "Jestli tato opatření uvedou věci do chodu a čeští voliči nebudou příliš protestovat kvůli utahování opasků, může Václav Klaus zase vydechnout. Pokud nikoli, mnoho lidí obrátí zraky k výbušnému Miloši Zemanovi a jeho sociálním demokratům," předpověděl budoucí výměnu vládního kormidla The Economist.
Klausova vláda ještě dokázala zlepšit pověst při letních povodních, na podzim však protesty občanů přece jen způsobily její pád.
Stejná hra, neznámý výsledek
Letos hrají odbory a vláda s jinými kartami. Pražská demonstrace je prvním výstřelem, stávky železničářů, učitelů a lékařů mohou následovat až po ní.
Jde však o stejnou hru. Vláda potřebuje rychle nastartovat operaci na záchranu zadluženého rozpočtu, proto už není kompromis při jednání o reformě možný. Spor mezi vládou a odbory se opět rozhodne v ulicích.
Pokud čeští voliči nebudou příliš protestovat, budou moci Topolánkovi ministři klidně vydechnout a pokračovat napřesrok ve více promyšlených reformách, které přivedou Českou republiku do eurozóny.
Pokud ovšem odbory seženou dost silnou podporu, vzroste i mezi Topolánkovými ministry zájem o spolupráci se zástupci zaměstnanců. To může opět vést k rozkolu ve vládě.
Řečeno s Economistem, pak opět "mnoho lidí obrátí zraky k Jiřímu Paroubkovi a jeho sociálním demokratům".
