Praha - Domácímu násilí se v Česku nevěnuje dostatek pozornosti, přitom je to skrytý problém, který může vyústit i ve vraždu týraného. Upozorňuje na to první tuzemská studie, která se právě této problematice věnuje.
Základní potíž je už jen v tom, že chybí jednotná statistika, která by uváděla počet týraných či utýraných v souvislosti s terorem, který se odehrává uvnitř rodin za zdmi bytů či domů. S tím se museli popasovat i autoři studie, kterou nyní vydala nezisková organizace proFem.
“Data týkající se domácího násilí si každá organizace vede sama podle toho, na co se zaměřuje. Existuje třeba statistická ročenka kriminality, kde se ale přesně nedozvíte, jestli byla vražda provedena v souvislosti s domácím násilím,” říká expertka Jiřina Voňková, jedna z autorů studie.
Je ale jisté, že vraždy mezi partnery nebo příbuznými nejsou nijak ojedinělé - podle nejpodrobnějších statistik, které nabízí policejní prezidium, tvoří přibližně polovinu případů. Například v záznamech z roku 2013 vedou kriminalisté 112 obětí vražd motivovaných osobními vztahy. Z nich 52 útok nepřežilo, 57 čelilo pokusu o vraždu a 3 lidé byli ve stadiu přípravy vraždy.
“Promítá se zde navíc nepoměr mezi ženami a muži. Mezi těmito oběťmi bylo 27 % osob, které byly životními partnery pachatelů, a 84 % z těchto obětí byly ženy,” uvádí Voňková. Podle policejních evidencí se počet případů domácího násilí ročně pohybuje mezi 420 - 580.
Domácí násilí se zlehčuje
Častý je takzvaný intimní terorismus, který mají v 97 % případů na svědomí muži a často tak u žen vzniká syndrom týrané osoby. Ten se projevuje ztrátou respektu k sobě samé či popíráním skutečnosti a viny útočníka. “Někdy se hovoří o paradoxu, oběti velice dlouho odmítají dopustit, že jsou oběťmi, odmítají podat trestní oznámení,” vysvětluje Jiřina Voňková.
Pokud se případ týrání dostane k soudu, ve většině případů odejde útočník s podmínkou. Autoři studie se domnívají, že se vážnost domácího násilí zčásti zlehčuje.
Kromě toho, že by spolu více měly spolupracovat soudy, policie či neziskovky, by se měla zapojit i společnost. V případě podezření se zkrátka nebát problém nahlásit. “Zkoumali jsme například rozsudek, kde obžalovaný ubil k smrti svou ženu v ubytovně, kde žili se svými třemi dětmi. Ostatní obyvatelé se násilníka báli a případ nenahlásili,” popisuje nešťastnou situaci David Oplatek, další z autorů studie.
A doplňuje, že podobné případy jsou celospolečenským problémem a mají vliv na celé okolí. Například zmíněné děti, které otec k týrání matky nutil, jsou nyní v dětském domově a projevují se u nich násilné sklony.
Více mrtvých žen než vojáků
Problém domácího násilí může být totiž rozsáhlejší, než jak ukazují dostupná čísla. “V některých zemích je sběr dat na vysoké úrovni. Zmínila bych studii Britského kriminologického ústavu, který zkoumal domácí násilí v Anglii a Walesu. Z jejich statistik vyplývá, že jsou v průměru zavražděny 2 ženy týdně a 30 mužů za rok. Přibližně 400 lidí spáchá v důsledku domácího násilí sebevraždu.
Kdybychom to přepočítali na Českou republiku, jednalo by se přibližně o jednu šestinu,” vysvětluje Jitka Poláková z organizace proFem. A dodává, že v Americe zahynulo podle Úřadu pro prevenci domácího násilí mezi lety 2001 - 2012 více žen než vojáků v Afghánistánu. Zatímco tam přišlo o život 6 488 mužů, za stejnou dobu bylo rukou blízkého zavražděno ve Spojených státech 11 766 žen.
Podle Voňkové by se u nás mělo s pachateli domácího násilí speciálně zacházet. „Jsme pro zavedení terapií v léčebnách. Pokud se v léčebně dostanou do kontaktu s násilníkem, zacházejí s ním stejně jako s každým jiným pacientem,” doplňuje autorka studie.
Akční plán, který vytvořilo Oddělení rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR s podobnými programy pro násilníky počítá. Chce například zavést i zvláštní azylové domy pro týrané ženy v každém kraji nebo nové technologie, kterými by týraní lidé přivolali pomoc.
